Pořád se něco děje... aneb zase zpět v ČR

Pozvánka na narozeninovou párty

2012-01-24T22:46:00.001+01:00

No jo, tak mi bude 30... nějak mi to nedochází, nějak mě to nebere. Pořád se cítím na 25 let. :) Nicméně proč se nesejít s lidmi, se kterými se vídávám málo a přece na ně často myslím? Proč neudělat párty, kde se sejdou mí různí kamarádi a chvilku se dohromady posedí? Proč se zase jednou neopít? :)

Pokud jsi tedy obdržel(a) pozvánku do mailu nebo pozvání přes facebook, ráda Tě uvidím dne 3.3.2012 ve sklípku FIT (Božetěchova 2, Brno, za velkými dřevěnými dveřmi přes dvůr šikmo vlevo). K dispozici bude víno, soudek piva, vlastnoručně udělané sushi a pečené dobroty k zakousnutí.

Budu se snažit zajistit i nějaké hry (poker, šipky), pokud by Tě něco napadlo, co nevyžaduje moc místa a účast spousty lidí, dej mi vědět.

Pokud bys mi chtěl(a) něčím udělat radost, tipy jsou na http://moje-darky.cz/.

A prosím dej mi nějak vědět svou účast. Dík a těším se!

Opera v německém městě Bamberg

2009-10-26T10:26:00.002+01:00

účast jako křoví v opeře G. Pucciniho La Bohéme a spousta času na studium přináší

SommerOper Bamberg 09

(odkaz na fotky kamarádky Haničky vykreslující zdejší atmosféru)

Hong Kong - den 4.

2009-08-07T18:32:00.003+02:00

Poslední den jsme měli v plánu hlavně poslat další balík věcí, abychom po nákupech nemuseli dělat čistku až na letišti. Vytřídili jsme věci, které nebudeme potřebovat po další 2 měsíce a budeme doufat, že balík přijde. Celková váha 13,7 kg. Fajn, večer ještě můžeme nakoupit suvenýry a vejdeme se bez problémů.
Poslání balíku nebyl problém, po vyplnění formulářů a splnění bezpečnostních opatření (oblepení a podepsání téměř celého balíku) jsme zaplatili mnohem nižší částku než jakou by nás stála nadváha na letišti.
Pak se nám bohužel v Hong Kongu rozpršelo a výlety na výhledy jako Victoria Peak nebo Bank of China by nestály za nic. Přemýšleli jsme nad variantou Ocean Parku, kde je kromě vnitřního akvária také venkovní zábavní park, nebo HK gardens a ZOO. První jmenované má drahé vstupné, druhé je zdarma. Zbyněk však rozhodl, že chce vidět trochu historie a tak jsme zamířili do Musea umění. Podle očekávání mně hned první exhibice zlatých mincí – artefaktů z 6000 let před Kristem – nezaujala, proto jsem si půjčila audio přehrávač, který mi o sekcích a předmětech aspoň něco vykládal. Pak už jsem si to měla s čím spojit a bylo to zajímavé. Stejně zajímavá byla i výstava Louise Vuitona, speciální věci a nápady módních ikon. Některé videa mi však přišly smutné až morbitní, některé nic neříkající a jak se z některých čmáranic stalo umění jsem nepochopila. :-)

Po vyčerpávající prohlídce naštěstí v klimatizovaném museu jsme dostali facku venku, protože se počasí umoudřilo. Jelikož se ale den pomalu chýlil ke konci, další museum nemělo smysl. Dali jsme si kafe, rychlou večeři a šli nakupovat za zbylé peníze = má nejoblíbenější činnosti v HK. Úžasný byl Jade market, nerozpoznala jsem rozdíl mezi jade a nefrit. Tuším, že jade je opracovaný a nějak upravený, možná chemicky změněný nefrit, není už tak přírodní. Každopádně jsme přišli před zavíračkou, před 19 hodinou a každá prodavačka nás téměř tahala za ruku, nutila cetky a navyšovala cenu, že to bylo až směšné. Ale koupili jsme pár moc hezkých věcí, Zbyněk získal cenu nejlepšího smlouvače: náramek za navrhovaných 120HKD (hong-kongských dolarů, cca 300Kč) získal za 15HKD (ano, za 38Kč). :-) A v tomto duchu smlouvání jsme se drželi i nákupů na nočním marketu kolem Temple street a Nathan Road. Tam je nejlepší a nejlevnější nakupování v celém Hong Kongu!

Navštívili jsme ještě nejznámější chrám Market Temple, krásně vyzdobený sochami a symbolickými předměty, smradlavý od tyčinek a páchnoucí vody z klimatizace. Zapomněla jsem napsat, že HK má také svůj typický zápach. Někdy je to samozřejmě puch z ryb, řas, prostě od moře, někdy je to přepáleným tukem z fast foodů a nudlí, volně na ulicích je to ale zápach z odkapávající klimatizace. Všude jsou mokré cestičky z vody, v obchodech cedulemi varují na mokré podlahy a chytají vodu do kbelíků, na poště jsme zase viděli, jak hadrou na dlouhém bidle utírali větrací šachty. Takže kromě velké vlhkosti, která se na člověku sráží, je běžně postříkaný i od vody z klimatizace, která kape z okapů, střech nebo přímo z větráků. Blé, když jsme na jednom chodníku viděli dírky, které odkapávající voda časem udělala, čistá voda to asi nebude.
Noční market opravdu začíná kolem 17 hodin a podle počasí končí až o půlnoci. Tentokrát jsme měli „štěstí“ a začalo pršet, takže kupci začali sklízet už kolem 9 hodiny. Někteří zase chtěli prodat, hlavní výhodou však bylo, že jsme neutratili všechny peníze a jeli se brzo sbalit a spát. :-) Zbyněk objevil levný obchod s outdoorovým vybavením a „oplakal“ odchod z tak levného obchodu jen s 3mi věcmi. Také se však ukázal jako skvělý společník k nákupům, protože smlouval ceny tak, že mi bylo prodávajících líto, že jim nedáme vydělat. :-) Byl to skvělý zážitek. Lépe než naši Vietnamci, kteří mají jen naučené fráze, uměli cizí jazyk, dalo se s nimi i popovídat a byla to sranda. Také mají kvalitní věci, je to všechno sice šité v Číně, ale nejsou to všechno takové hadry jako u nás. Kopírují a vesele prodávají známé značky, ale asi se to tam tak neřeší.
Večer už jsme jen zabalili, trochu se prospali a ráno v půl páté vstávali, abychom chytli první autobus na letiště 40HDK (naštěstí jel, a proto jsme nemuseli jet drahým Airport train 100HKD nebo ještě dražším taxíkem 400HKD). Přijeli jsme, zkontrolovali váhu kufrů, tentokrát už „jen“ necelé 2 kg nadváhy na každý kufr, přivřou oko, když je kufr do 23 kg. A byli převedeni na let jiné společnosti, protože naše milá Air New Zealand měla z Aucklandu zpoždění a my bychom nestihli letadlo v Londýně do Vídně. Letadlo společnost Quantas bylo při vletu a při přistání trochu na rozsypání, 3x restartovali systém na přehrávání videí, ale servis byl prima. Pořád nosili nějaké jídlo, občerstvení a já si dala do nosu 3 Heinekeny... jako přípravu do ČR. :-) Let z Londýna už proběhl rychle a v pohodě, i když to byl Airbus! Jen jsem byla hrozně unavená a stále jsem se z časového posunu nevzpamatovala. Večer nevydržím a ráno se budím kolem 5. Z letiště nás vyzvedl kolega Vlastík a bezpečně nás dovezl až do domečku.

A je tady krásně!!! Takže se těším brzo na viděnou u chlazeného lahodného moku z chmele. :-)

Hong Kong - den 3.

2009-08-05T02:35:00.007+02:00

Po nepříliš povedeném ránu, kdy jsme hledali nástupiště na trajekt do Macau, vraceli jsme se pro zapomenutou paměťovou kartu do foťáku na pokoj a zdržoval nás budhista, jsme se kolem poledne dostali na rychlý trajekt (TurboJet) na Macau. Mimochodem budhista to měl výborně vymyšlené, nutil nám pěkné kartičky s budhou, který nám přinese štěstí. Když to vnutil oběma, vytáhl bloček, kde měl Zbyněk něco vyplnit, mysleli jsme, že to je vzkaz či něco, ale po vyplnění jména a země následovala kolonka o darované částce. Předchozí záznamy ukazovaly tisíce... tak jsme vytáhli desetidolarovku a utíkali pryč. Však on si tam ty nuly dopíše. :-)
Do Macau se vycestovává s pasem a ČR turisti mají vízum na týden zdarma. Museli jsme ale vyplnit odjezdové karty, prohlášení o zdravotním stavu a pak hodinu fičeli po moři cca 70km. Byla to příjemná cesta, i když to trochu houpalo. Macau je poloostrov jihozápadně od Hong Kongu, byl jako první osídlen Portugaly v 16. století.
Po příjezdu do Macau nás čekala letmá celní prohlídka a pak jsme sedli na autobus podle průvodce a ujížděli do centra. Bylo to sice jen pár zastávek, ale pak jsme byli rádi, že jsme se svezli, protože jsme měli chození až až.

Náměstíčko se jmenovalo Largo de Senado a opravdu mi připomínalo jižanská města Evropy, pěkné nízké budovy. I přes historickou povahu budov se nezapřela globalizace a turistický ruch, na štítech budov totiž měly vývěsní štíty firmy McDonalds, Starbucks Caffe, Mango apod. Přes davy Číňanů, ale už i davy turistů jsme pokračovali ke kostelu St. Dominic's. Vždy, když si vybavím návštěvu kostela v parném létě, těším se na chlad tlustých zdí. Omyl, v Macau bylo tak vedro, že nepomáhala ani klimatizace. Chladno nebylo ani náhodou. Kostelík byl jednoduchý, pro nás Evropany nic moc historie, v dalších 2 patrech byly vystaveny sochy a pár historických předmětů. Více zajímavé mi přišlo, že jak brzo bylo křesťanství do Číny „zavlečeno“. Dále následovala procházka po ulicích a uličkách Macau, hustota aut trochu ubyla, o to více obyvatelé jezdí na skútrech a kolech. Zvenku jsme si prohlédli pěknou budovu Portugalské ambasády, až ven stála fronta lidí, tušili jsme s žádostmi o víza. Ale kdo ví. :-) Po vyšplhání strmou uličkou jsme se dostali k Macau muzeu, moderní budova postavená ve starobylé kamenné hradbě s moc pěkným nádvořím, děly a výhledem na Macau a jeho dominantu Hotel a kasino Lisboa, obrovská zlatá budova. Zase jsem se těšila na klimatizaci a ochlazení, protože jsem byla mokrá a vějíř na ovívání napomáhal rozvířit horký vzduch, ručníček na utírání už byl také nepoužitelný, ale bohužel v první pondělí v měsíci je museum zavřené... ani v průvodci jsme tuto informaci nenašli. Sešli jsme proto zahradami zase zpátky z kopce a viděli obrovský oblouk – ruiny katedrály Svatého Pavla.

Tak jsem se zchladila v kobce a kostnici a zpátky u ruin jsem byla atrakcí pro nějaké Indonésanky, které neuměly žblebtnout ani slovo anglicky, ale museli se se mnou vyfotit. Prošli jsme zpět k centru uličky se spoustou stánků, obchůdků, prodávalo se sušené maso, laskominky, oblečení apod. Utíkali jsme z davu turistů, jak jsme nejrychleji mohli a tak, abychom se nezpotili. To už jsme začali být ušlí. Podle průvodce jsme se dostali i do zapadlejších uliček, které skýtaly i pohled do zákulisí obyčejného života chudých Číňanů, resp. Macauců. Tipla bych je, že to jsou opálenější Číňani. Procházeli jsme špinavými uličkami, kde pobíhali psi, žena šila na stroji, babička seděla v malé komůrce, jeden pes kňučel zavřený na balkoně na slunci, v garáži chlap opravoval nějaké mašiny a koukal přitom na 60 palcovou televizi apod.

Pak jsme našli vchod podobný chrámu, ale když jsme nakoukli, už se k nám hnala paní s rouškou na obličeji a jednoduchou angličtinou vysvětlovala, že je to nemocnice. A asi jemně naznačovala, ať raději vypadnem, kdo ví, co by mohli chytit od bílých. Taky nám hned před obličej strčila digitální teploměr, pípla a změřila teplotu. Byli jsme naštěstí v pořádku. :-)
Když jsme se dostali na hlavní ulici a zjistili, že další z museí je zavřené ze stejného důvodu jako to hlavní, byli jsme zralí do postele. Navštívili jsme ale blízkého McDonalda a dali si kafe a zmrzlinu. Po hodině odpočinku jsme chtěli projít město zpátky k přístavu a podívat se na pár dalších zajímavostí. Co se však nestalo, najednou přišly mraky a jen, co stačil Zbyněk říct: „Bude pršet“ přihnala se taková bouřka, že jeden blesk byl téměř nad námi. Čekali jsme na přechodu, Zbyněk nečekal a přeběhl na červenou pod střechu obchodů, já čekala na zelenou a mladá Číňanka mi nabízela místo pod deštníkem. Odmítla jsem, že to nic není, že jen začíná poprchávat. Za dalších 10 sekund jsem byla ráda, že neodešla a já se měla, kde schovat. Během pár sekund jsme byli mokří a nuceni vzít autobus. Což však nebylo nic moc, mokré oblečení pod klimatizací hrozně studily. Po paměti jsme dojeli až k trajektům a vyhlídkovou jízdu po zbytku městečka jsme si zopakovali v autobuse.
Rychle jsme si našli nejbližší čas odjezdu trajektu a utíkali na celnici. Tak však byla fronta a my pár minut po plánovaném odjezdu trajektu utíkali k nástupišti. Naštěstí na nás počkali a za prudkého deště jsme hupskali po velkých vlnách do HK. Zmrzlinky zůstaly v žaludku a v HK nepršelo. Šli jsme se tedy podívat jižní část poloostrova Kowloon s Avenue of stars, Tower clock a moderními budovami.

Měli jsme takové štěstí, že jsme přišli právě na každodenní noční představení Laser show, kdy ve 20 hodin osvětlují budovy na Hong Kong Island a na hudbu mění barvy, blikání, osvětlování části budov atd. na hudbu. Příjemná podívaná i se zamračeným nebem, teplým vánkem a opět vysoké vlhkosti. Pak jsme si prošli třídu hvězd (Avenue of stars), ale na focení bylo dost tma a hodně lidí. Na chodníku byly otisky rukou slavných čínských herců, hereček a režisérů, chodník byl doplněný skulpturami a sochami a také stánky s občerstvením.
Po lehké procházce jsme už zamířili do metra, koupili si na večeři bagety, doma žahli chlazené čínské pivo a zase usnuli jako špalci.

Hong Kong - den 2.

2009-08-04T02:27:00.009+02:00

V hostelu jsme našli průvodce od Lonely Planet pro Hong Kong a Macau, bylo tedy příjemné pročíst si i informace a historii památek a míst. Ráno jsem se poctivě namazala opalovacím krémem, protože jsme opět měli naplánován celý den venku a na sluníčku. Bohužel už po půl hodině cesty tramvajkou do centra jsem trpěla. Chápu, že Číňanky se téměř nemalují a nosí si deštníky. Opalovací krém ze mě totiž stékal se spoustou vody, kterou jsem na tom vedru potila. Vystoupili jsme u Bank of China, která je třetí nejvyšší budovou HK se svými 70-ti podlažími z roku 1950. Bohužel jsme si ale neuvědomili, že je neděle, takže vyhlídka pro veřejnost ve 43. patře je spolu s bankou zavřená, třeba zítra... Kvůli vysoké vlhkosti byl ale kolem celého KH opar, takže i budova vzdálená 500 m už byla v mlze. Prošli jsme tedy kolem Chater Garden kolem hloučků Číňanek s dětmi, které jen tak seděli na dekách na zemi a měli piknik, klábosily, lakovali si nehty, prostě nedělní pohoda. V parku ale bylo málo místa, proto sedící hloučky na dekách, pak i na papírech lemovaly průchody a podchody k přístavu. Bylo děsně vedro, ale aspoň se schovávaly ve stínu před sluncem.

Zbyněk má mimochodem všechny vstupy, dveře a právě tento průchod do centra nízký, takže chodil skoro v předklonu. Výhoda jeno výšky je, že přes zástupy Číňanů vidí daleko a je vidět, když ho "ztratím" v davu. :-)
Došli jsme k průchodu na nástupiště na trajekty, cíl cesty byl Tian Tan Buddha na místě zvaném Ngong Ping. V průvodci nás navedli rychlou cestou - trajekt cca 40 min a pak bus cca 20 minut. Turistická oblast s největší sedící bronzovou a venku umístěnou sochou Buddhy, kde jsme už potkávali hodně Evropanů, byla vystavěna až v roce 1990. Skládá se z monastery (něco jako kláštěr) se svatyní, vesničky a obrovské sochy.

na trajektu z pohledem do zamlženého HK

Historií jsme byli zklamáni, jakožto i davy turistů. Tam jsem pochopila, proč jsou Číňani tak opatrní a nosí roušky. Co pátý člověk tam kašlal, kýchal a vůbec se neobtěžovali používat kapesníky, prostě si tam kapénky létaly všude kolem. Navíc mají Číňani "výbornou" vlastnost, že se všude pletou pod nohy, ale to jsme znali už z Aucklandu. Netuším, čím je to dáno, ale v řadě se neustále cpou dopředu, nedbají na to, jestli strkají do malého děcka nebo dvoumetrového Zbyni, neustálým šťoucháním popohánějí člověka dopředu, i když se fronta nehýbe. V tom vedru jsme se ale naučili chodit pomalu, nikam nespěchat, abychom se potili, co nejméně, takže jak mi pak říkal Zbyňa, z pohledu Číňana musí být k zešílení vidět před sebou dva mohutné Evropany, kteří se šinou jak šneci. :-D Věšina dospělých chlapů Číňanů jsou výškou opravdu Zbyňovi po prsa, proti mě jsou zase Číňanky poloviční.
Vstup k Budhovi je zdarma, což jsme netušili, protože si správci výhodně postavili kasy, přes které člověk musel projít a už mu paní za okýnky nutili vstupenky. Koupili jsme za $23 pro jednoho se vstupem DO sochy, kde bylo muzeum, a do restauračky na drink a snack zdarma. Pak až nám došlo, že jsme si zaplatili za oběd. Ale museum bylo zajímavé, vystavené písmo sanksrtu a bílá relikvie (relic) na nás trochou historie dýchlo. Mnicha jsme však nepotkali žádného ani v monastery. Tam jsme se zašli podívat přes staveniště, celé místo se totiž stále dostavuje a jako další turistický tahák mají něco ve smyslu: kup si svou cihlu (podstavec, sloup, ...).

Tian Tan Buddha se spoustou turistů a vážek

svatyně byla vyzdobená krásně

Za určitou částku od $200 si člověk může "nakoupit" materiál, ze kterého se celé "svaté místo" bude stavět. Zrychlit krok jsme museli kolem modlících míst, kde se zapalují vonné svíčky (strašný smrad :-)). A pak už jsme si poseděli u oběda - nudle, pár zákusků a vody.

Opět podle průvodce jsme chytli bus, tentokrát do centra Tung Chung, v centru poloostrova Lantau. Odtud jezdí k soše přímo lanovka a je to jedna zastávka metra k letišti. Samotná cesta byla opět zajímavá a opět mi bylo špatně od žaludku, i když jsem seděli vpředu. Serpentiny, strmé kopce nahoru a dolu a přechod z vedra do studené klimatizace je vražedná kombinace. Obsah oběda ale zůstal, kde měl, a my jsme se zorientovali na rušném centru s komplexy kin, přestupními stanicemi metra a autobusů, mrakodrapů a parčíků. A pak jsme objevili systém metra! Dražší transport než je ježdění tramvajkou po centru nebo trajekt mezi ostrovy, ovšem mimo HK Island je to levnější a hlavně rychlá, klimatizovaná a k žaludku šetrná doprava. :-) Řekli jsme si, že výhledů z autobusů bylo dost, a že už jezdíme jenom metrem.
Dalším cílem bylo projít si Kowloon, starší část města s trhy a levným čínským jídlem. Jako první jsme si prošli květinový market, který je otevřený celý den až do večera. Jsou to klasické obchody podél jednoho bloku s umělými, ale převážně živými květinami a rostlinami. Kdo zažil holandský květinový market, tenhle ho moc neupoutá. Ale zaujaly mne krásné rostlinky bazalky, máty apod. Také prodávali růžičky, jejichž květy byly zatočené do ochranného obalu.

všude bílo od obalů, růžičky uvnitř jsou ale krásně barevné

Následovala ulička Aqua shopů, milovníci rybiček by si libovali. Nejlegračnější ovšem bylo, že rybky i rostliny prodávali přímo už zabalené v sáčcích s vodou. Legrační byly i želvičky, které se snažily dostat z kbelíků, a litovala jsem kočky, které byly zavřené ve skleněné výloze a čekaly, že některá holčička udyndá taťku nebo mamku, že chce domů kočku.

Kupte si rybičku, malou, velkou, živou, polozdechlou... :-)

Začalo se stmívat a hlavně jsme se potřebovali zchladit, vybrali jsme tedy restauraci. Vypadala moc nóbl, ale ceny byly přijatelné, proto jsme si řekli, že se najíme někde uvnitř, a nebudeme riskovat hygienu venkovních fast foodů. Pivo sice neprodávali, ale dali jsme si výborné Teri yaki kuře s nudlemi a rýži se zapečeným avokádem a krevetami.
Čekal nás Temple street market a nejlevnější oblečení a cetky, které jsme zatím našli. Divila jsem se, proč všichni místní chodí ve značkových tričkách, které normálně v obchodě stojí dost peněz. Odpověď jsem našla na marketu: běžně prodávají značkové oblečení, ovšem z rubu musí mít rozříznutou cedulku s originálním výrobcem. Tak se asi pozná padělek. :-) Svlíkat na ulici vás asi nikdo nebude. Opět jsme si vybrali klimatizovanou část a peníze už lítaly, trička, halenky,... :-) Zítra musíme poslat krabici s věcmi, které v Brně nebudeme potřebovat hned, abychom zase neměli nadváhu.
Po marketu jsme už byli tak uchození, že jsme ujížděli domů a usli hned, jak jsme lehli. Ani na vypití piva už nebyla energie.

Hong Kong - den 1.

2009-08-02T17:44:00.009+02:00

Za pár peněz jsme si už v červnu přebookovali letenku se zastávkou na dovolenou. Přemýšleli jsme o USA, Los Angeles, kde se po cestě může vézt i větší bagáž v letadle, ale Hong Kong byl podle internetu zajímavější.
Přiletěli jsme v půl osmé ráno, trvalo nám, než jsme se vymotali do správného koridoru k východu, než jsme pochopili, že mezi terminálem a příletovou halou nás veze metro a než jsme se převlékli ze zimního oblečení do hong-kongského vedra. Už jen východ z haly byl jako rána palicí do hlavy = děsné vedro a obrovská vlhkost. Hned jsme nabili 500 HK dolarů ($1 je cca 2,50Kč) na kartu Octopus, která slouží hlavně k placení transportu po HK (jak tramvajky, busy, metro i trajekty), tak i placení u aktrakcí a některých obchodů (Starbucks, McDonald,...). Kartu koupily holky (mamka s Evčou), když byly v Hong Kongu ony, je to opravdu výborný systém. A dokonce, když jedete jen pár zastávek v autobuse, při východu si také "pípnete" a přístroj peníze vrátí. U metra se pípá při vstupu a při výstupu si mašinka sama spočítá, jak dlouho jste jeli, kolik přestupů jste provedli. Tramvajka se platí při výstupu, je to nejlevnější transport po Hong Kong Island a je to $2HK, ať jede člověk, jak dlouho chce. Nevýhodou, pokud nemáte Octopus kartu je, že musíte mít přesně danou částku k zaplacení, řidiči nevydávají a ani občas nevíte, kolik budete platit.
My jsme se jako první jeli ubytovat do Yessin hostelu, který Zbyněk našel a zarezervoval přes internet předem. Sedli jsme na levnější autobus ($40) a jeli jsme asi 50 minut přes 2 poloostrovy a na Hong Kong Island přes podmořský tunel. Všechny autobusy jsou tu naštěstí klimatizované a tak jsme si užívali pohledy na mrakodrapy pod horami, šeď paneláků protkanými ostrůvky zeleně a ruch Číňanů v ulicích města. Při výstupu z autobusu se konala opět rána do hlavy, vlastně to pořád trvá, občas se mi u té změny zamlžují i brýle. :-) Na recepci nám předpovídatelně řekli, že se původní lidé ještě neodhlásili, takže jsme si jen odložili nepotřebné kufry, do baťůžku sbalili plavky a jeli podle Zbyňkova připraveného plánu.

Jako první jsme absolvovali prohlídku města z tramvajky. Celkem dobře jsme se zorientovali podle map a vydali se směrem do centra HK Islandu. V naší čtvrti je Evropanů málo, po čase jsem si ale zvykla a už mi to divné nepřijde. Dokonce nám občas chlapi Číňani radí, na které ulici jsme a kam se vydat. Je to prima, i když se jim moc nedá rozumět. Z tramvaje jsme si prohlédli mrakodrapy a ruch v centru, dojeli až na Western market, což je starší historická budova, kde se prodávají hračky, nádobí, v druhém poschodí jsou látky a v třetí je netradiční restaurace. Byli jsme tam ale brzo, takže bylo dost obchodů zavřeno, příjemné však bylo ochlazení z klimy, které jsme pak často vyhledávali a prokládali tak chození venku. Velmi praktické jsou nadchody, které jsou v centru prakticky všude, nejsou sice klimatizované, ale kromě motajících se Číňanů pod nohama se člověk může kochat a nemusí dávat pozor na dopravu. Zamířili jsme k přístavu a prošli si nákupní centru ICF, kde je na obrovskou plochu málo předražených obchodů. Podívali jsme se k terminálům, kde odlétají vrtulníky na ostrov Macao, odkud vyjíždějí trajekty na krátké cesty mezi ostrovy nebo na dlouhé vyjížďky.
Po dlouhé procházce dokola jsme našli ukryté centrální autobusové nádraží a podle Zbyňkova plánu se vydali na Stanley market a pláže. Nastoupili jsme do dvoupatrového úzkého autobusku a zabrali si místo nahoře vpředu a jízda to byla jako na horské dráze. Za necelou půlhodinu jsme dojeli do čtvrti Stanley, kde jsme během cesty měli pocit, že z křivolaké a strmé cesty vypadneme z útesu do moře. Stanley Market byla pak obrovská tržnice, kde se prodávalo oblečení a cetky. Část obchodů byla i klimatizovaná, takže se to dalo projít, samozřejmě jsme se nechali zlákat a nakoupili pár drobností. Potom jsme se zašli podívat do místního chrámu a jako odpočinkové místo nás upoutala restaurace s deštníky Carlsberg. Číšník, jen co viděl "bílé" tváře, nás lákal dovnitř, že mají obědové menu, salát s pivem zdarma. Neodolali jsme a rovnou si dali to pivo zdarma. :-) Se salátem a než nám donesli salát, už jsme měli další pivo na stole. Oběd to byl lehký a nakonec i příjemný, protože nám to druhé pivo zapomněli napočítat. Asi jsme vypadali hodně žíznivě a unaveně.

Po cestě zpátky do města jsme se těšili, že se vykoupeme v moři. Ujeli jsme pár zastávek a na doporučené pláži jsme se převlékli a hupsli do vody. Sice byla trochu špinavá, ale to tak nevadilo. Horší bylo, že teplotu měla jako teplý čaj. Člověk si trochu zaplavat a už se potil. Chvíli jsme poleželi na hrubším písku a raději jsme si šli dát studenou sprchu do převlékáren. Ale sluníčko pražilo pěkně... 36°C.
Cestou zpátky už jsme začali být dost unavení a tak jsme se ubytovali v pokojíčku, dotáhli kufry, nakoupili v místním supermarketu balené vody, nějaké chleby a piva, dali si sprchu a usli jako špalci až do rána. Slibovaný pokojík splnil očekávání, protože nebyly příliš vysoké. Postel je tvrdší, pro Zbyňka krátká, na pokoji je i toaleta a WC, když člověk sedí na záchodě, už si může sprchovat nohy, takže minuaturní koupelnička, a slibované okno vede někam do dvora, raději jej neotvíráme. Ale je tu klima a internet. :-)

Sbohem, Zélande!

2009-08-01T15:19:00.005+02:00

Posledních 5 měsíců oběhlo jako voda, vymýšleli jsme program, kam se ještě zajet podívat a snažila jsem se dodělat práci na fakultě. Holky byly hodně aktivní a tak mi nezbývalo, než si také udělat dovolenou a pojezdit s nimi. Škoda, že jim nevyšel žádný učitel angličtiny, ale i tak se setkávaly s angličtinou aktivně a často, že na závěrečné večeři s Japoncema jsem už pomáhat s překladem vůbec nemusela.

holky Sehnalky na Skytoweru (Auckland)

Byla jsem moc ráda, že příjezd a plný program pro holky nás přinutil užít si poslední zbytky obytu a podívat se na místa, která nám unikla, nebo stály za opakovanou návštěvu. Na zélandskou přírodu se prostě nezapomíná.

Kauri tree

I odstěhování proběhlo bez velkých problémů, věci, které jsme si s sebou nemohli odvézt, jsme prodali na aukčním internetovém serveru, byly to spíš drobnosti, ale než shánět informace o sběrných dvorech, nebo to někam vozit, za pár dolárků si pro věci někdo přijel. Nejúspěšnější však bylo prodání 3 drahých věcí: dvou kol a auta! Kola se po několika opakovaných nabídkách prodala, to moje dost pod cenou, ale auto vyšlo bezvadně. Po všech těch náročných opravách stálo výletování i klidné svědomí, že jsme prodali auto v dobrém stavu, za to. Kupec nám zaplatil zálohu, kterou jsme utratili ještě v Aucklandu, a já se modlila, abychom po 10-ti měsících bezproblémového řízení, někde neťukli. Předání autíčka i peněz ale dopadlo dobře, poslali jsme krabici plnou věcí, které se už nevešly do staronových kufrů. Na poslední chvíli jsme totiž sháněli kufry, ty z Česka se polorozpadly. I tak bylo věcí spousta, hodně z toho jsme věnovali Japoncům... jestli to výhodně prodají na aukčním serveru, dobře si polepší. Bohužel na letišti se ještě ukázalo, že máme nadváhu 12 kg, takže jsme museli z velkého kufru hodně věcí vyhodit a trochu ho přebalit. Opouštění Aucklandu tak bylo na poslední chvíli, ani jsem neměla čas moc brečet, to až pak v letadle. Cestu do Hong Kongu jsem ale naštěstí skoro celou prospala a pak už jsem kvůli programu a hroznému vedru neměla čas.

Shrnuto a podtrženo, Zéland a jeho specifika (krásná příroda, sopky, ovečky, kiwi ovoce, kiwi ptáci, tiki a maorské symboly, kauri, pláže, walky a spousta dalšího) se staly mými nejkrásněji strávenými 10ti měsíci v životě. Také proto, že to se mnou Zbyněk vydržel a že začínáme náš čtvrtý společný rok...

A na Zéland se zase někdy podíváme!

Short news

2009-07-11T11:51:00.002+02:00

Máme se výborně, čekáme vždy na dobrou předpověď a vyrážíme na výlety, při deštivých dnech sedíme doma, odpočíváme, pracujeme a pilujeme angličtinu koukáním na filmy. ;-) Přidávám jen pár panorámat z cest, k prohlédnutí ve fotogalerii - rychlý odkaz ZDE.
I když moc nepíši, potěší mne každá zpráva z domova. :-)

Náš poslední měsíc...

2009-07-02T03:55:00.002+02:00

A je to tady, nejenže přijely holky, ale také už se přehoupl měsíc červenec a to indikuje brzký konec naší skvělé "dovolené". Kromě mnoha novinek, které bohužel nestíhám sepisovat a které jsou jak špatné, tak dobré, máme plně nabitý program, který další novinky přináší.
V pátek měl Zbyněk rozlučkovou párty se svým vedoucím, který odjel na dlohoudobou pracovní dovolenou do Číny a až se vrátí, Zbyněk už bude v ČR. Byla to akce "k popukání". Původně domluvené setkání na fakultě s dovezenou pizzou, českým pivem a hraním ping-pongu se i k nepřízni počasí změnilo v grilování v parku. Nejenže Číňani neuměli rozdělat na grilu oheň, ale do toho poprchávalo, bylo větrno a chladno. Rozděláváním se pobavili asi hodinu a půl, pak jsme se raději přesunuli k elektrickému grilu, který už ani nebyl pod střechou a Číňani honem honem ugrilovali párky a následně kuřátka a hovězí steaky. Párkama jsem pohrdla, protože stejně jako u nás, párky neviděly maso ani z vlaku, a čekala na kuřecí nakládané křidýlka a stejk. Bohužel Číňani jsou dobří tak akorát na programování, maso bylo nedodělané a stejky tak krvavé, že se nedaly přirovnat k poživatelnému masu. Byla jsem ráda, když na mě zbyl ten párek, kterým jsem zaplnila hladové břicho. Aby to na celou akci nebylo málo, chtěla jsem zapůsobit lépe než předchozí den, kdy jsem opět zápasila se startováním auta a celá špinavá vtrhla ke Zbyňkovi do kanceláže, žoviálně pozdravila vše přítomné "Hi, guys!" a odtáhla ho do garáže, aby mi auto spravil. Pak až mě Zbyněk upozornil, že mezi guys byl i jeho vedoucí. :-) Tedy reputaci na párty jsem si chtěla zdvihnout příjemným chováním a ještě příjemnějším vzhledem, což jsem pojistila novými kozačkami a krátkou sukní... na venkovní grilování ve větru a dešti jako dělané. :-)
Naštěstí následovaly dva velmi příjemné večery, pondělní loučení s Míšou a Zdenkem, kteří opustili Zéland a navrátili se do ČR. Ač neradi se smířili s návratem, tím raději jsme se s nimi naposledy sešli v Aucklandu, podělili se s nimi o české piva, které nám v plechovce přivezla mamka s Evičkou, a připomněli jim chuť slivovice. Středeční večer byl příjemným posezením s Japonci, předchozími spolubydlícími, u japonského sushi a českých palačinek.
Bohužel mne opět zklamalo auto, po každé opravě doufám, že to je naposledy a že je auto v perfektním stavu. Chtěli jsme vyřešit problém se startováním nadobro a navždy, abych mohla jezdit na výlety s holkama i bez Zbyni, který zásuvku do motoru vždy bez problémů natlačí a auto startuje. Auto jsem zavezla do vzdálené doporučené opravny, kde si auto půl dne nechali a pak mi za opravu, resp. výměnu jedné komponenty velikosti 10cm x 5cm, naúčtovali částku, která se bezpochyby umístila na první místo všech oprav jako nejdražší. Smutek a žal jsem raději ještě nezapíjela, protože moc nevěřím, že se nějaká závada ještě nenajde.
Jako další rána přišel Zbyňkův zdravotní stav. Ten se bohužel zhoršil, včera jsme byli na prohlídce v privátní nemocnici. Zase to "volejbalové" koleno. Naštěstí to není poraněný meniskus, ale snad jen něco se šlachou, takže má Zbyněk předepsaný klid a rehabilitace.
Na konec však musím skončít nějakou dobrou zprávou. Podařilo se nám "zprovoznit" programy, naimplementovali jsme kódy, které dělají, co mají a určitě k něčemu budou použitelné. Zbyněk si potvrdil svůj článek a odeslal na konferenci, takže má splněno a dodělává detaily, mně už algoritmus také dává správné výsledky (třikrát sláva!, už jen sepsat článek) a můžeme se věnovat výletování a programu pro návštěvu. Holky tu jsou spokojené, jsme nadšení novým bydlením, domkem, který máme jen pro sebe, topíme si, vaříme si a koukáme na DVDčka. A teď ať nám přeje počasí a jezdí auto. :-)
A taky už se těšíme na teplé české léto (povodně už snad končí) a všechny kamarády a rodinu!

Blogařka sestřička Evička

2009-06-26T23:50:00.002+02:00

Jelikož nestíhám zapisovat nové zážitky, odkazuji Tě na stránky sestřičky Evičky, která si zážitky spisuje. Zdroj fotek: Evka a mamka Vlaďka. :)

Blog: http://ewulinkas.sblog.cz
Fotogalerie: http://picasaweb.google.com/EwulinkaS

Romantický podzimní víkend

2009-06-14T02:47:00.008+02:00

Naše romantika byla zahájena už ve čtvrtek, kdy Zbyněk nevstal z postele kvůli nachlazení. Já jsem se statečně vydala do školy, ovšem když mě ofoukl studený vítr, nemohla jsem pořádně dýchat. Proto jsem se po nákupu spousty ovoce vrátila zpátky domů a zalehla vedle Zbyňka. Romanticky jsme si smrkali celé dva dny. Chřipku (i tu prasečí) odmítáme, takže se léčíme na rýmičku. :-)

V sobotu odpoledne jsme absolvovali zkoušku na večerní koncert, Zbyněk mě zavezl a vydržel poslouchat. Pak jsme si chtěli zajít někam na kafíčko, protože bylo slunečno, ale kavárna v hlavním parku byla zavřená. Přeci jen jsme se prošli po sklenících a pokochali se kytkami. V pauze před koncertem jsme ještě stihli objevit dvě kešky v blízkosti bydliště. Myšlení jako kačer už mám, jen musím nápad dotáhnout do konce a potencionální skrýš pořádně prohlédnout. Nebo jednodušší je, když mám na špinavou práci muže... Zbyněk odhodlaně prohrabal zem pod plotem a kešku objevil. Druhou miniaturní jsem objevila pomocí nápovědy téměř okamžitě. To, že nemáme GPSku nás prostě nezastaví. ;-)

Večerní koncert se navzdory očekávání povedl. I méně hudebně vzdělaný Zbyňa poznal, že na té zkoušce to nebylo úplně ono, a proto absolvovat i celý koncert, aby se přesvědčil, jestli to sboru na čisto půjde lépe. :) Jeho dobrý úmysl byl po zásluze odměněn a Zbyněk byl u vchodu obdarován volným lístkem od neznámého pána, kterému asi nepřišlo rande. (Neexistovaly-li by studentské lístky na poslední prodej za 10 NZD, stejně bychom těžko věnovali plnou cenu NZD 45! Ale zadarmo je holt zadarmo, proto se to Zbyňkovi nakonec tak líbilo. ;-)) Na pár nepřesností se koncert odehrál a odzpíval, i ti starší už se snažili, počítali si a dolaďovali. Vzhledem k času věnovanému pro nácvik a pouze dvěma zkouškám s orchestrem to byl nakonec úžasný koncert. :-D

I já jsem byla odměněna... krása! :-)

Neděli věnujeme doléčování s pitím vitamínových bomb z čerstvého ovoce a kocháme se zpod peřiny, jak nám venku romanticky leje. Možná, že Zbyňu vyženu na chvilku ven, aby přivezl něco dobrého k pití, skotské The Famous Grouse už je jenom na dně. ;-)

Pozvánky / Invitations

2009-06-08T01:28:00.003+02:00

6 - 26 July: Internetional Film Festival

Since 24. 6. Matariki festival starts which celebrates Māori New Year. The festival is placed in Auckland City, Northshore etc.

On Saturday 13. 6. there is a concert in Holy Trinity Cathedral in Parnell called Gloria. You can hear Auckland Choral and Auckland Philharmonia Orchestra. (Student ticket called Student Rush purchased before concert is 10NZD). Or you can come to see me during rehearsals: Friday 7:30pm or Saturday 2pm same place.

Život na Zélandu po Česku

2009-05-18T08:23:00.008+02:00

Kromě víkendových výletíků po muzeích, když zrovna neprší, jsme absolvovali několik výborných akcí s kamarády Čechy, kteří už jsou v Aucklandu delší chvilku. Akce začaly pozváním do korejské restaurace. Sešli jsme se asi v 6ti lidech, trochu jsme se trousili, i když restaurace byla přímo na Queen Street a nakonec jsme si ani moc nepovídali, protože jsme měli plné ruce grilování. Styl byl totiž bufetový a každý zaplatil jednotnou částku (zde 18NZD) a cpal se, čím to šlo. Začínali jsme v 5pm, takže jsme v restauraci byli první a korejští kuchaři postupně nosili pochutiny k masu, které jsme si grilovali. Vše bylo skvěle vymyšlené, hovězí masíčko skvěle naložené, pro milovníky ostřejšího masa byly naložené kromě klasického vepřového i mořské potvory, výběr byl od kuřecího, jehněčího, šunky až k žaludkům a dalších zajímavostí, které jsem ani nezkoušela. Jako doplňková jídla kuchaři nosili bambusové výhonky, mořské řasy, míchaná vajíčka, polévky, zeleninu,... prostě dobrůtka. Organizátor (David na fotce, 5 let v Aucklandu) však měl v 7 hodin další povinnosti, proto jsme se zdrželi jen dvě hodinky. Škoda, dovedla bych sedět, vykládat a jíst mnohem déle, ale společnost se zvedala, Zbyněk tehdy bohužel nešel, tak jsem tam sama zůstávat nechtěla. :-) Ale na druhou stranu bylo na čase odejít, protože se restaurace zaplnila, výpary, přiškvařený olej a alobal způsobil těžký a nedýchatelný vzduch.

Další prima akcí byl bowling. Organizátor David (opět, ještě že ho máme!) sezval 7 Čechů, jednoho Slováka a Němku na tříhodinové hraní na dvou drahách, dvojice pak zaplatila jen 12NZD. Vyblbli jsme se, zahráli si, zjistili jsme, že tam kvalita drah a koulí není nic moc = nikdo nic moc netrefil, pořád nám ty koule padaly do drážek :-), poznali jsme se a popovídali si. Tím jsme získali kontakt na Pavla (11 let na NZ) a Janu (2 roky na NZ), kteří nás na sobotní večer pozvali na další grilování. Měli jsme sice naplánovaný výlet na Zbyňkovy vysněné Kauri (nejstarší stromy na světě), jakmile jsme ale slyšeli, že si Pavel vaří svoje pivo, bylo rozhodnuto. Chození na akce v Aucklandu má však jednu velkou nevýhodu, všude se vyplatí a téměř se musí jezdit autem. Místa jsou od sebe dost vzdálená, tedy autobus je drahý a nějaký jízdní řád, to je spíš o nervy. Než si tedy brát taxi, vyplatí se auto. Nicméně jeden je řidič (zatím jsem se obětovala většinou já) a druhý si užívá. I když zélandské zákony dovolují mít v krvi určitou hladinu alkoholu, prý to vychází pro chlapy na dvě piva. Zřejmě je to kvůli Maorům, ti chlastají skoro pořád :-) a hlavně se tu nesmí jezdit rychleji než 100 km/h. Takže jsme Pavla a Janu navštívili v jejich krásném domečku v Howicku (cca 30 min od nás autem) a já jsem se zasnila. Vyprávěli nám samozřejmě o práci, ale také o tom, jak si žijou. Pavel si vaří pivo, pečou si chleba a rohlíky, dělají si domácí nudle, nakládají si kyselé zelí... cena i kvalita neporovnatelná se zélandskými výrobky!!! Tím nechci snižovat výrobní procesy nebo chuť NZ výrobků, ale Evropan je holt zvyklý na jiné pošušňáníčko. Okoštovala jsem trochu piva, které bylo moc dobré, dostali jsme grilované žebra a vepřovou panenku, no prostě balada pro žaludek. A když jsem si to tak spočítala, stačilo by mít dva velice průměrné zélandské platy a měli bychom se mnohem lépe než v ČR (zvlášť teď, když žijeme ze dvou stipendií). Bydlení je tu sice dražší, ale platové podmínky mnohem mnohem lepší než v ČR. Navíc mimo centrum Aucklandu je klidno a pěkně, spousta zeleně, nízké domky se zahrádkami, hodně parků a hřišť, autem všude kousek. K pláži sice trochu dál (2 hodiny autem, ne jako Chorvatsko) a na hory taky kus, ale benzín je levný... no prostě, domů se těším, ale po Zélandu se mi bude sakramentsky stýskat. Věřím, že tu nejsem naposled.

pokus o zachycení barevného Aucklandu ze sopky Mt Eden

Ale aby to nevypadalo, že si tady jenom užíváme... tak si tu užívám spíš jenom já. :) Pana profesora mám na 14 dní na konferenci v Pekingu, takže se jen snažím psát článek, ale stejně mi jej nakonec přepíše ;-). Zbyněk je moc šikovný, když zjistili, že chce ujet, dali mu k ruce dva studentíky, kteří si nyní na tématu staví diplomovou práci. Zbyněk je tedy koordinuje, řídí, zadává jim práci a opravuje jim drafty. Když vedoucí zjistil, jak je šikovný, lákal jej kdykoli zpátky, kdyby si to v ČR rozmyslel. Měl by zařízené vízum, práci a peníze z projektu... Skvělé, to podporuje můj již napsaný závěr, no ne? :-D

Nudíš se? Založ blog, publikuj fotky nebo sbírej cache

2009-04-27T04:30:00.011+02:00

Víkend byl propršený, šedivý a ufoukaný, byli jsme doma, pracovali jsme, koukali na filmy a relaxovali. Tedy nic zajímavého, čím bych mohla otravovat na blogu. :-) Bohužel právě to sezení a nicnedělání mě po pravdě ubíjí a pořád přemýšlím nad aktivitou, která by mě vyhnala ven i za nepříznivého počasí, která by mou lenost přebila a hlavně, kterou bychom mohli dělat spolu se Zbyňou... a pročítáním blogu mého kamaráda Míry, který je pro každou "špatnost" (v dobrém slova smyslu), pro každou aktivitu, je známý jako "hračička", má za ušima, jsem se pročetla velmi pěknými články, které sepsala jeho přítelkyně, k poutavé aktivitě zvané "geocaching". O hře jsem slyšela už dávno, bohužel však ve spojení s nepříliš atraktivní osobou, která svým podivínstvím dodávala hře bizardnost a nesmyslnost v mé hlavě. Jde o "honbu" za schovanými krabičkami pomocí GPS souřadnic a hádanek po celém světě. Krabičky obsahují drobné předměty na výměnu, cestovní "brouky", geomince a zápisky předchozích hledačů. Já vidím ve hře krásný cíl, tedy kromě motivace najít co nejvíce cache (keš - krabička), také mít povzbuzovadlo k chození, cestování a poznávání. Lidé, kteří kešky vytvářejí, si většinou vybírají místa, která jsou něčím pěkná, zajímavá a turisticky atraktivní.

Po založení účtu na www.geocaching.com (existuje i česká verze na www.geocaching.cz) jsem si vyhledala "místní" keše v Aucklandu... a mám, co dělat, přes 600 úkrytů ve městě. :-) Třeba Míru brzo doženu. A abychom nezaháleli a zjistili, jestli nás to bude bavit, tak jsme dnes večer po návratu ze školy vyrazili do okolí, kde jsem měla zjištěné dvě kešky. GPSku nevlastníme, takže zatím hledáme jen podle maps.google.com. Vzali jsme foťák a čelovku a první místo bylo v parku kousek u hlavní křižovatky. Dokonce jsem vylezla na strom, našli jsme skvělé místo, kde by se keška dala schovat, ale asi jsem vybrala na první pokous moc malou velikost, moc jsme nevěděli, kam se koukat, takže první pokus nevyšel. Zkusili jsme druhé místo, jen přes kopeček od naší ulice, taky v parku a krabici jsme našli téměř za 5 min. Všude tma, nikdo nás neviděl a my se zalogovali, prohlédli si věcičky v krabičce a valili zpátky zalogovat na Internet. :-) A tady je fotka našeho prvního cache.

Pája tipla místo a Zbyňa našel krabičku

Terminologie je jednoduchá, anglické i počeštěné výrazy jsou si ve výslovnosti dosti podobné (muggles - mudlové, cacher - kešer - kačer, cache - keš - keška). A moc se mi líbí spoleh na slušnost a pěkné chování celé komunity, kterou spojuje GEOCACHIIIIING.

Vybráno z diskuse www.geocaching.cz: Jak rozeznat mudlu a geocachera?

Rozpoznávání dotazem: "Nehledáte náhodou pana Kešku?" nebo "Jdeš za šipkou?"
Cacher nese v ruce GPS nebo mobil a pořád se dívá-schovává-dívá-schovává...
Signalizací: Kačer před sebou zamává prázdnou pěstí, jakoby v ní měl GPS. Kačer odpoví tím, že si přiloží ruku na oči jakože hledá.
Kačeři i ve městě chodí v turistickém oblečení (kdyby museli lézt po stromech, hrabat se v listí nebo se prodírat kopřivama).

Závěr: Prý si časem vypěstujete geočuch. :-)

Co se ale taky může stát:

Za holkama u kešky přišla bandička a ptá se: "Máte něco?" a ony "No jo, máme." A bandička: "A co máte?" Samozřejmá odpověď: "Kešku." A banda se podivně podívala: "A to se hulí?"
Nejenom kačer se s vámi rád porozpráví o GPS navigacích, když se chcete indentifikovat přístrojem.

Murphyho zákony pro geocaching (z GeoWiki):

Davidův první zákon: Baterky dojdou vždycky 100 metrů před cílem.
Cache je vždy na druhé straně zdi, potoka...
Čím blbější souřadnice, tím větší přesnost GPSky.
Travelbug, pro kterého jdete, už v kešce není.
Na zamaskování keše je potřeba více materiálu než kolik se ho získalo při vyzvedávání.
Předchozí nálezce cache se šroubovacím víčkem má vždycky větší sílu.
Sněhu napadne právě tolik, aby přikryl všechny objekty z nápovědy.

A ještě jedno upozornění na závěr: Najdou se samo reportéři, kteří píší i o tom, co neznají, a dělají závěry ze špatných informací, viz iDNES článek Mladík zemřel kvůli internetové hře z 20. 12. 2005. Tragédie se bohužel může stát i při procházce na venkově.

Velikonoce po anglicku

2009-04-18T11:03:00.010+02:00

Nebo se spíš říká zmizet po anglicku? Tak či tak jsme zmizeli z města do přírody. Nijak zvlášť se tu svátky neslaví, hlavně když zde žije spousta Číňanů, Turků či Indů, kteří si spíš užívají svátky jako volné dny. Kromě čokoládových zajíčků a vajíček v supermarketech a reklamách v televizi třeba na sekačky, kdy zapáneý otec seká trávu, kde jsou poschovávaná vajíčka, jsem přicházející svátky nepostřehla. Není tu vítání jara, ale smíření s odchodem léta, stromy nezelenají, ale ty evropské druhy se začínají barvit a opadávat. Našim tradicím, které jsem povídala známým, se všichni hrozně smáli. Nicméně jsem ani já symbolickému výprasku neunikla.
I když bylo v pátek volno, počkali jsme na všechny odjíždějící z města a bez dopravní špičky a spěchajících řidičů jsme v klidu vyrazili na sever (foto zde). Zamířili jsme po západním pobřeží do městečka Whangarei. Po cestě byla spousta odboček na pláže a do parků, kousek nad Aucklandem je spousta rezervací a rekreačních míst, některá jsme navštívili už dříve, kde se scházejí rodiny na grilování, ježdění na kolech, hraní her či procházkách po pralese, kolem pláží, na sběr mušlí apod. Na plážích se už nikdo nekoupal, ani nesurfoval, už je dost chladno. Ale na procházku a pár fotek je tam krásně, pláž je pořád pěkně upravovaná.
Do městečka Whangarei jsme dojeli za tmy, a i když jsme byli předem rozhodnuti spát v autě někde u pláže, nejjednodušší bylo podle mapy ubytování v holiday parku. Nechtěla jsem totiž skončit podobně jako nám vykládali Češi, které jsme potkali u Abel Tasmanu, že v noci přijeli na parkoviště a protože nic neviděli, zaparkovali vedle cedule, která zakazovala noční stání. A aby toho nebylo málo, kousek vedle byla policejní stanice. Naštěstí je policisté ani nevzbudili, jen jim nechali za oknem výstražné upozornění, že to příště už ne! V parku už bylo chladno a rozdělávat stan se nám nechtělo, takže jsme nakonec v autě přespali. Klasické pohodlíčko parku bylo trochu pokažené tím, že jsme měli auto postavené v kopci a bohužel jsme spali hlavami dolů.

Druhý den jsme se byli ve městě podívat na místní market. Tak jako je Holandsko proslavené svými sobotními květinovými markety, i na Zélandu je v každém větším městě sobotní ranní (obvykle do 11, 12 hodin dopoledne) trh se zeleninou, domácími výrobky a dobrůtkami. Jelikož v Aucklandu se tak brzo nevyhrabeme z postele a nechceme se potýkat s dalšími problémy jako parkováním auta v centru, návštěva trhu pro mě byla unikátní. Všude voněla čerstvá káva, dokonce pečené kaštany, koupila jsem velice velice levná avokáda a natrefili jsme i na levný domácí med z avokáda a jetele (hu, avocado&clover, psaní blogu je výborné k tomu, že si všechny informace musím konečně i přeložit :-) ). Dále jsme se vydali do botanické zahrádky, kde jsme bohužel tentokrát byli příliš brzo a skleníky měly ještě zavřeno. Prošli jsme se tedy jen mezi stromky, vyplašili pár kachen a jeli se podívat na vodopády. Výborné na Zélandu je předvídatelnost cen turisticky zajímavým míst. Platí tu jedno ověřené pravidlo: atrakce, kterou vytvořila příroda a lidé nevyvíjeli velké usilí, aby ji přístupnili, je zdarma, za atrakci, která je vytvořena úsilím lidským, se platí. Tedy, cestičky kolem vodopádů, v pralese, treky v blízkosti měst apod. jsou zdarma, lanové mosty, historické chaty, zlatokopecká údolí aj. jsou za poplatek. Takže jsme si prohlédli Whagarei Falls, zašli jsme se půlhodinovým trekem mezi poli a v pralese podívat na 2 obrovské kauri stromy, o kousek dál viděli Pukenui Falls a zamířili do městečka Paihia. Atmosféru kazilo zatažené počasí a mraky, ale region Bay of Island musí být za slunečna kouzelný. Chvilku jsme zevlovali u přístavu, přemýšleli, jestli má smysl jet do historického městečka Russel naproti na poloostrově za $11 zpáteční jízdenkou na člunku. Pak jsme se přesunuli k přemýšlení do kavárny 35°, kde jsme zvažovali i možnosti delšího výletu na lodi na pozorování delfínů a velryb. Cena se pohybovala už kolem dolarů devadesáti... Mraky ale rozhodly... bylo chladno a výlet by za nic nestál, rozhodla jsem. Za to jsem v kavárně objevila veliké akvárium, kde plaval malý žraloček a spousta ryb, tak jsem 20 minut běhala kolem akvária a pozorovala a fotila umělý mořský život. :-)

V Pahia jsme jen vylezli na vyhlídku, nafotila jsem si teď už mé oblíbené panoramatické fotky, zamávali jsme "Pandrholům" ve vyhlídkovém vrtulníku, který zrovna vzlétal, a vydali se autem dál. Další zastávka a další vodopády Haruru Falls, kousek od Paihia. Dalším doporučeným místem na podívání bylo městečko Kerikeri, které je rozložité, ale moc obyvatel tam nežije. Navštívili jsme nejstarší kamenný dům, opravdová rarita. Dílo vytvořené lidskou rukou vyžadovalo ke vstupu do vyšších pater (v přízemí byl obchůdek) poplatek, takže jsme prohlídku vynechali. Kolik z nás má kamenné chaty, že jo. ;-) Prohlédli jsme si okolí, já jsem (ne)úspěšně kvůli fotce, která se ve finále ani moc nepovedla, namočila kalhoty, protože jsem uklouzla po kluzkých kamenech. Co je horší, tak i poškrábala Zbyňkův foťák, za což se mu veřejně omlouvám. Ono, udělat na Zélandu hezkou fotku není nijak složité, držíte foťák a mačkáte, hlavně na jižním ostrově... ale udělat originální fotku, to chce kumšt a štěstí. Tak snad zase příště a někde jinde.

inkriminovaná fotografie

Protože se začal blížit večer přesunuli jsme se dál a díky mým navigačním (ne)schopnostem jsme se ocitli v zátoce, kde jsme na mapě měli namalované delfínky. Bohužel však ne na straně, kde bychom je mohli vidět. Za šera jsme hledali flek k přespání v autě, kde bychom nikoho nerušili a kde by nikdo nerušil nás. Nakonec jsme to zaparkovali u osamělé chajdy, kolem které celý večer jezdily auta někam dál do vesnice. Ranní vstávání jsme uspíšili a aby nás někdo nepřistihl, poodjeli jsme kousek dál k parku, kde jsme si na lavičce na sluníčku uvařili kafe, snědli chleba s čerstvým medem, navštívili veřejné toalety a zdravili místňáky, kteří venčili pejsky a byli s dětmi na procházce. Samozřejmě jsme po cestě dál na sever potkali spoustu krásných míst, kde bychom přespali na odpočívadlech u pláže... ale já se tu navigaci naučím!!! :-)
Nedělním cílem bylo nejsevernější místo, na které lze téměř dojet autem, Cape Reinga. Cesta byla tedy neskutečně dlouhá, opravovala se, užili jsme si opět gravel road, ale autíčko nezklamalo a za krásného počasí jsme se připojili k davu turistů a podívali se k majáku. Kolem útesů vede spousta treků, potkali jsme trempy s obrovskými batohy, na poloostrově jsou udělané několikadenní treky s camping grounds a v létě se dají procházky skloubit s koupáním, musí to být super. My jsme se po prohlídce přesunuli kousek níž a sjeli na slavnou Ninety Mile beach, tedy Devadesátimílovou pláž. Táhne se opravdu po celé délce východního pobřeží výběžku severního ostrova a má krásný zlatý (no dobře, tak žlutý) písek. Neplánovaně, ale s radostí jsme přijeli na místní atrakci: sand boarding, sjíždění písku na prkně. Naklusala jsem s penězi pro prkýnko, paní po mně chtěla $15 a přečíst si nějaké podmínky. Očima jsem to přeletěla, spíš spěchala na „kopec“, zpoloviny poslouchala, co mi říká, ale jakmile za mnou přišel Zbyněk, paní přísným hlasem povídá: „Ale to prkno je jen pro jednu osobu, ano? Budu vás sledovat, jestli to někomu nepůjčujete!“ Tak to nás zarazilo, hodinový pronájem prkýnka pro jednoho, to bychom si to moc neužili. Zbyněk si tedy zapůjčil rovnou druhé, aby paní měla klid (a já taky) a utíkali jsme na zkušební kopeček. Žádná věda, člověk si lehne na prkýnko a jede dolů. No, je to malý kopec, nuda, jdem hned na ten velký. Zdááálky jsem viděla pidilidičky ve svahu a říkala jsem si, jestlipak si raději nevezmeme peníze, třeba tam mají vlek nahoru. Ale zase to asi nebude tak příkré, to by byl moc velký sešup dolů... Haha, šlapali jsme pěkně po svých a pěkně do kopce. Byli tací, kteří si to vyšlápli 2x a měli dost. S prknem jsme vyfuněli nahoru, výhled byl krásný: písek a písek, nalehli na prkýnko a frrrčeli dolů. :-) Paráda, písek jsem měla za ušima, pod jazykem i v kalhotkách. Zase taková sranda to nebyla, člověk musel ležet rovně a nebrzdit nerovnoměrně, aby nerotoval a nepřetočil se, někteří sandborďáci se skutáleli dolů bez prkna. Tak jsme vylezli třikrát, vypilovali techniku a dali si mezi sebou soutěž, kdo dojede dál. Zbyněk se odrazil, fičel, ale bylo za ním vidět oblak písku, jak brdil. Měl sice zrychlení a dojel daleko, já se ale vrhla neohroženě s tím, že brzdit nebudu, a vyhrála... asi o 3 centrimetry. :-) Vyklepali písek odkud se dalo, převlékli se a vyrazili zpět na jih.

Uaaaa, jedů :-)

Po nocích strávených v autě jsme byli rozlámaní, takže jsme se rozhodli dojet v neděli večer zpátky do Aucklandu. Východní pobřeží toho ještě totiž skýtá spoustu k vidění, jako třeba obrovské a nejstarší kauri stromu, takže zase příště. Cestou zpět jsme opět měli relativně volnou cestu, tak jsme si frčeli až jsem najednou těsně před Aucklandem zaregistrovala odbočku s nějakým nápisem Free rout. Rovně jsem si to mířila na Toll road. „Co to je, toll road, co to je?“ „Nevím, jeď rovně a uvidíme.“ Blik, cvak a snímač si nás vyfotil. „A kruci, co teď? Vidíš někde policajty?“ „Ne, ale doufám, že ses aspoň usmívala!“ :-) Večer už doma jsme na internetu našli, že toll znamená mýtné a my jsme se projeli po krásném novém úseku dálnice, která je bohužel placená. Také jsme si na příslušných stránkách našli záznam s naší poznávací značkou a časem, kdy si nás vyfotili. Zbyněk on-line zpětně zaplatil dva dolárky za průjezd a příště už budeme vědět, že zkratka se dá platit na místech před vjezdem na úsek, nebo do tří dnů přes telefon nebo internet. Uff. :-)

Konec velkého výletu

2009-04-15T00:40:00.006+02:00

Po rozloučení s jižním ostrovem nám ještě stále zbývalo pár dní, přesněji víkend, který jsme měli „volný“ a rezervovaný na klidnou cestu zpátky do Aucklandu. Ve Wellingtonu jsme zůstali kratší chvilku než jsem myslela, omrzeli se nám zase lidi a města. Vymyslela jsem tedy, že navštívíme druhý nejznámější národní park na severním ostrově, vedle Tongarira leží Taranaki neboli novozélandským názvem pojmenovaný Egmont National park (fotky zde). Sice už jsem byla unavená, těšila jsem se na postel, zdravé jídlo a poklidnou práci na fakultě, ale i situace v pronájmu nám nedovolila vrátit se dříve. S náhradními nájemnicemi jsem byla domluvená, že si dáme vědět, kdy se zase vystřídáme, kdy ony vyrazí na cestování a uvolní nám pokoj. Dohoda byla, že my budeme pryč 4- 6 týdnů, kdybychom my nebo ony měnili plány dříve, dáme si vědět. Psala jsem jim i v průběhu cestování, jak jsou spokojené a jestli 6 týdnů platí. Protože už ve Fiorlandu mi bylo jasné, že za měsíc bychom všechny plány časově nestíhali. Avšak 4 dny předem jsem pro jistotu napsala domácímu, že plán platí, vracíme se v pondělí (přesně po 6-ti týdnech) a přijedem kolem poledne. Také 2 dny předem jsem napsala i náhradnicím, že vše platí. Jaká textovka mi přišla jako odpověď jsem nemohla uvěřit: kočky se domluvily s domácím, že zůstávájí o 2 noci déle, že on jim to dovolil... Tak jsem se přes noc vyzuřila a ráno jim napsala naivní smsku, jestli my máme, kde spát, a jestli hodlají zůstat u nás v pokoji? Navrhla mi, že můžeme přespat ty dvě noci v obýváku na matraci... To mě teda naštvalo hodně a milé Němky byly asertivně, ale nesmlouvavě vypakovány z pokoje a mohly si obývák užit samy.

Naštěstí mě ale ještě čekala krásná příroda u sopky a tak jsem si neotravovala život vychytralýma husičkama. Strávili jsme noc v městě Whanganui ve stejném holiday parku jako, když jsme vyjížděli na prázdniny, a povídala si se stejnou paní, která nám tehdy prodala slevu na Kiwi holiday parky. Přesně jsem to nepočítala, ale určitě se mi těch $20 dolárků vrátilo, když jsem uplatňovala 10 % slevu ve vybraných parcích. Ráno jsme ve městě hledali DOC kancelář, ale byla sobota, takže bylo zavřeno, po půl hodince jsme našli malý stánek informačního centra, kde nám naštěstí dali mapy národního parku a my si cestou naplánovali, co necelé dva dny podnikneme. Navštívili jsme také místní outdoorový obchod Kathmandu a z velikých 50ti procentních slev jsem si vybrala termotriko a návleky. Často mi přišlo, že ve velkoměstech jako je Auckland či Wellington si tak nevyberu jako v těch menších, Whanganui nebo Rotorua. Přitom zboží i ceny jsou v tomtéž obchodě stejné. Asi je to tím, že v menších městech není zboží tak přebrané a personál i prostředí je příjemnější.

Kolem sopky nechali "dokulata" prales, zbytek vykáceli, obydleli a používají k zemědělství.

Už v autě jsem se těšila na noc a spaní v chatce na treku, chata totiž slibovala měkkou matraci, stan už mě unavoval. A díky našemu Backcountry Hut pasu, jehož cena $60 na půl roku se nám už také vyplatila díky přespávání na chatkách, jsme měli další noc zadarmo. Národní park lze prozkoumat z několika stran, resp. vedou k němu 3 nejbližší silnice, jedna z jižní strany, druhá ze severní a třetí ze západní strany. Končí vždy parkovištěm a severní a jižní také informačním stánkem, ve všední dny do 16 hodin tam sedí i DOC osoba. Z parkoviště vede několik krátkých trečíků na výhledy na sopku nebo místní zajímavosti a začínají zde nástupy na několikadenní treky. My jsme si nakonec vybrali jižní stranu, protože jsme ji měli nejblíže po cestě. Po cestě si ještě koupili kuře s hranolkama, pod sopkou, která byla z poloviny zahalena do mraků, se nadlábli, seznámili pána z DOCu o našem plánu, kdyby se náhodou něco stalo, aby věděli, že tam mají nahoře lidi, a odpoledne kolem 15 hodin jsme vyrazili. Já s novýma botkama, které netlačily, skvěle držely a hlavně do nich neteklo! Neměla jsem ani při prvním použití hned v náročném terénu puchýře ani otlačeniny, protože jsme si se Zbyňou koupili Merino ponožky! Úžasný materiál, značka Merino je vyráběna výhradně z kvalitní ovčí vlny a na Novém Zélandu. Firma Icebreaker dělá také spodní prádlo, trička, mikiny a další produkty, které jsou prý teplé, smradu odolné a na nošení výborné. Na ponožky nedám dopustit, ale když jsem zkoušela triko, trochu mě kousalo, no a ta cena... to až budu velká. :-)
Odpoledne jsme se prošli pralesem, vystoupali jsme schody nahoru i dolů, zdolali údolíčka, kterými tekla voda, nebo byla vyvořena lávou, když kdysi sopka chrlila, a trochu si posteskli, že tohle tedy Great walk není. Po upravených stezkách a prošlapaných cestičkách jsme se potýkali s prorostlými keři, ostrými travami a blátivými částmi cesty. Ale přes vodu byly mostíky, trek byl značen a hlavně, na konci dne nás u jezera s krásným pohledem na sopku čekala chajda. Chata byla pro 20 lidí, ale byli jsme tam sami, udělali jsme si v kamnech oheň, trochu si chatku zahřáli, dali si klasicky Číňana a chleby, chvilku si četli v postelích a chroupali k tomu preclíky a v noci poslouchali meluzínu v komíně a nějaká zvířátka pobíhající na střeše. Krásné a pohodlné spinkání.
Ráno jsme počkali na sluníčko, abychom nevstávali do mrazivé zimy, dali si kafe a buchtu a vyrazili na výhledy do kopců. Tentokrát už jsem si obula i své nové návleky a jala se razit cestu mokrými travinami. Asi po třech hodinách jsme se konečně dostali nad prales a viděli jsme nejen na sopku nad námi, ale na prales všude pod námi. V dálce bylo vidět holé místo s parkovištěm a stánkem odkud jsme vycházeli. Po dalších dvou hodinách a příjemném chození po vrstevnici v údolíčkách, lávových polích a travnatých svazích jsme dorazili ke schodům. Ano, kus treku od nevidím až nahoru bylo vidět dřevěné schody. Trek vedl na druhou chatku pod vrcholem sopky Taranaki (Mt Egmont), na druhý nejvyšší vrchol v této oblasti Fanthams Peak. Bylo hodně času i sil, vydali jsme se proto po schodech nahoru... ano, má noční můra – schody do kopce. A tak slib, že už nikam nepolezu, zůstal na jižním ostrově a my jsme funěli do kopce. Schody za chvilku zmizely a šplhali jsme do příkrého svahu pokrytého někde travou, někde kamením a šotolinou. Na zpáteční cestu už jsem se tedy těšila... Za hodinku jsme dorazili na vrcholek, sice trochu foukalo, ale výhledy byly za slunečného počasí krásné, zase nám to vyšlo.

Fanthams Peak a já s novýma botama a návlekama :-)

Udělali jsme spoustu fotek, vrcholovek i video a na chvilku se schovali do chatky a posilnili se čínskou polévkou. Podle záznamů z knihy jsme se dozvěděli, že je chata výchozím místem k výšlapu na vrchol sopky, ale svah byl ještě strmější a ještě kamenitější, takže jsme si řekli, že si výstup necháme na příště a zkusíme to třeba ze severní strany.

Video i s mluveným komentářem, jen pozor na hlasitost, vítr hodně hučí.

Seběhli jsme dolů, já se svými návleky se krásně klouzala v kamení, Zbyněk měl už problémy s koleny, tohle bylo poprvé, kdy jsem čekala já na něj. A pak už nás jen čekalo tisíc třista dvacet šest schodů dolů (né, dělám si legraci :-)) a téměř jsme doutíkali zpátky na parkoviště. Ještě jsme se vydali podívat na krátkou procházku na vodopád Dawson Falls, podle kterého bylo celé místo pojmenováno, a vyjeli jsme dále na sever. Z neděle na pondělí už jsme přespali v městečku Otorohanga, dojeli jsme za tmy, rychle něco ukuchtili a strávili poslední noc pod stanem.
Další den odpoledne jsme již dojeli zpět do Aucklandu, přivítali se s Haru a Harue, poprvé jsem potkala ty Němky, které s námi za celé dva dny neprohodily ani slovo (díky Bohu), a já jsem prala a prala a uklízela a vařila. :-)

Bylo to krásné, bylo to dlouhé a stálo to za to! A utracených peněz? Přirovnám to k luxusní 14-tidenní dovolené u moře s all-inclusive... a ještě tu částku násobte dvěma... pro jednoho. :-)

Studený Welly

2009-04-13T05:14:00.007+02:00

Kamarádské oslovení hlavního města Wellington nás příjemně naladilo na jeho prohlídku. Hlavně k tomu ale přispěla už výborně naplánovaná cesta přes moře. Do Pictonu jsme přijeli s dostatečným předstihem a u Bluebridge jsme si zaplatili místo na trajektu. Jelikož nás měli v systému z předchozí cesty, rychlost zaplacení se rovnala jen projetí karty platebním terminálem. Cesta opět proběhla bez problémů, ale také bez delfínů. Sice bylo slunečno, krásně, ale hodně foukalo, takže jsme dlouho hlídkovat nevydrželi, i když jsme slyšeli, že bývají k vidění před lodí.

Ve Wellingtonu jsme hned strávili nějaký čas hledáním naši oblíbené pizzeriie resp. fast-foodu s pizzou. Jmenuje se Pizza Hut a už se pomalu zamilovávám do pizzy s tlustou a křupavou kůrkou. Nejdřív jsem to porovnávala s klasickou italskou, kde lze chuť ingrediencí plně vychutnávat a i malý jedlík sní celou pizzu. Ale ta křupavoučká kůrka, zlatavé těsto s jemnou příchutí vybraného druhu se úplně rozplývá na jazyku, hlavně když si člověk posedí na místě a nebere si ji s sebou domů. I z krabice je dobrá, ale ta čerstvoučká, no mňam!

Ve městě bylo dost chladno, ačkoli jsme v Pictonu chodili v kraťasech, ve Wellingtonu foukalo a lidé už běžně chodili v zimních kabátech. Prošli jsme si centrum, pár obchodů s outdoorovými věcmi a nachystali jsme se na naši městskou klasiku, umění a příroda = muzeum a botanická zahrada. Národní muzeum Te Papa (foto zde) situované u přístavu a obrovská budova je vidět už z dálky. Muzeum je interaktivní a dost velké – šestiposchoďové. Obsahuje dlouhodobé exhibice i krátkodobé výstavy, za které se platí. Jinak je celé muzeum zdarma. Flóra, fauna, vycpaná zvířátka, zkameněliny, obrovská naložená oliheň, maorská kultura, zemětřesení či zlatá horečka, to všechno jsme proběhli za necelé 3 hodiny a pořád to ještě na návštěvu bylo málo. Zahráli jsme si na novozélandské celníky a ve „skladišti“ hledali rostliny nebo zvířata, které by se omylem mohly dostat do země. Nebo pomocí digitální technologie si pohrát s vlastními fotografiemi a podobně. Zajímavé pro mě bylo přečíst si o třech článcích – ustaveních, které byly sepsány s maorskými náčelníky a královnou Alžbětou o obývání Nového Zélandu. Proudí tam návštěvníci z celého světa, od otevření se mnohonásobně zvýšil turismus v celém Wellingtonu. Samozřejmě si můžete odpočinout v místní kavárně, děti zabavit v dětském koutku nebo si koupit suvenýry v obchůdku. Nikde v muzeu nepotkáte důchodce, kteří sedí v koutku a sledují, jestli na něco nesaháte. Naopak Vám mladá posádka ráda pomůže a doporučí, kam se zajít podívat, pokud máte nějakou speciální zálibu. Nebo jako nás s úsměvem a decentně vykáží z prostor, kde nemáme, co dělat... no náhodou jsme zabloudili k přednáškovým místnostem, kde se zrovna konala nějaká konference. :-)

Po pár hodinách jsme tedy vyzvedli auto z veřejného parkoviště a zaplatili neskutečně drahé parkovné. Doporučuji parkovat u muzea nebo u nádraží, tam mají alespoň nastavenu maximální denní limit, který se vyplatí, než platit hodinovou sazbu. A vydali jsme se do zeleně. Kličkovali jsme po městě, prali se s jednosměrkami a nadrzo jsme vjeli do botanické zahrady, kde jsme kupodivu objevili parkovací místo.

Wellingtonská botanická zahrada je hodně kopečkovitá, v návštěvnickém centru mají udělaný výhled na různé typy stromů z různých koutků světa. Zajímavá prohlídka by byla i budova meteorologické stanice, ale už jsme to nestihli a nevím, zda-li něco takového poskytují. Každopádně je to stanice poskytující informace o počasí pro celý Zéland, a že to je občas kumšt, to ráda potvrdím.

Hei Tiki - symbol oslavující předky nebo narození nového života. Buď jsou to obrovské totemy, nebo vyřezávané sošky či přívěšky na krk. Darování tiki přináší jeho vlastníkovi sílu.

Umění i příroda

2009-04-03T10:28:00.003+02:00

Tyto dva koníčky jde krásně skloubit na východním pobřeží. Když jsme přijeli do města Christchurch, byli jsme zvědaví na další přeplněné a hlučné město. Ale kupodivu jsme asi měli štěstí, večerní procházka se zmrzlinou se mi celkem líbila, i když jsme se v centru moc neorientovali. Lidí ani nebylo moc, možná se přesunuli do čtvrti s bary a hospodami, kterou jsme nenašli a ani nehledali. Už nám zase byly vhodné holiday parky a spaní ve stanu, protože jsme měli klid a soukromí. Časem si člověk zvykne, že vstává později, až sluníčko trochu vyleze, ohřeje se ve srpše a následně kafíčkem a dobrou snídaní a odjíždí se těsně před 10 hodinou.
Další den jsme si udělali naše obvyklé kolečko jako v předchozích větších městech: navštívit "íčko" (informační centrum), vzít si mapu města, zkontrolovat aktuální předpověď počasí, najít parkování, projít si město, mrknout po obchodech (speciálně po outdoorových), koupili jsme Zbyňovi už třetí brýle (má to ale spotřebu...:-) ), navštívit Cantebury Museum (k vidění největší oliheň, která byla kdy ulovena) a pokochat se flórou v botanické zahradě. Bylo opět krásné počasí, nafotili jsme květinky pro naše maminky (všechny fotografie zde), ať se mají čím potěšit a vymyslela jsem výlet na Banks Peninsula. Podobně jako u Dunedinu byl u Christchurch poloostrov s kopečky a podle mapy s výhledy, vinicemi,... bohužel se ukázalo, že než jsme se vymotali ze samotného velkoměsta, Banks poloostrov byl další hodinu cesty autem. Rozhodli jsme se tedy objet město přes přístav, zkusili jsme opět další šílenou klikatou a kopcovitou cestu skrz vyhlídkovou cestu (scenic route), projeli se parádním moderním tunelem a nafotili a kousek se prošli u gondoly s výhledem na město. Zrovna jsme stihli západ slunce, nahoru jsme už ale nejeli a za tmy se vrátili přespat do holiday parku.
Druhý den jsme zajeli do obchodu, který jsme navštívili předchozí den a kde měli výborné slevy na boty. Samozřejmě, jak to bývá, nějakou drahou věc si v prvním obchodě si vyberete, ale hned jí nekoupíte, že třeba bude něco někde levnějšího, případně lepšího. A nejen že to nenajdete, ale tu původní vám ještě prodají.... vybrala jsem si trekové boty s membránou Goretex za výbornou cenu, v prvním obchodě. A tak dlouho jsme hledali a zkoušeli, až jsem se vrátila do onoho prvního obchodu. Ne, naštěstí tentokrát pan Murphy nevyhrál a já si boty koupila. :-) Bohužel po slibu, který jsem si dala na Mt Cook, že už nikam nepolezu!!! mně mrzelo, že boty zkusím kdo ví kdy. Nicméně jsme byli na pobřeží a cestovali jsme dál na sever skrz placaté pláně s občasnými kopečkami, moc mi to líto nepřišlo.
Pobřeží na sever nám všichni vychvalovali, že to je dokonce moc hezká cesta na řízení. Nejdřív jsem nechápala, co může být po Mt Cooku sněhu a jezerech na plážích a cestě hezkého?

Ale měli pravdu, těžko popisovat, ale když svítí sluníčko a mořská voda naráží na skály, valí se k pobřeží a nad mořem je opar z kapiček vody, je to paráda. Nejlépe někde zastavit a jít se vyčváchat. Když ale člověk vyleze z prohřátého auta (klimu už jsme úplně přestali používat), zafouká studený vítr a na plavání v ledové vodě není ani pomyšlení. S příjemné náladě jsme dorazili do městečka Kaikoura, která se pyšní vyhlídkovými plavbami za delfíny a velrybami. Dali jsme si k obědu další fish and chips a šli se projít na ty delfíny. :-)

Viděli jsme zase tuleně a lvouny, Zbyňa viděl dokonce mrtvého, pokochali jsme se výhledy na pláže, na kopečky s pastvinami a telátky, pohledem na "zamlžené" městečko", jenom ti delfíni ani velryby nebyly.
Protože už jsme nějaký čas byli v kontaktu se Zdendou a Míšou, tu dobu už byli kousek od nás, snažili jsme se nějak cesty zkřížit. Napsali nám místo, kde přespávají a protože jsme to měli po cestě, vydali jsme se hned na cestu. Projeli jsme si městečko Bleinheim, který je prý také pěkné, ale my jen nakoupili zásoby (piva) a mířili k nedalekému stanování. Kdybych věděla, jaké místo děcka vybrali, asi bychom tam nejeli... ale Zdenda to věděl, tak mi to schválně do SMSky nepsal. Táhli jsme se po štěrkové cestě, zákrutama, úzkou cestičkou děsně do kopce a já měla nervy nadranc. Už nějakou dobu nám "lítala" ručička na tachometru, když jsme do takových kopců jeli, problém je v řazení na dvojku v kopci. No hrůza, ale dojeli jsme a pořádně jsme to setkání oslavili. Nakonec jsem byla moc ráda, že jsme tam jeli, potkali se, popovídali a ráno s malou opičkou jeli každý svým směrem.
My tedy do Pictonu, který jsme si ještě jednou prošli, nafotili Sounds a vyjeli nejbližším trajektem směr sever. Na jižním ostrově jsme tedy strávili něco přes 5 týdnů a dle mého "plánu" nestihli jen jedno místo Arthur's Pass, jehož trek byl značen jako obtížný. Takže jsem byla nakonec ráda, že jsem to absolvovat nemusela. :-)
No a naše cestování stále ještě neskončilo, protože jsme měli asi 4 dny do návratu do Aucklandu. Na jednu stranu jsem se už těšila na postýlku, střechu nad hlavou, chození na fakultu a do posilovny, vaření a pečení, na druhou stranu se mi do obrovského města vracet vůbec nechtělo. Co jsme si ale ještě před návratem na sebe nachystali, to se dočteš zase příště. ;-)

Aoraki National Park

2009-04-03T09:21:00.005+02:00

Po dlouhém cestování po pobřeží, po městech a placatých krajinách jsme se rozhodli vyrazit zase do hor, dál od lidí. Další plánovanou zastávkou byl Aoraki neboli Mount Cook region, který je součástí Jižních Alp. Jelikož jsme si nesáhli zatím ani na jeden ledovec, doufala jsem, že v tomto ráji ledu a sněhu se nám to podaří. Cíl dostat se do hor a krásné krajiny se sněhem se nám podařil, lidí však bylo všude plno. Navíc nám Mt Cook vyšel na víkend, takže jsme na noc ve vesničce ani nemohli najít cenově přijatelné místo. Kemping byl sice volný, ale naplánovali jsme si na další den náročný výstup na horu vedle Mueller ledovce, tak jsme chtěli přespat v pohodlíčku... ale postupně. Po cestě jsme navštívili několik přehrad, protože u města Twizel ještě před Aoraki je vytvořeno, někdy i uměle, množství jezer, do kterých teče voda už z ledovců. Elektřina je vyráběna moderním Waitaki hydroelektrárnami. Opravdu zajímavá místa, dovnitř jsme se sice nedostali, ale přehrady mně vždy fascinovaly, už kdysi v Holandsku.

Fotografie k povídání zde.

Po poledni jsme přijeli do vesničky, dali si na sluníčku kafe a kochali se krásnou vyhlídkou na hory, byla vymetená obloha a teploučko. Na odpolední tříhodinovou procházku jsme se vydali do Hooker valley k Hooker ledovci a ledovcovému jezeru. Jednoduchá procházka se dvěmi lanovými mosty, jezerem a v dálce s čelem ledovce. Až k ledovci jsme bohužel nedošli, neustále se hýbe, ani nevypadalo, že by se až k ledovci chodilo, ale bylo krásně vidět, jak se ledovec prokládal vrstvami sněhu a prachu. Celkově byl na povrchu ledovec zaprášený a voda, která tekla do řeky a do vzdáleného jezera Pukaki, byla až bílá. Ke konci dne už se začaly dělat mráčky, takže se Mt Cook (3753 m n. m.) schoval do oblaků, ale doufali jsme, že další den bude vidět krásně.
Vymysleli jsme přespání v pár kilometrů vzdálené chatě, pesimisticky pojmenované Unwin Hut, která patřila spolku horolezců, a my jako nečlenové zaplatili $25 za noc každý. Vybavení bylo fajn, spali jsme na posteli v tzv. dormitory, tj. v jednom velkém pokoji s několika postelemi. Ale v chatě bylo celkem jen 7 lidí včetně nás a pokojů bylo více, někteří dokonce přespávali ve společné místnosti, kde si topili v kamnech. Takže jsme měli pokoj pro sebe a bylo to příjemné pospinkání. Štěstí, že jsem si tak odpočinula.
Další den jsme začali šplhat k Mueller Hut, převýšení z vesničky bylo přes 1000 m a fakt to byla síla.

Výhledy ale stály za to a ačkoli nás už v půlce bolely kolena a jak jsme už toho chození měli dost, tak jsme dostali i ponorkovou nemoc, vyšlápli jsme to s četnými přestávkami až k výhledu na ledovec a užívali si prťavost člověka v ohromných horách. Zhora bylo vidět vodopády, krystaly ledu a z druhé strany ledovce se ozývaly laviny. Na naší straně jsme bohužel neviděli nic. Bylo krásně vidět městečko, jezero a přírodní útvary, které ledovec za staletí vytvořil.
Cesta dolů už byla spíš utrpením, protože výhledy se moc nezměnily a kolena bolely víc a více. Zaskočili jsme ještě na Kea Point, kde by dle názvu měli být vidět prý otravní ptáci. My jsme bohužel takovou zkušenost neměli, ačkoli jsem ve všech příručkách četla, ať si dáváme na ptáky Kea pozor, že zobákem dokáží rozklovat i koženou botu, ale Keu jsme spatřili ve volné přírodě snad jen jednou, z dálky.
Ve vesničce bylo naznačena spousta trečíků kolem, s výhledy na ledovce, ale uznali jsme, že po výhledech z 1800 m n. m. se nemá cenu zdržovat v bushi, kterou už tak nemusíme. :-) Zajeli jsme tedy pouze na Tasman ledovec, už jen v páskáčích jsme vyhopskali k Blue Lakes, které moc modré nebyly, a k jezeru, kde byly vidět kusy ledovce, a v dálce opět zaprášený ledovec. Tasman Glacier je jeden z nejdelších, má 29 km a po hřebínku nad ním vede cesta asi 6 km, po které si bohatí turisti mohou zaplatit svezení a chudí turisti se tam projít. Opět je ale čekala "dálnice", kde jezdí auta se 4x4, a kolem je výhled na zaprášené cosi zvané ledovec. A to nás moc nelákalo. Ovšem hezká 6ti hodinová procházka to bude v zimě, když bude ledovec pokryt sněhem a snad už DOC obnoví chatku na konci treku k přespávání. S Mt Cookem jsme se tedy rozloučili, složili jsme poklonu všem, kteří tam vylezli, a u památníku pomysleli na ty, kteří tam umřeli. Poslední záznam byl dokonce z roku 2004.

Dojeli jsme téměř k jezeru Pukeke a přespali v holiday parku s dopřáním si postýlky. Spaní za $25 bylo parádní a ještě jsem si pěkně popovídala se spoluspící Angličankou. :-)
Následující den do Aoraki přišly mraky a Mt Cook se zase schoval. Zastavili jsme se v nedalekém městečku Lake Tekapo, prodrali se hejnem Číňanů a podívali se na "historický" kostel z 19. století (se strašně moderním oknem!) a na památník pejska, který našel cestu skrz Alpy. Nejlepší byla návštěva místního kopce Mt John s observatoří s výhledem na město, jezero a už vzdálené Alpy a Mt Cook. Natočili jsme vídejko, dali si kafíčko a frčeli směr Christchurch.

Placatý Southland a kopečkovité Otago

2009-03-26T06:47:00.003+01:00

Zapomněla jsem napsat, jaká hrozná věc se nám stala na Kepler tracku... a to: dopili jsme slivovici. Sice jsme šetřili, co jsme mohli, ale po měsíci poctivé desinfikace a zahánění nachlazení nám tento mok došel. Zásoby jsme doplnili ve větším městě, ale už ne tak kvalitním českým pitivem.
Jako dobrý tah se ukázal nákup autoatlasu celého Nového Zélandu, který jsme pořídili už kdysi v Aucklandu. Někteří cestují s GPS navigací, někteří jen tak podle ukazatelů a nakonec všechno asi jde. Já jsem byla spokojená s autoatlasem, mohli jsme plánovat, věděli jsme přibližné časy a hlavně navštívili i vyznačená zajímavá místa.

Odkaz na fotogalerii k povídání zde.

Cestou do města Invercargill si Zbyněk zajeskyňařil v Clifden Caves, hodinovou procházku skrz jeskynní systém absolvoval naštěstí s jinými borci, zatímco já jsem čekala u auta, nachystala oběd a slunila se s knížkou. Jeskyně prý stály za to, jezírka, šplhání i plazivky. Mně pak Zbyněk ukecal aspoň na začátek, ale po pár metrech mně zima, tma a bláto neuchvátily, takže jsem to vzdala. :-)
Ve městě jsem pak nechala Zbyňka svému osudu u notebooku a vydala jsem se na večerní procházku. Osvědčily se nám návštěvy informačních center, protože ačkoli nám vždy doporučovali k navštívení restaurace, vinotéky, motely a další draze placené atrakce, na které jsme nikdy nešli, získali jsme však mapku města s vyznačenými supermarkety, nákupními centry, botanickou zahradou, příp. historickými zajímavostmi. Prošla jsem si městem zrovna na den Svatého Patrika, takže irské hospůdky praskaly ve švech samými zeleně oblečenými osobami. Obhlédla jsem si kostely, vodní věž, uchvátila mne botanická zahrada s voliérou a zvířecí farmou a ačkoli už skleníky i farma byly zavřené, všude byl klid a žádní jiní turisté. Další den jsme za deště vyrazili směr Dunedin a region Otago. Znovu jsme se vydali po tzv. Southern Scenic Route, která nás zavedla na spoustu zajímavých míst a i když pršelo a část cesty byla po štěrku, došli jsme na nejjižnější bod jižního ostrova Slope Point, dále jsme se „zasmáli“ nad suchým humorem jednoho cestovatele, který pojmenoval místo v jednom potůčku jako Niagara Falls of New Zealand, podívali se do historického tunelu, na pláž s fosilním lesem a na krásné vodopády. Protože jsme u vodopádů potkali asi 3 skupinky lidí, s nelibostí jsme si uvědomili, jak jsme si hrozně odvykli na smrad cigaret a kdokoli takto postižený a nemocný, nás děsně irituje. Rozběhli jsme se a všechny kuřáky jsme předběhli, užili si vodopádků a zase spěchali zpátky. Všude v restauracích a hospodách je zakázáno kouřit a bohužel se se smradem člověk setká jen ve městě. Ani na trecích to není moc obvyklé, že by se na odpočívadlech nebo u chat shromažďovali kuřáci... asi taky, kdo by chtěl celý trek nosit vajgly v baťohu?
Před Dunedinem se naše návštěvy pláží začaly koncentrovat na hledání tučňáků k pozorování. Všude jsme viděli spoustu lachtanů a lvounů. Někteří byli tak zvyklí na lidi, že si vylezli až na pláž k domkům a člověk kolem nich chodil na pár kroků. Na Nugget Point se nám počasí začalo zlepšovat, prošli jsme se na nedaleký maják s výhledem na další tuleňky a ujížděli se ubytovat do holiday parku.
Druhý den jsme klasicky navštívili „íčko“, získali mapu, prošli si Octagon, což je historická část města s katedrálou, radnicí a dalšími historickými budovami. A rozhodli se, že navštívíme pivovar Speight's. Tohle pivo nám tu relativně chutná, takže jsme doběhli na poslední chvíli na prohlídku ve 12 hodin. Chlápek, co nás provázel už od prvního pohledu vypadal jako ochutnávač. :-) Tak trochu zombie, černé kruhy pod očima, jako by celou noc protestoval. Ale byl prima, provedl nás asi hodinu po pivovaru, ukázal nám proces přípravy a vaření, zmínil i české pivo a slyšeli jsme i srovnání piv. Naše české nemá přidaný cukr, a proto jeho výroba trvá déle, tady na NZ do piva cukr přidávají, aby urychlili kvašení a zvýšili tak procento alkoholu. Takže ač tu má pivo jinou, pro nás neuspokojivou chuť, alkoholu obsahuje více. (Ovšem flaška tu nemá půl litru, ale jen 0.33.) :-) Po prohlídce přišla nejlepší koncovka – ochutnávka. Měli na výběr 5 čepovaných: klasický Speight's Gold, starou recepturu, tmavé pivo s příchutí čokolády, kvasnicové s příchutí meruňky a polotmavé. Nejlepší bylo pivo staré receptury (název něco jako Distincion) a lehké a osvěžující bylo to meruňkové. Zbyněk byl ten den bohužel řidič, ale já jsem se tam zbořila parádně. :) Ženské jsme ve skupině byly jen 3, ostatní jen starší pánové, takže když jsme si pak mohli čepovat dokonce sami, „dědové“ se rozjeli a pili jsme, dokud naši prohlídku neukončil. :-)
Procházka po Dunedinu pak byla slunečná a trochu rozmazaná. Viděli jsme muzeum Otago Settlers, které leží u vlakového nádraží. Bylo zdarma, takže jsme si prošli asi 8 pavilonků, věnovaných osídlování Otaga, maorské kultuře, transportu i obrazům a historickým dílům. Na návštěvu jsme měli necelou půlhodinku, spíš jsme ho jen proběhli a moc vystavených informací si nečetli. Vedle Dunedinu leží Otago Peninsula, kde kdysi ležel hlavní přístav města. Téměř ostrov odříznutý od ruchu a shonu s krásnými scenériemi a zelenými kopci jsme si projeli, navštívili jsme hrad Larnachs, který si v 19 století nechal postavit přistěhovalec z Anglie a uvnitř je prý k vidění kromě zařízení i sbírka „skandálů“ a mučírna. Prošli jsme si za $10 alespoň krásné zahrady a pokochali se výhledy na Dunedin. Dojeli jsme i na úplný konec poloostrůvku, abychom zase pohledali tučňáčky a podívali se na albatrosy. Albatrosi létali kolem, ti nám vzácní nepřišli a v oploceném návštěvnickém centru už chtěli zase zaplatit, abychom se na hnízdění a albatrosy pohromadě mohli podívat. Sabotovali jsme to a v hrozném větru pokračovali přes bránu k druhému centru, kde pro změnu lidi naložili na traktorek a za $50 je povozili po kopečkách a zavezli ke střežené pláži s tučňáky. Bohužel ani tuto částku jsme nebyli ochotni zaplatit, takže jsme si projeli pár dalších pláži bez tučňáčků, které Zbyněk tolik chtěl vidět ve volné přírodě.
Cesta z Dunedinu do Oamaru byla zpestřena hledáním tučňáků na Nugget Pointu, kde sice bylo krásně, ale zase jsme našli jen tuleně a lvouny. V Oamaru jsme se tedy rozhodli, že si zaplatíme večerní pozorování a dali $18 (po studentských slevách a slevových kuponcích z průvodce) za procházku k oplocenému výběžku, kde jsme si sedli na lavičky a asi půl hodinky čekali. Během čekání přišlo asi 40 dalších Číňanů, kteří šustili sáčkama, hlasitě se bavili a byli neukáznění. Také nám „průvodce“ vyprávěl o životě tučňáků, o tom, jak se o ně starají atd. Pomalu se začalo stmívat, rozsvítily se lampy se žlutými světly a pomaličku se tučňáci začali vracet z moře do připravených bedniček. Kolonie, která sídlí na tomto místě před příchodem člověka, byla postupně vylepšena pro ochranu tučňáků. Nejmenší tučňáci na světě Modří tučnáci (Blue penguin) vyskakovali z moře, vyšplhali do kopce a protáhli se přes plot s dírami a doťapkali si buď ke své bedničce, nebo do lesíka či do křoví. Některým to trvalo dlouho, často se zastavovali a odpočívali, někteří šli ve skupině a snažili se dostat do domečku, co nejdřív. Bylo to moc pěkné, roztomilí tvorečkové před námi ťapkali necelých 15 metrů a i v šeru je šlo pěkně vidět. Pochopila jsem, proč se za tyto atrakce musí platit. Je potřeba kontrolovat příliv turistů a bohužel Číňani a Japonci (nebo Korejci) jsou neukáznění, bezohlední jak k ostatním lidem, tak bohužel i přírodě a zvířatům. Neměli během „představení“ žádný respekt, průvodce musel několikrát upozorňovat, aby se utišili, chodili po lavičkách, jak se jim zachtělo... tučňáci naštěstí nevypadali znepokojeně a asi jim to bylo úplně jedno. Zůstali jsme tam asi hodinu, poslouchali, jak někteří tučňáci „chrápou“, resp. odpočívají v domečcích a zvuky podobné chrápání dávají ostatním kamarádům najevo, že už jsou doma. Někteří ještě vylézali ven, kolébali se kolem vchodů. Zajímavé je, že ač je kolonie neměnná, průvodci sami neví, kolik tučňáků se bude vracet. Jeden večer lze vidět kolem 10ti tučňáků, někdy až 50. My jsme měli štěstí a viděli jsme jich prý 36. Na východním pobřeží se vyskytují kromě modrých tučňáků i větší druh žlutookých, ale ty jsme nikde nezahlídli. Takže po uspokojení Zbyňkovy tužby vidět tučňáčky, jsme vyrazili zase zpátky do hor pojmenovaných Aoraki (anglicky Mount Cook) s třítisícovkami a ledovci.

Nejmilejší Fiordland

2009-03-19T21:40:00.002+01:00

Oblast Fiordlandu leží na západně-jižní části jižního ostrova. Země je protkána množstvím jezer, řek, fjordů a soundů. Nevím, jak bych to přeložila, v češtině pro to nemáme různé názvy, oba znamenají „kousance“ do vnitrozemí, kam se vlévá moře. Jsou vytvořeny ledovcem a do soundu se ještě z druhé strany vlévá řeka. Poskytují vnitrozemním obyvatelům výborné příležitosti k plavbám, rybařením atd. Z městečka Te Anau, které leží u stejnojmenného jezera, kousek nad jezerem Manapouri, jsme měli parádní rozhled. Kromě jezer a fjordů se tam totiž také rozkládají hory, pohoří. Fotila jsem, co jsem mohla, ale žádná fotka (ani fotogalerie ZDE) nenahradí a ani zdaleka nepřiblíží situaci, kdy človíček stojí v údolí a je obklopen ohromnými strmými horami. Krása, krása. V Te Anau jsme si počkali (necelé 2 dny, máme štěstíčko) na pěkné počasí a vyrazili jsme na Great walk Kepler track. Je nutná rezervace míst pro spaní, a protože místo v chatě stojí $45 (na místě bez rezervace je to dvojnásobek), rozhodli jsme se nosit si stan a přespat na camping site. Na tomto treku je to povolené, noc nás každého stála jen $15. Track jsme vzali z opačné strany než všichni ostatní, dovolili si odmítnou všechny služby water taxíků (za což si zase nechají pěkně platit) a první den jsme si obešli jezero a část trečíku kolem řeky. Vyhlídnutá první chatka neležela na treku, byla tedy placena naším Backcountry Hut pasem (předplacené spaní na půl roku) a jakmile jsme ji po chvilce hledání našli, těšili jsme se na postel. Protože jsme vyráželi na 5ti hodinovou procházku až odpoledne, už se stmívalo, takže naše klasika: uvařit, ošplouchnout se v jezeře a spát. V chatě bylo ale bohužel tolik sandflies a komárů, že jsme nakonec byli nuceni i v chatě (to už jsme byli líní vylézt ven) postavit vnitřní část stanu, která nás chránila před tímto hmyzem. Pravda, spaní na dřevěné podlaze pro mě bylo trochu utrpení, protože nemám nafukovačku. Ale druhý den nás čekalo zase jen lehké stoupání a procházka lesem, s pár výhledy na řeku, hory, mokřiny a sedm hodin nám krásně uběhlo, když jsme si spolu celou dobu povídali. Druhou noc jsme dorazili k obrovitánskému „hotelu“, nedá se to srovnat s chatkami, které jsme dosud potkávali, tahle chata pojmula až 40 lidí. My jsme se způsobně ubytovali na louce se známými spolubydlícími sandflies. Bylo krásně, sluníčko svítilo, šli jsme se ještě projít k nedalekému vodopádku, zase se trochu ošplouchnout a naše večerní klasika byla obzvláštěna hraním stolních her, které jsme v minikrabičce nesli s sebou. :-) Třetí den nás čekalo nejnáročnější, ale nejkrásnější z celého treku. Ráno jsme vstávali, když ještě svítil měsíc, v čepicích a rukavicích jsme si dávali čínskou polívku na zahřátí a pak museli vyšplhat do 1400 m n. m.. Baťoh byl těžký, sluníčko lezlo jen pomalu, sandflies zase začaly otravovat, dýchala jsem jako lokomotiva... hrůza... ale po třech hodinách se to změnilo. Vylezli jsme nad tu tisícovku, otevřel se před námi pohled do údolí, kde ležely mraky. Jak jsme zjistili později, tak nás tato inverze nad Te Anau provázela i další dny, ale kolem poledne se vždy udělalo krásně. Čekala nás hřebenovka s pohledy na špičaté a strmé skály, na jezero, na cestičku po svahu, kterou půjdeme... nádhera. Občerstvili jsme se na odpočívadle s pohledem na krásné údolí, výhled nám bohužel kazila smradlavá kadibudka :) a tipovali jsme, kdepak asi potkáme Helenku s Tomášem.

Keplera plánovali také, ale jen tuto pěknou vysokohorskou část, nedělali celé kolečko. A opravdu, za hodinku jsme je potkali, když se kochali krajinou. To už bylo odpoledne a my jsme pomalu sestupovali po hřebeni dolů. Rozloučili jsme se s nimi na Luxmore chatě (další obrovský hotel pro 55 lidí), dali si posledního Číňana a utíkali ještě tříhodinovou cestu do dalšího campsite. Sestup byl mírný, klikatými serpentinami, nejdřív byly pěkné pohledy na jezero a městečko a pak už jsme jen sestoupili do lesa a šli a šli. Až jsem byla ušlá a měla toho plné zuby, klasicky před setměním jsme dorazili na místo. Šplouchnout se v jezeře, uvařit a spát. Ráno už jsme jen 2 hodinky strávili došlapáním kolem jezera do Te Anau, kde na nás čekalo autíčko, nepoškozené a ve funkčním stavu. Hned jsme zkontrolovali v informacích počasí, které bylo slibné na další 2 dny a zaplatili si mořské kajakování v Milford Sound. Ten den jsme se někteří slunili s knížkou venku a relaxovali, někteří seděli v TV místnosti s notebookem na klíně... Na cestu do Milfordu jsme měli rezervované 3 hodiny, protože jsme projížděli samými zajímavými místy, údolí vytvořené ledovcem, zrcadlová jezera, ve kterých se odráží okolní špičaté hory, trhliny ve skále vytvořené vodou a vzduchem a také parádní výhledy na pohoří, ledovce a v poslední řadě tunýlek v ohromné skále. On to byl tunel 1,5 km dlouhý i pro veliké autobusy, ale vzhledem k vysokánské stěně, kterou procházel, byl prťavý. A projíždět jím byl zážitek. :) Ve vesničce Milford jsme omrkli naloďování turistů na výletní lodě, výhled na vodopád a pobřeží, dali si oběd a čekali na místě určení k nalodění do kajaku. Přišel si pro nás mladý Kiwík, sympatický pohodář Jamie a spolu s další mladou dvojicí z Anglie nás dovezl do přístaviště, kde nás navlekl do terma, fleecové a nepromokované bundy, záchranné vesty a „sukně“ na kajak. Tahle tour sice podle popisu vyžadovala zkušenosti s kajakováním, což já jsem moc neměla, ale nějak jsme to zakamuflovali a vůbec se toho nebáli. :) Motorový člun nás zavezl téměř až k ústí moře, tam jsme si nasedli a pádlovali zpátky. Celý výlet trval 5 hodin, z toho jsme 4 hodiny pádlovali, dívali jsme se na skály, jeli těsně kolem útesů, pozorovali tuleňky, zkoušeli jsme se spojit do raftu a plavit se pomocí malé plachty a taky projíždět vodopádem. Ke konci jsme samozřejmě byli mokří jako myši, vodopád stříká, i když jsme se nedostali těsně pod něj, to chce trochu cviku proti tomu proudu, navíc Zbyněk měl díru v sukni, takže mu nateklo na sedátko.

Jamie nás ještě pohostil teplým nápojem Maorů, což nám také zaplnilo močové měchýřky, takže poslední půlhodinu, kterou jsme proplouvali kolem pobřeží jsme se už těšili až vyskočíme z kajaku a poutíkáme na záchod. :) Vylodili jsme se po sedmé hodině večer, všechna voda nám pěkně zatekla za bundy, zadky jsme měli mokré, byla pěkná zima, tak jsem přemýšlela, jak to uděláme, abychom nelezli do auta mokří a promrzlí. Ale společnost na toto byla připravená, v hangárku, kde jsme se převlíkali a kde se sušili všechny věci, Jamie zapnul nějaké zahřívadlo – děsně vedro a hrozný vítr. :) Takže jsme se nahřáli, trochu uschli a bylo fajn. U auta jsme se převlékli do suchého, najedli a frčeli zpátky do Te Anau. Cestu zpět jsem řídila já a bylo to další dobrodružství, tunel jsme projeli už bez signálů na semaforu, v tak pozdní dobu už nefungoval, ale naštěstí jsme nikoho nepotkali, a pak se začalo stmívat a potkávali jsme různá zvířátka sedící na cestě. Ale ani vačici, ovci ani zajíčka jsem nepřejela, stačili uhnout, jen jsem nachytala spoustu hmyzu na přední sklo. :)

A tak skončil náš pobyt ve Fiordlandu, nejkrásnější oblasti na Zélandu, cestou do města Invercargil nás provázelo sluníčko, Zbyněk mi musel pořád zastavovat, abych se pokusila udělat nějaké fotky, viděli jsme vesničku Manapouri za sluníčka a mohli si zpětně představovat, jak by bylo krásně na treku, kdyby nám tehdy nepršelo. Southland jsme projížděli po cestě označené jako Southland Scenic drive, takže jsme měli zase spoustu zastávek na zajímavých místech. A dojeli jsme do města Invercargil... ale o tom zase příště.

Zvířátka a příroda

2009-03-11T02:11:00.004+01:00

Odkaz na FOTOGALERII k popisu ZDE.
Jak už jsem psala, Queenstown se nám jako město nelíbilo. Na to, jak je malé, tak je přecpané turistama. Je to poznat v holiday parcích, na zajímavých místech, na parkovištích,... Krátce jsme se porozhlédli po městě a v dálce nás zaujaly vysoké hory s pokroucenou cestou. Na informacích nám potvrdili, že je cesta otevřená a že se zajedeme podívat na lyžařské středisko, kde jsou treky na vyhlídky a k nějakému jezeru. Cesta nahoru byla jen štěrková, svahy opravdu strmé a výhledy nádherné. Frčeli jsme si to vzhůru, autíčko jelo krásně a nezklamalo. Vyšplhali jsme asi do 1500 m n. m. a měli výhledy jako z letadla. Pěkně tam foukalo a byla zima, takže jsme tam toho moc nenachodili a raději utíkali zpátky do auta, protože se mraky celou dobu pěkně honily a vypadalo to na bouři. Na noc jsme se přesunuli do městečka Arrowtown, kde jsme měli příjemný večer s Tomem a Helčou, které jsme už jednou potkali na Nelson's lake. Opět jsme si výborně popovídali, popili něco dobrého,...

Další den se v Queenstownu už ani nedalo zaparkovat, ani místo na placeném parkovišti jsme nenašli, což nás tak naštvalo, že jsme rychle ujeli. Rozhodli jsme se navštívit Deer Park Highs, který byl v příručce popisován jako místo, kde se natáčel druhý díl Pán prstenů, resp. Bitva u Rohanu. Za vstup do parku se vybíraly peníze ($20 za auto), my jsme auto nechali dole a rozhodli jsme se vyšlapat, co půjde. Byla to podle mne výborná volba, protože jsme se přiblížili a nafotili úžasné fotky a minikoníky, oslíčky, bizony, jeleny, lamy. Zvířata byly naučené, že je lidé krmí (krmivem, které se u vchodu prodává), takže byly krotké a ty méně nebezpečné jsme přiblížit nechali. :-) Na planiny z Pána prstenů jsme se ale nedostali, protože to už se nám šplhat nechtělo, já jsem byla kompletně spokojená s výhledy a zvířátky. Navíc jsem už měla fakt plné zuby lidí a předpokládám, že nahoře u planin bylo lidí spoustu (pikniková místa, parkoviště,...).

A už nás čekala cesta do regionu Southland, tedy na jih Jižního ostrova. Na část Fiorland jsem se těšila, protože je tu spoustu treků, výhledů, jezer, hor, ... Zastávku jsme celkem neplánovaně a docela uspěchaně udělali ve vesnici Manapouri a stejnojmenného jezera. Z internetu jsem měla vytištěný jednodenní trek, ale tím, že jsme z Queenstownu vyjeli po poledni, změnila jsem plány a jednodenní trek jsem jen rozdělila do dvou dnů s přespáním na chatě na treku. U jezera v informacích jsme bohužel zjistili, že začátek treku je na druhém břehu a než jsme se pevně rozhodli, slečna už volala pánovi z water taxi, jestli ještě není moc pozdě, aby nás tam zavezl. Pán řekl, že nás vezme a tak jsme utíkali parkovat auto a balit věci na trek. Vše se povedlo, jen se trochu divili, že vyrážíme až před 18 hodinou. Pán nás strašil, že budeme potřebovat čelovku a urychlil nám cestu tím, že nás zavezl dále k cíli než normálně. Šlápli jsme do nožiček a opřeli se do hůlek, trek vedl klasicky lesíkem, ale bylo sucho, takže jsme plánovanou tří a půlhodinovou cestu zvládli za hodinky dvě. Večer jsme v chatě byli sami, takže jsme si udělali hody, donesli jsme si broskve, půlku melounu, no a klasicky už čínskou polívku, bez toho by to nebylo ono. :-) V noci začalo pršet, krásný noční spánek nám rušila asi nějaká veverka, která za dveřmi šustila v pytli se šiškami posbíranými na topení. A ráno už bylo všechno promočené, výhledy jsme si žádné neužili, snažili se počkat, jestli nepřestane pršet, a pak utíkali cestou sice oklikou ale zpět. Čekala nás otravná cesta lesíkem s blátem a dorazili jsem úplně mokří. Ale autíčko na nás čekalo, převlíkli jsme se do suchého, dali si něco na zub a ujížděli se usušit a vyčistit do města Te Anau, které je bránou k Velkým trekům a ostatním procházkám.
Zde jsme už druhý den a ted snad leze slunko, zitra by mohlo byt zase krásně , zamluvíme si místo pro stan na Great Walku Kepler Track a užijeme si výhledu z hor. Pak se pojedeme podívat nahoru do Milford Sound, Zbyněk by rád zkusil mořské kajakování a pak začneme pomalu ujíždět nazpátek na sever Jižního ostrova.

Západní pobřeží a jižní jezera

2009-03-07T22:13:00.007+01:00

(Fotky k povidani jsou ZDE.)

Cesta z Murchisonu na západní pobřeží nám uběhla velmi rychle, protože jsme se zastavovali na četných zajímavých místech, jako byl nejdelší swing bridge (v překladu asi lanový most), parčík se zlatokopeckými zajímavostmi místní oblasti, ve Westportu jen letmo centříčko a další tulení kolonii, která byla pozorována jen ze vzdálených vyhlídek. Na dva dny jsme se zastavili v Greymouthu, bylo nádherné počasí, prošli jsme si jejich místní walky, nakoupili zásoby, udělali si na grilu masíčko a Zbyňa potřeboval pracovat. Já jsem si prošla pláž, i když bylo teplo, moře bylo pěkně studené a foukal vítr, takže se člověku do vody ani moc nechtělo. Taky se tam nikdo nekoupal. Greymouth je těžařskou oblastí na uhlí, v přístavu jsme viděli spoustu zajímavostí, nákladní lodě i těžební stroje, jinak je to relativně malé město.

Z dalších zajímavých míst po cestě byly Pancake rocks, což jsou skály, které díky erozi, vlivu mořské vody a dešťů vypadají po mnoha tisících letech jako palačinky naskládané na sebe. Po téhle procházce jsme opravdu dostali chuť na palačinky a tak jsem je hned další snídani udělala. :-) Pancake rocks se už sice pomalu (bude jim to trvat zase nějakých tisíc dlouhých let) „omývají“, takže někde už je struktura hladká.

Úžasné a plné zážitků jsou zde cesty mezi městy. Jsou sice označované jako dálnice, ale jedná se jen o dvouproudovku, a ty po pobřeží opravdu stojí za to. Jede se těsně kolem útesů, klikatí se až na rychlost 15 km/h a časté jsou i jednosměrné mostíky společné i pro vlak, kdy mnohdy není na druhou stranu vidět, jestli tam nějaké auto jede, či ne. Serpentiny, kopce jako blázen, výhledy z vyhlídek, kam se špatně parkuje, zapadene cesty skalou nebo stromy,… a to jsme si říkali, že bychom po zélanďanech mohli chtít nějaké tunely přes kopce.

(Omlouvam se, nyni holt bez cestiny, dopisuji primo na NZ pocitaci. :) ) Jeste, ze mi dal Zbynek na zadni sedadlo krabici s pivama, mohla jsem sledovat, jak prudce zatacim a hlidat si, aby flasky necinkaly. To vzpominam na maminku a ucim se ridit tak, aby ji nebylo v aute spatne. ;-)

Z Greymouthu jsme se presunuli do oblasti Aoraki, zname ledovci a tritisicovkami. Bohuzel nam hlasili skarede pocasi, takze jsme si jeste pro prijezdu v pozdni odpoledne vybehli na petihodinovou turu na vyhled k ledovci. Slunicko nam jej krasne osvitilo, a i kdyz jsme si na snih zatim nesahli, byl to pekny vyhled.

Bohuzel jsme se ale za svetla nestacili ubytovat a staveli jsme stan uz po tme. A to se nam nevyplatilo, protoze jsme nevideli, jak je park situovan, postavili stan na vetrne hurce a pulku noci nespali, protoze s nami vitr lomcoval a dest bicoval tak, ze jsme se nakonec museli sproste prestehovat pro strisku a modlit se, aby se nam zase stan nevykolikoval. Brr, hrozna noc.

Od ledovcu jsme putovali dal na jih a minuli spoustu vodopadku, ktere se diky desti rozvovodnily a byly z nich poradne vodopady. Na tury se nam v takovem pocasi chodit nechtelo, i kdyz Mt Aspiring NP je moc pekny. Ale stejne jsme si rikali, ze pralesem a busi se nam moc chodit nechce, bude to chtit zase nejake hory.

Dojeli jsme tedy do vesnicky Wanaka, ktera lezi u stejnojmenneho jezera. Vyhledy krasne, pocasi se sice umoudrilo, ale na informacich hlasili, ze bude zase prset a bude silny dest, tak jsme si pro probdele noci doprali "luxusu" a koupili si na jednu noc chatku. Luxus to byl, protoze jsme si ususili stan a veci, ale matrace byla hrozna mekka a uvnitr chatky to moc nevonelo, tak jsme si chvalili nas zlaty stan. Snad jeste chvilku vydrzi, nepolame se a nebude propoustet vodu. Udelali jsme kratke prochazky po okoli s prekrasnymi vyhledy, navstevu dalsiho ledovce jsme kvuli necasu vzdali a nekonec se presunuli do Queenstownu, kde preckavame dalsi nepriznive pocasi a cekame na krasne pocasi na horach.

Na to, jak se mi vesnice Wanaka strasne libila (hory, jezero), tak jsem cekala, ze Queenstown, ktere lezi take u jezera, me nadchne take. Bohuzel nenadchlo. Je tu prilis moc lidi, turistu, ... takze se balime, vyrazime na par walku kolem a pristi tyden budem chodit po turach, spat na chatkach v horach a potkavat, co nejmene lidi. :)

Další dobrodružství se zlatým pískem mezi prsty

2009-03-02T09:30:00.004+01:00

Po zastávce v Nelsonu jsme se vydali na Great Walk Abel Tasman (FOTOGALERIE ZDE). (Great Walk znamená trek označený pro turisty jako nejzajímavější, na NZ je jich cca 15 na obou ostrovech, jsou nejvíce navštěvované, krásně udržované, nenáročné a taky s předraženým spaním.) Abel Tasman Walk se táhne po pobřeží Abel Tasman National Park, který je nejmenším parkem na NZ, ale má nejvíce pláží opravdu s krásně žlutým pískem. Protože preferujeme kruhové treky, abychom se vrátili tam, kde jsme nechali auto, Abel Tasman, který není kruhový, jsme si rozdělili na 2 části. Plán jsme sice vymýšleli asi 2 hodiny, přičemž jsme začali asi ve 21 hodin večer po ubytování v Holiday parku Kaiteriteri, po sprše a po večeři, tedy značně unaveni. Variant a možností bylo mnoho, od dvanácti hodinové procházky tam a zpět po stejné trase, nebo najmutí Water taxi do některé ze zátok s čekáním na odliv, aby se některé části daly projít po pláži, s přespáním i bez přespání,... Dokonce jsme si jako pomocníka vzali i pana Jima (Beama), ale nakonec jsme plánování vzdali, protože i Water taxíky už měly zavřeno a možnosti jsme mohli zjistit až ráno. Ráno jsem oběhla společnosti, které službu dopravy po moři poskytují a z možností, které byly na nejbližší hodinu k mání, se nakonec vyloupla cesta člunem do nejzazší zátoky tak, abychom se večer stihli do setmění vrátit do stejného místa. Zaplatili jsme tedy předražený peníz a s ostatními turisty jsme vyjeli každý za svým cílem. Někteří se platili podívat na část walku a pak se nechali odvézt zpátky, někteří měli pronajatou na treku chajdu, takže jeli se zásobami a kufry atd. My jsme vyrazili jen s baťůžky a očekávali „Václavák“ na dálnici (hodně lidí na široké cestě). Tak se i stalo, nejmarkantnější to bylo na místech, kde se vysazovali či nabírali turisti z water taxíku nebo z kajaků. Kochali jsme se plážemi, šlapali si po pěkně upravených cestách, brodili se přes ustupující moře a koupali se v místě, kde se do moře vlévá řeka a voda má zvláštní červené zabarvení*. Celkem jsme si našlapali 10 hodin do poslední vesničky Marahau, po cestě jsme zase potkali Čechy, se kterými nám poslední část nudné cesty lesem příjemněji utekla. (Čechů a Němců tu potkáváme asi nejvíc, zatím uběhly jen asi 4 dny, z toho 2 v horách, kdy bychom alespoň jednoho Čecha nepotkali.) Ve vesničce, kdy už toho bylo akorát jsme čekali na nějakého stopa. Věděla jsem, že jinak se do Kaiteriteri nedostaneme, ale spoléhala jsem na předchozí zkušenosti, že nás někdo vezme. A také vzal, takže jsem si cestou pěkně popovídala s Argentinkou.

Druhou část Abel Tasmanu jsme absolvovali z opačného horního konce, takže jsme si přejezd zpestřili zastávkou ve městě Takaka, kde nám čilý děda povykládal, co je kde zajímavého a kam se máme zajet podívat. Pokochali jsme se pohledem na krajinku, jeskyni, skalní útvary, vodopády... Abel Tasman Coast track jsme si prodloužili o cestu přes kopec Gibbs hill. Procházka se tak stala okružní, měli jsme výhledy na pláže i zhora, nepříjemné byly zase jenom cikády a panovalo krásné počasí. Během jednodenního výletu jsme se kochali jemným pískem na písečných dunách, dalšími krásnými plážemi se žlutým pískem a pohledy na skály a maják na mysu Separation Point, kde kdysi přistál Abel Tasman při objevování země a špatně se domluvil s domorodci, kteří mu sežrali pár jeho námořníků. :-) Historie jednotlivých míst mi tu trochu uniká. Utahaní a zpocení jsme neodolali jedné pláži a nedbaje pár lidí kolem jsme hupsli do parádních vln a studeného moře nahatí, skvělé! Zpáteční cesta naštěstí z kopečka se už spíš probíhala, protože se hnalo škaredé počasí, které nás naštěstí nedostihlo. Takže trek to byl pěkný, ale jsem ráda, že jsme ho nedělali jako několikadenní s přespáváním po cestě, asi by mě štvalo chodit s krosnou a potkávat lidi v žabkách... A jedna úžasná věc, na tomto treku se nám nic nestalo (žádná nová „bebínka“).

Dále jsme se projeli až úplně na sever Farewell Spit a trochu utahaní ze sluníčka a z chození předchozích dnů jsme se povozili skoro všude autem. Zase jsme se prošli po pláži, vyblbli se v písečných dunách, pokochali se výhledem na skály, mysy, moře a tuleně. Na velké tulení kolonie jsme narazili na jedné z obrovských pláží, která při odlivu odhaluje několik kilometrů, lze se dostat i na některé ostrůvky a právě na těchto ostrůvcích se v ledovém moři koupou (kromě Zbyňka) tuleni. Jsou sice plaší, ale také zvědaví. A platí, že když se příroda přiblíží k člověku, lze ji pozorovat hodně zblízka. A tak se z krátké procházky stalo hodinové pozorování tuleňů. Pak jsme ještě zkoumali odlivem odkryté jeskyně a během celého odpoledne jsme se pěkně připálili. Takže sever, i když s ledovým mořem úžasný.

A pak jsme si řekli, že už máme kochaček a lenošení dost a že vyrazíme na méně známý trek označovaný v průvodcích jako Medium/Hard Travers-Sabine Track. Přesunuli jsme se tedy více do vnitrozemí do Nelson's Lake National Park (FOTOGALERIE ZDE), který obsahuje několik hor (i dvoutisícovky) a 2 jezera (Rotoiti a Rotoroa). Městečko St Arnaud nás vítalo krásnou duhou, která však byla následována deštěm a mraky. Přespali jsme v základním táboře DOC (organizace, která se stará o všechny parky, turistické cesty, značky i chatky a tábořiště) a potkali další Čechy, kteří byli 2 roky v Austrálii a cestu domů si prodloužili přes NZ. S těmi jsme si příjemně popovídali. Trek byl naplánován jen zběžně, koupili jsme si pernamentku na přespávání v chatách, ty lepší vyjdou cca na $15, pak se cena snižuje, takže po 4 nocích v horách se cena pernamentky „zaplatí“. Chaty poskytují výhodu v tom, že s sebou člověk nemusí tahat stan a vyspí se někdy v kamínkami zateplené chatě na matraci, bohužel nezaručuje, že nebude muset spát na podlaze, když přijde pozdě a chata už bude plná. My jsme ale na treku potkali jen pár lidí (klasicky i dva Čechy), takže bylo místa plno. První den jsme měli opět štěstí a zdlouhavé balení na trek a hledání místo pro bezpeční zaparkování auta nám zaručilo dvě místa ve water taxi, které si objednala nějaké skupina lidí. Water taxi nás za nějaký peníz vzalo a my si ušetřili tříhodinovou cestu „nudným“ lesem kolem jezera. Odpoledne jsme vystoupali lesem s četnými polomy, které prý byly způsobeny lavinami, do první chaty Upper Travers Hut (8 hodin chůze). Uvařili jsme, padla tma, dezinfikovali jsme a zapadli do postelí, protože nás druhý den čekal výstup do sedla Travers Saddle vedle tisícovky Mt Travers. Pěkně značenou cestu jsme vyběhli a seběhli v rekordním čase, asi proto že bylo ráno, tak to šlo dobře, ráno se na nás sice valila oblaka, ale nahoře jsme měli krásné výhledy, až mi to trochu připomínalo Rumunsko a hezky jsme si zavzpomínali. Cesta dolů byla strmá, takže jsme byli rádi, že jsme ušetřenou hodinku strávili na další chatě, dali si pozdní oběd a pokračovali dále dolů k jezeru. Do chaty Sabine Hut jsme dorazili zase k večeru (po 9 hodinách cesty) a rovnou jsme se skočili vykoupat. Zbyněk se tak těšil, že skočil rovnou z mola do hloubky. Ovšem, co se nestalo? Najednou křičí, že ho něco kouslo a leze jak raketa ven z vody **. Voda byla příjemná, teplá, říkala jsem si, co kolem něj asi proplulo... A ono ne, měl v lýtku dvě hluboké ranky od špičatých zubů. Pak jsme se dozvěděli, že to byl úhoř. Úhoři dorůstají do velkých rozměrů a živí se menšími rybami, které loví tak, že se zahryznou zoubky a zakroutí. Naštěstí, jak se Zbyněk ohnal, úhoř se lekl , zakroutit nestačil a odplaval... Brrr, já jsem se pak už jen ošplíchla na břehu a ranní koupání jsme vzdali. A ono vlastně nebylo počasí ani nálada. Spolunocležníci Němec a Angličan vstávali ještě před svítáním, bavili se nahlas, dokonce uklízeli, takže to moc příjemné vstávání nebylo. Navíc byla mlha a Angličan nás odrazoval od následujícího plánu vyšplhat převýšení 1200m a dostat se na chatu u horských jezer. Buď jsme tedy mohli pokračovat podle průvodce nudnou cestou lesem kolem jezera (8 hodin) k autu, nebo se vyškrábat na tisícovku Mt Cedric a doufat, že předpověď počasí zase nevyjde a my maximálně zmokneme. Co jsme si asi vybrali? :-) Déšť nás zastihl, když jsme šplhali lesem, jakmile jsme se dostali nad hranici lesa, už jen mrholilo. Pořádně jsme se ale oblekli, protože jsme očekávali vítr. Mraky se trochu rozestoupili a měli jsme krásné výhledy na hory i na jezera, vítr však sílil. V jednu chvíli byly takové poryvy, že jsem se chtěla vrátit, jak jsem se bála. Ale zvládli jsme to, cesta naštěstí nešla přes celý hřeben, ale byli jsme chvílemi v závětří, takže jsme měli vyhráno, když jsme z vrcholu uviděli jezero Angelus a chajdu Angelus Hut. Náročná cesta se nám natáhla na 6 hodin (podle průvodce 5) a Angličák se kochal, že to zvládl za necelé 4 hodiny. Asi měl při svitu hvězdiček dobré počasí. :-) Na chatu odpoledne dorazili ještě další 4 lidi, kteří však přespávali ve stanu venku, takže my jsme si užili komfortu a tepla a vůbec jsme jim nezáviděli, když v noci vítr stále sílil, fičel a pršelo jako z konve. Ráno jsme si v klídečku vstali, Angličan tentokrát neblbnul a vstával až v 7 hodin. Bylo škaredě, zataženo, byli jsme rádi, že jsme si nafotili vše ještě večer na procházce před spaním. Počkali jsme si na předpověď počasí, kterou si rádiem nechala zavolat slečna – manažerka chaty, která měla směnu. Mělo se lepšit až k odpoledni, počkali jsme tedy a po 10 hodině vyrazili. Všude bylo plno vody, potoky se rozvodnily, po svazích tekly krásné vodopády, ale bylo těžko říčky překračovat. Protože tekly i přes stezku, brzo jsem měla mokré boty (bohužel už asi mají odslouženo) a tak jsme čvachtali a čvachtali směrem dolů, co nejrychleji k parkovišti. Díky počasí jsme byli nuceni vybrat nejbezpečnější cestu, nudnější, jiná se naskýtala přes hřeben, ale tam kdyby zase foukalo, asi bych umřela strachy. Takže jsme šlapali dalších 5 hodin až jsme se dostali do chatě k jezeru, unavení, zmožení, dělali jsme posledního Číňana a doufali, že další 3 hodiny nudnou cestou lesem ujdeme rychleji. A štěstí se zase usmálo, začalo vykukovat sluníčko, vyždímala jsem si ponožky a přijela rodinka na motorovém člunu s pruty na rybaření. Hned jsme se dali do řeči, co jsme šli, co nás čeká a doufali, že se slitují a na druhou stranu jezera nás svezou. Ale odjeli ještě rybařit a my se cpali posledními zásobami. Když jsme vařili další porci na posilněnou, člun se vrátil a volali na nás, že ryby dneska neberou, že jedou zpět do St Arnaud a jestli nechceme vzít... :-) A tak jsme se dostali za 15 minut k našemu autíčku, našli jsme ho nedotčené, převlekli jsme se do čistého, NASTARTOVALI! a vyjeli za novými zážitky na západní pobřeží.

Nadšení jsme si koupili po cestě kafíčko, pozabíjeli sandflies (Zbyňou už označované jako tse-tse) a pokračovali v cestě. Bohužel po pár kilometrech se mi rosvítily kontrolky ruční brzdy a baterie. Stejný problém jako před první opravou, říkali jsme si. Volali jsme hned Pavlovi a ptali se na radu ***. No nic, dojedem do většího města a v pondělí zajedeme k technikovi. Bohužel po dalších 30 km umřela baterie. To už řídil Zbyněk a duchapřítomně zastavil na pěkné odbočce, kde jsem po 10 minutách stopla anděla strážného převlečeného do obrovského Maora. Mrknul na motor, poslal syna do městečka Murchison (zpět po cestě cca 7 km) pro startovací kabely a nabil nás na dojetí do prťavého městečka o 750 obyvatelích, kde jsme se ubytovali v holiday parku a zapili žal nad zmařenou cestou. Ráno jsme zajeli k technikovi, kterého nám Maor doporučil, ten na to mrknul a sdělil nám, že je mrtvý alternátor... a že ho buď může poslat na spravení do Nelsonu a my si počkáme 3 dny, nebo zkusí zavolat známému, jestli má nějaký vhodný použitý na výměnu a že máme přijít odpoledne. Tak jsme si udělali dopolední volno, Zbyňka s prací na projeku a já s praním a odpoledne jsme naklusali s předpřipravenými plány, co budeme dělat, které věci si na tři dny sbalíme, abychom mohli třeba dostopovat do Westportu. A bylo nám sděleno, že auto je opraveno, že už jezdí. To bylo překvapení, Zbyňa vyplázl dalších $240 dolarů, sbalil starý alternátor a může se frčet.

Auto má už ale výhružku... třetí oprava a končí v moři! Nebo na nějakém trhu s auty a nahradíme ho za nějaké hodnější, novější... A náš optimismus neklesá, ani po dvou opravách, po mokrých botách, poškrábané noze ani pokousání rybou.

Pár poznámek od Zbyni:

* pokud mi chcete udělat radost tak mi kupte chatičku v zátoce, kde se do moře vlévá řeka. Ideální je se vykoupat v moři a pak si lehnout do proudu sladké vody (a k chatičce samozřejmě jachtičku ;-) )

** ano po vodě se dá i běhat ... naštěstí nemířil přesně a důležité partie minul.

*** bohužel jsem spoléhal na neschopnost místních mechaniků (prostě to nedotáhnul pořádně a čidlo holt svítí) a Pavla pořádně neposlouchal - koho by napadlo, že když odchází baterka svítí i kontrolka ruční brzdy.

Pozdrav z jizniho ostrova

2009-02-20T02:55:00.003+01:00

Predem moc dekuji vsem, kteri mi napsali pranicko k narozeninam at uz mailikem ci SMSkou. Vsechny jsem si precetla az pozdeji, "slavila" jsem totiz na tracku. Ale poporadku...

Cesta na jizni ostrov probihala celkem v poradku, trvala asi 9 hodin, takze kdyz jsme vyrazili z Aucklandu v poledne, bylo jasne, ze mame jeste noc pred plavenim na trajektu k prespani nekde po ceste. Pocasi nam opet vyslo, nebylo vedro, ale zatazeno a jen obcas mrholilo. Prespali jsme v holiday parku a po tomto zazitku jsem byla z cestovani nadsena. Paradni komfort=priblizne za $15 pro jednoho jsme meli mistecko pro nas stan, vecer i rano teplou sprchu a pristup do kuchyne, TV mistnosti a lednicku k dispozici. Pravda, nejvic toho komfortu dela ta sprcha. Ale jak bylo spocitano, kdyz se kazdy den vyspime v takovem holiday parku do teto ceny, dame za ubytovani presne tutez castku jako v Aucklande za pokojik. No ja jsem z toho vyslovene nadsena. :) U trajektu dalsi den jsme meli male faux-pas. Meli jsme plno casu, vlastne cele dopoledne, dojet do Wellingtonu, nakoupit si zbytek potrebnych veci a v 1pm se prihlasit na trajekt. Byli jsme hotovi driv, tak jsme si rekli, ze pujdem na check-in jen pro jistotu a pak se kdyztak projdem po meste. Nastesti nam pani rekla, ze mame spatne zaplaceny smer jizdy, mela jsem to OPACNE!! Coz bylo, zpetne jsem si uvedomila, chybou webovych stranek, pres ktere jsem to vyplnovala. Behem vyplnovani se mi sekly a kdyz jsem podruhe opravovala udaje, smeru jsem si nevsimla. Prehodit smer uz ale nebyl problem, misto na trajektu bylo a vyplouvali jsme jeste o hodinku driv. :)

Cestou nam svitilo slunicko, potkali jsme nekolik Cechu, pripalili se na palube a odpoledne dorazili do Pictonu, nasli si ubytko v holiday parku a sli se jeste projit po walkway (2h). Zjistila jsem, ze mam panickou hruzu z cykad. Je jich tu silene moc a ted pry maji 3-tydenni dobu, kdy meni kuzi nebo co. Takze "cvrci" tak, ze se obcas dva bavici se lidi neslysi. Brrr.... :)

Dalsi den jsme dojeli do mesta Nelson, po ceste jsme se podivali na par look-outu a protoze byl muj narozeninovy den, ja jsem nasavala a desinfikovala uz od rana skvelou slivovicku a Zbynek byl muj ridic. Uzil si serpentin a odpoledne jsme vyrazili na Dun Mountain track obtiznosti Medium. Vsichni nas varovali, ze kdyz vychazime v 3pm a do Hutu se dostaneme az po 5 hodinach a 30 minutach, bude to tesne. No, bylo. :) A to jsme se jeste mirne ztratili, protoze se kdysi konala soutez pro horska kola a jejich ukazatele nas uplne popletly. Ale chatu jsme nasli jeste pred setmenim, takze pohodicka, jen bez vyhledu, protoze byla mlha. V chate jsme potkali jen jednu Cesku, takze jsme si nevypisovali listecek k prespani na chate a prespali jsme zadarmiko. ;-) Prvni noc v chate a na matraci... narozeninovy luxus. ;-)

Druhy den rano mrholilo, ale posilnili jsme moravskym mokem a vyrazili za dalsimi 10ti hodinami slapani. Track byl spise lehky, ale to bychom nebyli my, abychom si ho neudelali akcnim... Samo, ze jsme narazili na usek, kde bylo od spravcu pripsano: Track impossible, severe storm damage, time 2,5 days (puvodne preskrtnute z 2.5 hodin). No, co, kecaji, to dame, meli jsme to naplanovane, jinak se k autu nedostanem....

Tak prvnim kamanem urazu byl uraz muj: prekracovali jsme po kmeni reku, kmen byl ztrouchnively, ja ztratila rovnovahu a sklouzla... nabity loket a po stehnu krvava cara... ale po cinske polivce jsem se zotavila a rekli jsme si, ze to snad bylo to nejhorsi, ze pokracujem... po pulhodince prisel svah, kde byly popadane stromy. Jo, to tou vichrici... takze misto 2.5 hodiny jsme se tam prodirali asi 4 hodiny, ale v pulce jsme uz uvideli prorezane stezky motorovou pilou a bylo vyhrano. K auticku jsme se dostali a vecer zbiti lehli v dalsim kiwi holiday parku.

No a dnes rano, vstanem, prsi jak z konve, auticko sice nastartuje, ale sviti kontrolky baterie, rucni brzdy, neco tak klepe, volant se neda otacet, v motoru je nasledne videt spadly remen.... automechanici nam ve meste odhadli cenu opravy: $260 za nejake nove kolecko a remen. Tak hlavne, ze to je opravitelne a je to opravitelne dneska! :)

Co myslis, jak dlouho to s takovym nasim cestovanim vydrzime? Ale smysl pro humor neztracime (ja jenom obcas, uz holt nejsem nejmladsi ;-) a mame se radi.

Tak drz palce, at se nam ted vede lepe... pocasi pry bude hnusne az do uterka. :) A brzo zase na poctenou, ahoooj.

Jiný kraj, jiný mrav

2009-02-10T09:33:00.016+01:00

Přidány fotky na Picasu zde. A přišel nám cenný dárek z ČR, za který móóóc děkujeme! Velké díky patří Kamče, Oslíkovi a Vítkovi (dlouho jsme diskutovali pořadí napsaných jmen, ale nakonec jsem to napsala abecedně jako nejjednodušší řešení, bez nikoho by se zásilka neuskutečnila). :-)

Litr moravské slivovičky :-)

Opět jsem si užila prodloužený víkend, protože v pátek jsme tu měli další státní svátek, tentokrát Waitangi Day. Tipovala bych, že oslava bude spíš pro Kiwíky a Novozélanďany než pro Maory, ale festival byl hlavně plný Maorů. Vypravila jsem se tam s mými japonskými spolubydlícími, Zbyněk doma pracoval. Bylo děsně vedro a od rána do odpoledne hrály kousek od aucklandské pláže Mission Bay kapely ve stylu reggae. Ještě více než jen zastoupení maorské menšiny mě překvapilo to, že festival byl striktně bezalkoholový (a bezdrogový a "bezodpadkový" neboli Waitangi festival alcohol, drugs and waste free - už mi ty překlady moc nejdou). ;-) Na cigarety také stále z pódia upozorňovali, ať je lidé drží dál od dětí, jsou ohleduplní atp. Nicméně někteří kouřili a bohužel se našli i tací, kteří chodili s flaškami piva. Byli však "pronásledováni" organizátory a důrazně, avšak zvořile jim byly lahve odebrány. Poslouchala jsem kapely, chodila mezi stánky, které nabízely oblečení, drobnůstky, někteří vypočítavci pořádali aukce o "bezcenné" obrázky a další, přes čínská, korejská jídla a fast-foody až po občerstvení v podobě melounů nebo zmrzlinových pohárů z ananasu.

Přes poledne bylo největší vedro, tak jsem si skočila na pláž, trochu se osvěžit do moře. Škoda, že Japonka Harue nešla se mnou, protože večer trpěla úpalem. Po zaplavání v moři jsem se přidala k tančícímu "kotli" pod pódiem. Z doslechu jsem maorskou reggae kapelu znala, Son of Zion, ale na živo mi to až tak super nepřišlo. Kromě toho tam pařili mladí Maoři, resp. tancují jako "opičky", u toho samozřejmě drsňácky kouřili a dělali ze sebe dospěláky... :-) Na festivalu jsme strávili asi 5, 6 hodin a pak jeli domů a odpočívali od sluníčka.

můj stínonoš Haru :-)

Sobotní den se vydařil ještě víc. I Zbyněk už potřeboval pauzu, takže jsme si naplánovali výlet směr známá pláž Piha na West Coast, asi hodinku od Aucklandu. Cestou jsme se stavili na pár trecích. První jsme netrefili dle plánu, ale za to jsme našli dvoukolejku, starou jen asi 16 let, tzv. Rain Forest tramline. My jsme si část treku prošli, zkoušeli přehodit výhybku, protože po takové rezavé kolejce "přece už nic nejezdí!". A pak jsme trefili správný trek, který jsme kdysi absolvovali na konci zimy, v této době hezčí. A u přehrady jsme slyšeli houkat vlak... šlo však jen o onu tramvajku, Rain Forest Express, který vozí turisty na prohlídku Nohitupu dam (přehrady) a po tracích. Ještě že jsme tu výhybku dali do polohy, jaká byla původně. ;-)

do tunelů byl samozřejmě vstup zakázán... hádej, kdo tam lezl? :)

pan výhybkář

Nohitupu dam - ooobrovskááá... a čerpadlo tam měli na Diesel, divné

A nakonec jsme se uchození těšili až projedeme serpentinami k moři na pláž. Sice hodně foukalo, ale konečně to bylo osvěžení. Chopili jsme se bodyboardů (malé verze surfů, na kterých se jenom leží) a šli jsme chytat vlny s ostatní skupinou lidí. Pláž Piha je skvělá na surfování, protože má většinou velké vlny, ale také je to nebezpečné místo. Stále je střeženo 2 čluny se záchranáři a ze břehu dalšími s dalekohledy. Jsou tam totiž strašné spodní víry a voda má děsnou sílu, v televizi občas bývá pořad Piha rescue, kde ukazují zásahy záchranářů. Po chvilce jsme pochopili, proč jsou všichni lidé na jednom místě ve vodě, pohybovali se jen v místě určené záchranáři, vymezené dvěma tyčemi s vlajkou. Paní záchranářka nás do pomyslné lajny zahnala a asi po půl hodině se jim asi zdálo, že jsou vlny moc velké, tak nás všechny vyhnali z vody, přehodnotili situaci, postavili vlajky na jiném místě pláže a surfovalo se znova. :-) Bodyboarding je sranda, voda byla nejdřív ledová, ale jak člověk blbne, na teplotu vody snadno zapomene. Zbyněk chytil praxi hodně rychle, chytil tedy vlastně vlnu a projížděl se, mně to moc nešlo. A taky jsem pochopila, proč se většina koupe v neoprénu nebo v oblečení... v bikinách se člověk na bodyboardu celý sedře a navíc ve vlnách bikiny nedrží tak, jak by měly. ;-)

beach boy

Z fotek je možná vidět, jak byla obloha bez mráčků. Přes poledne jsme sice byli většinou ve stínu a odpoledne už to tak nepeklo, ale některá místa jsem si opět připálila (např. místo na zádech, na které si člověk sám nedosáhne ani zdola, ani přes hlavu :-)). Takže zepředu jsem byla spálená (odřená) z bodyboardu a na zádech spálená od sluníčka. Tuž, dobrý výlet, ni? :-)

V neděli jsme někteří trochu (já) a někteří hodně (Zbyňa) pracovali do školy a na večer jsme se vydali do centra obhlédnout čínskou oslavu nového roku. Čínský nový rok, letos je to rok buvola začal 21.1. a Číňané ho oslavují spoustou jídla asi po 14 dní. Tento víkend byly oslavy v Albert parku před mou fakultou. Tenhle festival nám fakt nic neříkal, hlavně byl plný Číňanů, kteří mají podle Zbyňka jednu příšernou vlastnost: stoupnou si doprostřed cesty a začnou si povídat. Tak to si dovedeš představit, jak to vypadalo na festivalu se stovkou Číňanů. Kromě celé ulice stánků s jídlem tam byly nějaké skulptury, sošky, exponáty a jeviště pro účinkující z Číny. Bohužel jsme přišli v době, kdy zpívala/skřehotala nějaká dívčina na hudbu z CD a to se fakt nedalo poslouchat.

Princes St u Albert parku

každý si svou symboliku znázorňuje jinak, nám to přišlo jako hrozné kýče

Konečně mám pocit, že si léto zažínáme užívat. Zbyněk už tak nestresuje (sám), stresujeme spolu po večerech, kdy se mu zkouším pomáhat s opravováním článku. Dneska jsme si užili beach volejbal s teamem, kam chodil Zbyněk trénovat loňskou sezónu. Začátek sezóny byl ohlášen jako barbecue/tournament/fun evening. Naštěstí se nám po včerejším deštivém dni podařilo nastartovat, tak jsme si zajeli do severní části Aucklandu, počasí vyšlo, mžít začalo až na zpáteční cestě. Zbyněk si zahrál dvě hodiny s klukama, já se přidala na hodinku k holkám, pak jsme si dali klobásu a Zbyněk trenérovi oznámil, že jede na měsíc na jižní ostrov. No škoda, zase nestihne turnaj South Pacific Championship. Za který se platí asi $150 a za Zbyňkovu neúčast zase určitě můžu já, protože jsem si v tom termínu, který jsem určitě věděla dopředu, naplánovala dovolenou na jižním ostrově!!! Nicméně po spapání klobásek a proslovu trenéra za mnou přišel nějaký pán a ptal se mě, jestli plánuju hrát s holkama další sezónu. :-) Hehe, no nevycouvala jsem z toho, řekla jsem, že se v dubnu, až se vrátíme, ozvu, a jestli budu k něčemu, můžu s nima trénovat šestky. Pochválil mi příjem, asi ta Zbyňkova škola byla k něčemu. Teď mám jen dilema, jestli v úterky chodit do sboru nebo na volejbal, je to pech, že to je ve stejný den.

A jaký bude konec týdne? V pátek děláme s Japoncema společnou večeři, pozvala jsem Čechy z "kačenkového a plzeňského" česko-slovenského večera, takže si dáme do nosu, v sobotu si zase možná zajedeme zahrát beach, večer jsem už Zbyňkovi slíbila, že zkusíme zajít na uzená žebra, máme tip a taky důvod k oslavě, a mezitím budeme balit a dodělávat všechny resty a přípravy. Bude to rušný víkend a nejrušnější pondělí. :-)

Dech domoviny

2009-02-04T00:06:00.004+01:00

Krátký pozdrav z ČR jsme si užili včera večer, kdy jsme se vypravili do české restaurace (kavárny) na česko-slovenské posezení. Avizované první úterý v měsíci slibovalo české pivo a baštu. Když to tak v hlavě zhodnocuji, co napíši, vychází mi z toho celkem pesimistický obrázek, ale fakt to bylo prima.
Sešli jsme se 4 Češi, 1 Slovák a 1 Australanka, čerstvá 99 % maminka (nevím, proč to 1 % pochybností, asi aby otec mohl slavit na dvakrát) a přítelkyně milého Slováka Petera. Kteří to vzali mimochodem velmi kvapem: sbalila jej jako letuška na 3-hodinové cestě, když letěl do Sydney na konferenci. Po prvním rande se k němu nastěhovala a po necelé dvouměsíční známosti a společného soužití čekají potomka. Za dva týdny mají shodou okolností přiletět na návštěvu Peterovi rodiče, takže to asi rovnou sfouknou i se svatbou. :-) To je rychlovka, no ne? Naštěstí už novopečeným rodičům není dvacet, ale o pár a ještě víc let navíc. Nicméně byl hrdinou večera. :-)
Přidali jsme se k této nevídaně malé obsadě po osmé hodině večer, Zbyněk si objednal Plzeň a na mně už zbyl "jenom" Staropramen. Po hodince došel i Staropramen. Bohužel majitel Ruda zásoby objednal, ale kurýr je doveze až ve čtvrtek... holt, smůla. Ale musím říct, že Staropramen výborný, Zbyněk si pochutnal aspoň na tom jednom plzeňském pivíčku. A pak přišel hřeb večera, sice jsme kačenku se zelím neobjednávali, ale měli jich víc, tak jsme si jednu porci dali napůl. Byla to opravdu jenom chuťovka na zavzpomínání, protože porce byla prťavá a cenu raději uveřejňovat nebudu. V ceně byla i palačinka, která podle jídelního lístku stála $13,50.
Každopádně jsme se pěkně pobavili, nadhodila jsem otázku Entropy, čímž jsme se do konce posezení pořád škádlili, kdo komu co ukradl (prý tvaroh a palacinky jsou slovenské) a kdo že se to má teď lépe (euro neeuro). Ani jeden národ si však nevzpomněl, kdo je nynějším prezidentem Slovenska. :-) Opravdu povedený večer. A novozélandské pivo můžeme "vylít do záchoda" (podle Zbyňka), fakt se to nedá srovnávat, nebo si chvilku necháme zajít chuť.

Nyní sháním někoho do pokojíku, abychom nemuseli platit nájem po dobu, co budeme cestovat, ale mohli se tam vrátit. Přemýšlím, co všechno sbalíme a co ještě potřebujeme dokoupit, tisknu mapky a sháním průvodce na nejznámější traky a místa, prohlížím si fotky a začínám plánovat výlet na jižní ostrov. Hurá hurá hurá, konečně si zase užijeme přírody, klidu, ticha a krásných výhledů, které se nemusí hledat a nemusí se zdolávat žádné velehory. Na jižním ostrově je vše jako na dlani. Teď ještě, aby nám zlevnili benzín, nějak to šplhá nahoru ,a aby nám poslali prachy z fakulty, nějak jim to tam vázne!
Takže odjíždíme cca 16.2. minimálně na měsíc, kdo mi chce co napsat, nechť tak učiní do tohoto data, pak už nebudu komunikovat, hurá. :-P

A leden je téměř u konce

2009-01-25T03:45:00.006+01:00

Snad jsme si vybrali léčení na celý rok dopředu... mně po náročném výstupu na horu Osudu a pravděpodobně po prochladnutí přemohl bacil, takže jsem ulehla asi na týden s angínou a musela zůstat doma. Naštěstí jsem se obešla bez doktora, protože jsem měla zdravotnickou pomoc "na telefonu", přesněji na ICQ. :-) Děkuji, Vlasti. A Zbyněk se teď léčí s infekcí oka. Původně jsme mysleli, že je to zánět spojivek, ale v lékárně nám magistr poradil protizánětlivé kapky do očí Opět jsme se obešli bez návštěvy doktora, jen má Zbyněk rudé oči jako králík a musí nosit sluneční brýle, ale přes to pořád "brejlí" do notebooku. No, co se dá dělat, dodělá projekt a frrrčíme na jižní ostrov... Už brzo, snad za 3 týdny? Juchúúú.

Včera jsme si udělali odpočinkový výlet do Shakespeare národního parku, autem asi hodinku z Aucklandu. Bylo parádní počasíčko, slunko pařilo, moře bylo sice za odlivu, ale osvěžující, lidí relativně málo a taky už jsme se trefili na poprvé přes ty šílené Aucklandské dálniční nadjezdy. :-) V parku jsou rozlehlé plochy pro pikniky a hry. Potkali jsme hrající si děti s balónky přes Malajce a Indonésany kopající mičudu, Maory a Maorky hrající rodinné rugby, Araby a Indy dělající barbecue a Číňany a Turky a .... Pláže byly pozvolné s bílým pískem se spoustou windsurfařů a rochnících se dítek. Dopoledne jsme si odpočinuli na horkém písku, pak si dali sushi obídek, který jsem už zručně připravila předem, a protože Zbyněk mě přemlouval k procházce, že ho to tam nebaví, vybrali jsme podle mapy lehký "trečík".

Za odlivu se člověk projde, než si zaplave...

Ale jako obvykle jsme se netrefili na stezku, takže jsme se vydali po přibližné trase. Co by to bylo za "procházku" bez Zbyňkova hesla: "Cesta nemusí být dlouhá, hlavně když je drsná." A tahle byla drsná a taky dlouhá. :) Nejdřív to bylo prima, potkali jsme sběrače mušlí, pár turistů, kteří si mysleli, že jdou dobrou cestou, ale brzo to vzdali, a rybáře, kteří se divili, kudy se šplháme, a spokojené koupající se děti. Vypadalo to tak, že jsme v páskáčích hopskali po skalnatém pobřeží v mapě popsané jako cliffs (útesy, srázy) a když už to vypadalo, že to dál nejde, Zbyněk zdolal pomyslnou třešinku horolezeckou vložkou mysu, mě vytáhl a zachránil před potupnou cestou zpátky. Zvládli jsme to, pozdravili udivené rybáře, pak minuli bezstarostné děti na krásné soukromé pláži, kde se mísil bílý písek s tmavým a vydali se hledat značenou cestu. Urazili jsme další část cesty po útesech, udělali krásné fotky a vyšplhali jsme po nezpevněném srázu k nějakému plotu. Jaké překvapení, když jsme za po pár krocích narazili na schody, které vedly zpět na pláž! Grrr... Nu, což, zase jsme viděli podmořský kabel a snad jen jako krátkodobou památku mám poškrábané rameno.

Odliv jako stvořený pro sběrače mušlí, nikomu se tak daleko asi chodit nechtělo.

Cesta zpátky byla už jen nudným šlapáním po loukách mezi výběhy pro neindetifikovatelné ptáky a s krásnými výhledy na moře, dokonce na aucklandský Sky Tower a okolní ostrůvky. Odměnou bylo vykoupání v moři a chlazené francouzské víno doma v ledničce. :-D

Více fotek ve fotogalerii.

Konečně prázdniny

2009-01-03T03:57:00.010+01:00

Štědrý večer č. 1 jsme si udělali klasicky s bramborovým salátem, vínkem, smaženou rybkou a Ježíškem o den dřív, abychom se 24.12. mohli sbalit a vyrazit za přírodou, horama, kempováním a chladnějším počasím. Dorazili jsme až odpoledne, cesta byla celkem dlouhá, ale po příjezdu na parkoviště a pozjišťování informací na následující dny, jsme vyrazili na krátkou procházku k vodopádům. Bylo zataženo, celkem zima a mlhavo, když jsme ale došli k vodopádům, už vykukovalo sluníčko a před zalehnutím se nám ukázala i hora Mt Ruapehu.

"Zbyňoo, večeřeee."

Ustlali jsme si v autě a dali si štědrovečerní večeři č. 2, salát s řízkama a šampáňko. To se pak spalo parádně, i Zbyňkovi, jak tvrdí. Ráno nás přivítala duha, uvařili jsme si kafčo a vyrazili na dvoudenní track Tongariro Nothern Circuit. Většina lidí si krátila první část cesty autobuskem, který je zavezl cca 10 min to, co my jsme pak šlapali 3 hodiny. Bohužel to nebyla cesta moc upravená, protože po ní nikdo moc nechodí, takže jsem klasicky byla jako "prasátko", celá od bahna. Na části cesty Tongariro Crossing, jeden z 9 Velkých Tracků na Novém Zélandě, jsme již potkávali více lidí, ale většina z nich šla pouze jeden den. Tato část byla krásně upravená, většina dokonce vysypaná štěrkem nebo s dřevěnými lávkami, někdy to byla až nuda tolik času na koukání kolem. :-) Pak jsme vyšplhali kopec, a protože byla mlha a vrcholky nebyly vidět, rozhodli jsme se zdolat jen nižší Mt Tongariro (1967 m n. m.). Šplhali jsme, šplhali a až skončila cesta a skákali jsme po kamenech, měli jsme toho dost. Prohlásili jsme místo za vrchol a usadili se v té mlze ke svačině.

vrcholovka v mlze, věříš, že je to Mt Tongariro, ne? :)

Po pár minutách však mraky odešly a my s nadšením zjistili, že jsme opravdu na vrcholu. Nebylo tam žádné značení ani cedulka, jen vyryté nápisy na kamenech. Plni uspokojení jsme sešplhali k sirným Esmerald lakes a vydali se na poslední část cesty Mordorem. Blížilo se k šesté večer a my už se těšili, jak zalehnem. Jenže chatička pořád nikde, plahočili jsme se unaveni necelé další 2 hodiny, až nakonec chatku našli.

"Já už nikam nejdu..."

Měli jsme předplacenku na místo ke stanování, potkavší Čechové nám potvrdili, že paní výběrčí/manažerka, která v chatě přebývá a stará se o ni, už kontrolovala, případně kasírovala a tak jsme měli klid. Místo v chatě (kterékoli) nebo místo na stan si totiž můžete buď předplatit v informačních centrech ve třech místech kolem parku (chata $25, stan $20 / osobu), nebo na místě (chata $30, stan $25 / osobu). Nevím, jak mají ošetřeno, že v chatě, kterou si během cesty zvolíte, bude místo, ale asi se jim běžně nestává, že by měli narváno. Ceny jsou to výborné, stejné jsou i "dole" ve městech. Takže ať spíte, kde chcete, máte k dispozici suché záchody, pitnou vodu a vařiče s plynem. Pak jsme přemýšleli, že se ani nevyplatí tahat stan, ale hupsnout ve spacáku do postele... tak příště. Tentokrát jsme byli rádi, že máme ve stanu klid, v chatě totiž "staří" slavili Štědrý den. Večer Zbyněk nafotil krásné fotky západu slunce, horu Ruapehu a Horu osudu (Mt Ngauruhoe). Já jsem připravila večeři a byla ráda, že můžu usnout, jak špalek. A těsně před spaním naše myšlenky patřily rodné ČR a Moravě, dezinfikovali jsme totiž slivovicí. :-D

Hora osudu a Zbyňkovy krásné fotky

Následující den nás čekal pochod zpět, sluníčko vykukovalo, občas přišly mraky, takže jsme 7 hodin pochodovali chvilku Mordorem, chvilku lesem, míjeli jsme se s Čechama, cesta utekla rychle, a protože jsme měli předplacenou ještě jednu noc, která by propadla, spěchali jsme do výchozího bodu, aby nám ještě vrátili peníze. Stihli jsme to parádně, celý track se nám podařilo obejít za 2 dny. Na noc jsme podle rady Čechů dojeli do blízkého Holiday parku, kde jsme si stan roztáhli za $17/osobu, dali si horkou sprchu, ještě teplejší vířivku, ve skvěle vybavené kuchyni (mikrovlnka, sporáky s troubou, nádobí, ledničky) jsme si dali večeři a pívo.

Je parádní, jak to tu pro turisty mají perfektně zajištěno, můžete si spát zdarma v autě, pokud na parkovišti není vysloveně zákaz (jen v některých městech v centru), ale máte zajištěnou jen toaletu a pitnou vodu, nebo dáte pár dolarů za stan a máte veškerý "komfort", pokud Vám tedy nevadí spát ve stanu. Myslím, že v létě to jde. Nebo si připlatíte pár dolarů navíc a vyspíte se i v posteli, kolem těch $30 za osobu.

Všichni mě strašili, ať si hlavně dáváme bacha na auto, ať nám ho na těch parkovištích někdo nevykrade. Tak jsem Zbyňkovi zakázala brát notebook :), vždycky jsme přebalovali věci tak, aby i po zakrytí kurfu krytkou nebylo ani zboku vidět, že tam jsou věci, máme páku na volant, no prostě nedobytné auto. A naštěstí nebyl problém. Ani se zlodějema, ani se startováním, autíčko nezklamalo.

Za to zklamaly NZ mapy a ukazatele zajímavých míst. Po přespání v holiday parku jsme se vydali k jezeru Taupo, že tam strávíme další den. Podnikli jsme jeden track kolem jezírka Rotopounamu, ale to byla v porovnání s horama děsná nuda. :) A pak jsme se vydali podle mapy k odbočkám, které jsme 2x!! minuli, protože byly pozdě zaznačené a na úzkých uličkách se nedalo při rychlosti 100km/h dost dobře otáček, a když už jsme jednu našli, končila soukromou cestou a druhá končila ohradami pro ovečky... Takže jsme to zabalili a byli neskutečně rádi, když jsme dojeli na poslední zbytky benzínu do města Taupa.

jih jezera Taupo

Tam nám po čínských polívkách a rychlovkách přišlo vhod kuře, našli jsme zdarma kempování kousek od města a krásně se vyspali do sluníčkového výletování po městě Taupo, kde jsme strávili ještě i další noc, viděli jsme krevetovou farmu, Huka Falls, adrenalinové atrakce, kterých jsme se za ty prachy nebyli ochotni účastnit, včelí farmu a prodejnu včelích produktů, sirnou oblast vtipně pojmenovanou Crater of the Moon a teplé sirné prameny Hot Water Streams vtékající do řeky Waikato.

"Zase jsem si zapomněl brýle." (Zbyněk u Huka Falls)

Další dny bylo tak tak všelijak, rozhodli jsme se využít pohostinství kamarádů v městě Rotorua a jeli jsme k nim na dvě noci, první noc jsme měli povídací s nimi i s panem Jimem Beamem, zapili jsme tak s nimi nadcházejícího Silvestra, udělali si blízký track na Duhovou horu (kolem 780 m n. m.) a na opravdového Silvestra se znovu vydali zdolat Horu Osudu a překonat hobitka Froda.

pohled z Duhové hory směrem na Tongariro National park

Ačkoli nás Taupo vítalo krásným pohledem na slunečnou a bezmráčkovou horu, po 2 hodinách jízdy jsme auto zapíchli na parkoviště a asi v 11 se vydali zase na Tongariro Crossing. Hora se začala balit do mrakové čepice a než jsme se dostali pod ní, nebyl vidět vrchol. Ale říkali jsme si, jsme tu a jdem do toho. Cesta nebyla značená, Zbyněk vybral tu, která se mu zdála neschůdnější, nicméně se stoupalo strmě vzhůru, země byla nezpevněná, jen hlína, lávové kameny a štěrk, jeden krok znamenal sklouznutí o půl kroku zpět a museli jsme jít "stromečkem".

Cestu s prstenem jsem v tu chvíli Frodovi nezáviděla ani omylem. Po hodině se rozfoukal strašný vítr, museli jsme se schovávat za hřebínky, abychom mohli postupovat, ale už to nešlo. Po dvou pauzách jsem to vzdala a Zbyněk zavelel k ústupu. Nahoře by šlo vidět stejné prd jako během cesty a vítr by nás mohl lehce sfouknout. Byli jsme tedy na Hoře osudu, možná jsme vylezli výš než skutečný Frodo, dali jsme si symbolický přípitek s pivem a během 2 hodin jsme byli zpět u auta. Trochu mě to zklamalo, že si s námi příroda pohrála, ale to se nedá nic dělat. Výlet to byl každopádně parádní.

Pak už jsme se naložili a ujížděli jsme zpět do Aucklandu, kde jsme krásně nestihli přeháňky a krásně stihli pozorovat ohňostrojíček ze Sky Tower v centru na naší oblíbené lavičce na kopci Mt Eden. Doma jsme si dali šampáňo, pospali si a druhý den v poledne oslavili šampáňkem i český Nový rok.

Mamince děkuji za finanční podporu tohoto výletu, i když se to nezdá, autíčko "žere" a my se občas taky potřebovali najíst. :-)

PF 2009

2008-12-22T11:32:00.005+01:00

Přejeme všem krásné Vánoce plné pohody, klidu a lásky a do nového roku hodně úspěchů, elánu a síly ke splnění snů.

Psát nám nemusíte, budeme nedostupní v horách, užívat si přírody a klidu. :) Ahój v roce 2009!

Vánoční oslava I.

2008-12-21T21:09:00.011+01:00

Se spolubydlícimi jsme si udělali nedělní vánoční večeři s internacionálním jídelníčkem. Němka Miriam udělala lasagne, Japonci mě naučili dělat sushi a já jsem udělala sladké palačinky.

Když si "dospěláci" hrají

2008-12-20T07:37:00.003+01:00

Protože Zbyněk má spoustu práce s programem a programováním, přesvědčila jsem spolubydlící - manžele Haru a Harue, aby místo pláže se mnou jeli do technického muzea. :) Naštěstí mi nahrálo do karet počasí, protože se zatáhlo a bylo dost větrno. Po obědě jsme se tedy vydali do sousední části města a připojili se mezi tatínky s dětmi, kteří se také přišli pobavit mezi mašinky, autíčka, letadla a další technické vymoženosti.
V hangárech a velkých budovách jsme mohli vidět od historických telefonních přístrojů, fotoaparátů, nástrojů, přes kola, motocykly a auta až k hasicím náklaďákům a letadlům. Obzvláště me potěšila tato cedulka u historického skútru:

Zaujala mne samozřejmě sekce letadel, kde byla detailně popsána historická událost z roku 1903, kdy pan Richard Pearse o měsíc předběhl bratry Wrigtovi a sestrojil a vzlétl s prvním letadlem. Bohužel to neudělal s takovou slávou jako oni, ale vzlétl si jen u sebe na dvorku, a proto mu prvenství nebylo přiřčeno. Po jeho smrti se začaly shromažďovat důkazy od sousedů, že ho viděli atp., bohužel těžko přepisovat historii. :-) Dále byla v této sekci oslavována slečna Jean Batten, která v roce 1934 ve svých 28 letech sama přeletěla za pět dnů a pár hodin trasu Anglie - Nový Zéland. Píší, že to byl přímý let a během těchto pěti dnů spala pouze 7 hodin, ale samozřejmě měla tři mezipřistání a pak pauzu v Austrálii, kde se pořádně vyspala a na Novém Zélandě jí mohli připravit obrovské přivítání a poctu pro přeletění Tasmánského moře. Královnou vzduchu či dcerou vzduchu byla nazvána také kvůli schopnosti přesné navigaci, v tehdejší době samozřejmě nebyly vysílačky či digitální přístroje. Takže holka šikovná, zvládla to fakt dobře. :-)
A pak se nám samozřejmě nejvíc líbilo zábavné centrum. V agentské TOP SECRET sekci byly prezentovány úkoly zábavnou formou jako pro tajné agenty, děti se seznamovaly s technologií jako laser, akustikou atp. Spoustu času jsme strávili v zrcadlovém bludišti a u "veselého" trpasličího zrcadla. Také nás zaujala vesmírná loď, která se třepala. Během dne se promítalo asi 8 představení uvnitř této koule. Stihli jsme dvě z nich, jedno bylo do hlubin samotné planety Země. V kouli bylo asi 40 sedátek, pořádné držadla a obrovské plátno. Z většiny malovaná animace doprovázená 3D zvukem a třepáním celé koule nás provedla po obrovských horských drahách mezi ohnivými útesy, mořským dnem a různými vymyšlenými věcmi. Během toho nás trochu postříkali i popraškem vody, když jsme míjeli třeba vodopády. :) Druhé představení byla ukázka velehor na jižním ostrově - známý Milford track. Zase jsme si fičeli těsně nad skalnatými zasněženými vrcholky, nad jezerem s výhledem na překrásné panorama hor, pak najednou sjezd do údolí, mezi útesy a lesy a vodopádem... no paráda, nevím, jestli to měli zpracované satelitní snímky, nebo vzali video z helikoptéry, ale vím, že na některé místa se člověk vůbec nedostane. Nicméně Milford track podniknout můžeme. :-)
A pak už jsme rychle proběhli mini vesnišku - skanzen a ostatní expozice tramvají a aut. Tam už jsme byli skoro sami, většina návštěvníků opouštěla muzeum při prvních výzvách. Zajímavostí Aucklandu jsou tramvaje, které byly používané od roku 1862, nejdřív poháněné koňmi, bohužel v 50. a 60. létech byly nahrazeny autobusovou dopravou. Nyní nazývají tramvají vláček, který má jednu zastávku v každé městské části a spojuje tak další vzdálenosti rychleji než autobusy. Bohužel autobusy jsou staré, smradlavé a zélanďané podle mě hodně zadělávají problémy na ekologickou situaci celé Země. Sami tu mají ozónovou díru "jak sviňa" a stále s tím nic nedělají. Protože benzín je tu příliš levný... ech jo.
Takže jízdu tramvajkou už jsme bohužel nestihli, ale je to mimo muzeum, takže se tak určitě ještě někdy podívám, Zbyněk je z mého nadšení přesvědčený, že se tam také zajde podívat, takže se historickou tramvajkou ještě projedu.
Opět jsem si naplánovala prímově strávené odpoledne s mottem: učení hrou. :-D

A fotografie na PICASU zde. ;)

Příroda i kultura

2008-12-16T11:39:00.005+01:00

Výlety, které jsme už s autíčkem podnikli, byly vesměs do regionálních parků - do pralesů, kde jsme prošmejdili turistické cesty, obhlédli výhledy, jezera či přehrady. Kolem Aucklandu je toho spousta, jen mi občas připadá, že je to všechno "na jedno brdo". Resp. člověk si šlape pralesem, z kopce do kopce a odměnou je mu výhled, návštěva netradičního místa apod. Takže ani není moc popisovat, vybíráme zatím místa, která jsou turisticky méně navštěvovaná, hlavně proto, aby tam byl klid. Protože jsou cestičky pěkně upravované a terén méně náročný, v klidu se můžete předbíhat s rodinkou, která si v batohu nese rádio, nebo má minimálně dvě hlučné a hyperaktivní děti. To nee, v přírodě se chceme kochat zelení, čistým vzduchem a klidem. Když si šlapem do kopce, přemýšlíme si nad svými věcmi, nebo nemyslíme vůbec a čistíme hlavu. V nudném části úseku nebo při šlapání z kopce si pak povídáme, hlavně o vzpomínkách. :-) Tak jsme navštívili se švédkou Annikou (tu jsem musela trochu bavit anglicky) Waitakere Rangers v oblasti známé pláže Piha. Na to, že to byl náš první výlet autem, jsme si naložili pěknou makačku, cesty jsou tam uzoučké a samá serpentina. Až na pár "faux-paux" jsme to zvládli a hlavně se nikomu nic nestalo. Předchozí sobotu jsme se vydali na opačnou stranu, na jihovýchod a navštívili Hunua Rangers, známé cyklistickým okruhem a vodopádem. Naložili jsme místo dalšího pasažéra kola a viděli oblast přehrad obklopené pralesy. Bohužel se nesmělo koupat a když jsme pozdě odpoledne dorazili k vodopádům, už byla zima. Opět v turisticky oblíbených místech jsme se moc nezdržovali a uťapkaní jsme byli na konci dne pěkně.

Kulturu jsem si užila s aucklandským sborem, kdy jsme měli dva koncerty Handelova Mesiáše. Vzpomínala jsem na dobu před 4 lety, kdy jsem se seznámila s Musicou Bohemicou, super muzikanty, dirigentem Krčkem, jak nás trápili s vyzpíváváním osminkových pasáží... a teď jsem to měla bez práce. Lehce jsem se včlenila do sboru, kde mají členové od 30 do 75 let, tento kousek zpívají každoročně před Vánocemi a jedna kolegyně mi spočítala, že chodí do sboru přes 40 let a Mesiáše zpívala minimálně 60x. Pravda, umí to zpaměti, ale užívá si ještě ty koncerty? Já si to užívala. Zkoušky, ač jenom s doprovodem klavíru, byly úžasné, až se mi občas leskly slzy a běhal mráz po zádech. Zkouška s orchestrem, spinetem a varhanami v aucklandské radnici byla taky parádní, včera holt na koncert přišlo spoustu lidí a ti trochu pohltili zvuk ("blbí posluchači" :-))).

na zkoušce v aucklandské radnici

A dnes byl koncert ještě lepší, sopranistka a altistka byly výborné, v orchestru to občas malinko, lehounce ujelo, sbor byl samozřejmě nejlepší a dirigent byl skvělý, inspirativní, pozitivní, nadšený a všechno to přenášel na nás. Na prvním koncertu jsem byla v pasážích, které se zpívaly zpaměti, trochu nesvá a myslela spíš na správná slova a kdy to teda nastupuju, ale dneska už jsem si to užívala, myslela na brněnský sbor VOX, který měl také vánoční koncert, na Alenku, jak mi jako moje sousedka spoluzpěvačka chybí :), na první housle Musica Bohemica, jak to pěkně "šmidlal" v roce 2004. No paráda.

A teď je chvilku volno od všeho, v pondělí se balíme a jedeme strávit Vánoce na pláži a Silvestra někde v horách. Při troše štěstí nám bude přát počasí, takže celých 14 dní budeme spát pod širákem, nebo pod stanem, v nejhorším v autě, navštívíme Čechy Míšu a Zdendu a odpočineme si od Aucklandu a načerpáme nové síly do roku 2009.
Takže kdybychom se do té doby nespojili, tak přejeme

MERRY CHRISTMAS AND HAPPY NEW YEAR!!!!

Pojízdný Zbyňa, pojízdná Pája

2008-12-05T11:08:00.003+01:00

Zbyněk investoval další peníze do kola, není tak dobré jako to předchozí, je už použité a taky bylo tím pádem o více než polovinu levnější než to první. Snad bude dobře sloužit minimálně jako dopravní prostředek do města. Protože autobusy jsou čím dál pomalejší, cestování nudnější a zbytečně drahé.

A také proto... Subaru Legacy Grandwagon Green 2.4, automat na benzín. :-) Dneska jsme jej jen oblíželi a zamlouvali, zítra vyřídíme náležitosti (registrace, převod vlastnictví, platba) a ja to naše. :-)

Asi jsem si zasloužila pěkného Mikuláše, čert-Zbyněk mě neodnesl, protože jsem mu řekla básničku a kromě autíčka jsem dostala ještě bonboniérku a víno. ;-)

Stěhování

2008-11-30T01:44:00.012+01:00

Celý minulý týden se Zbyněk účastnil konference, kterou pořádala jeho fakulta. Nic za to platit nemusel a dokonce se během dne pěkně najedl, protože měli přestávky na kafíčka a sušenky a oběd byl formou rautu. V pátek pak byl oběd uspořádán i formou párty na blízkém náměstíčku, kde byl rautík, klobásky, masíčko, pivo a víno zdarma, takže jsem se nenápadně vmísila a docela pěkně jsme se ve dvě hodiny odpoledne přejedli a přiopili. :-) Samozřejmě náhodou jenom mě musel ve frontě na raut zastavit nějaký přisleplý Číňan a ptát se mě, jestli pracuji pro AUT... hmmm, tak jsem zablekotala něco o PhD student. ;-) Pak jsem ale byla představena Zbyňkovu vedoucímu a ten nám popřál, ať se dobře najíme, takže jsem pozvání měla schválené. ;-)

Pája s pívíčkem a kiwíčkem

O víkendu se konečně přiblížil den, kdy se uvolnil náš zarezervovaný pokoj v novém ubytování a my jsme se mohli pohnout z nepřívětivého domova. Zhoršené podmínky přibývaly a tak nebylo nic jednoduššího, než se přestěhovat. Nejen že nám na začátku majitel zatajil, že musíme připlácet extra za Internet (nemalou částkou) i za pračku, která byla přímo v domě, ale ukázaly se negativa domu - hlučný, stále zabordelený "hostel" bez služeb. Nyní jsem však v šestém nebi... k tomu sedmému mi ještě chybí pouklízet kuchyň, protože usazený prach a upatlaná lednička, spotřebiče a poličky vadí dokonce i Zbyňkovi. Navíc je v ceně, která je nižší než v předchozím ubytování, i praní a téměř neomezený Internet. Téměř neomezený znamená 20Gb za měsíc, který prý nikdy nepřevýšili. Hehe, to tu neměli nás. ;-)

Majitel Číňan Victor, který tady bydlí, se o dům moc nestará, ale vypadá to, že občas uklidí a zatím nám ve všem vyšel vstříc, dokonce nás i přestěhoval. Kupodivu jsme zaskládali kufr i zadní sedadla. :-) Dům je ještě kousek dál od centra, takže Zbyněk si šlápne na autobus cca 15 minut pěšky, aby ušetřil za jednu zónu navíc a já si šlápnu o pár minut na kole navíc. Máme sice adresu na hlavní ulici, ale z hlavní se sjede úzkou cestičkou mezi ruským ortodoxním kostelem a farou mezi domky a žádný hluk zde není slyšet. Tedy žádný hluk z ulice, protože naproti je obrovské hřiště pro děti, na fotbal, dokonce venkovní bazének, takže jsou slyšet děti.
Dům má dvě patra, my jsme společně s japonským párem a Číňanem nahoře, dole jsme potkali ještě dalšího Číňana a Brazilce. Ještě by tu měl bydlet jeden člověk.

vstup do druhého patra, přímo naproti je náš pokoj, z místa odkud fotím je koupelna

Zbyňkovi je postel trochu malá ... :(

Dnes jsme ještě museli vyrazit koupit polštáře a povlečení, protože ač jsme si povlečení prozíravě přivezli, evropské rozměry dek a prostěradel tady nepoužívají.

pokoj z postele

snídaně informatikova :-)

koupelna, v druhém koutě vana

Na výlety tedy přes víkend nebyl čas, Zbyněk včera strávil den opět na univerzitě, jen dnes si udělal výlet za kolegy z volejbalu na aucklandskou pláž s beach volejbalovým centrem. Příští víkend už snad budeme mít auto, takže vyjedeme někam dál...

Zvířata v Aucklandu

2008-11-21T02:52:00.004+01:00

Některé divné existence a individua ve městě raději ignorujeme, ale do aucklandské ZOO jsme je šli pozorovat. :-)
Koukni na fotky ze slunečného sobotního odpoledne. Zapomněli jsme paměťovou kartu do foťáku, takže byl velice omezený počet fotek do paměti. Počet je ale tak akorát a Zbyňkovi se moc povedly.

odkaz do fotogalerie zde

Najdi rozdíl

2008-11-14T20:56:00.008+01:00

This message has been written by Zbynek ;)

Poznej jeden rozdíl:

Ano, moje úžasné kolo, které jsem začínal mít rád, jsem vyfotil na druhé straně domu. Jinými slovy mi z kola zbylo jenom sedlo (mimochodem poměrně kvalitní) a zbytek mi někdo sprostě ukradl :(. Je to poměrně zvláštní zjištění, že v této krásné zemi plné příjemných lidí, kteří se Vám snaží kdekoliv pomoci, se KRADE. Bohužel tato zkušenost mě vyšla na 550 NZD, ale teď k věci jak se to vlastně stalo: „Po snídani, jsem si užíval příjemnější část dne a to cestu na kole školy – už poučen z předchozích cest, kdy jsem pochopil, že řidiči v Aucklandu cyklisty prostě ignorují, jsem se rozhodl, že dnes budu opatrný a pozornost si vynutím kopáním do aut řidičů, kteří nechápou, že i já mám svoje místo na silnici. Až na křižovatku New North - Porters, kde jedna řidička nechápala, že i já můžu mít přednost, cesta proběhla v pohodě včetně sjezdu ze Symodst k AUT Library). Jako obvykle jsem kolo zamknul k “účku“ zabetonovaného do země pod přístřeškem u knihovny. Přežil jsem asi 6h “dělání vědy“ na fakultě, převléknul se a těším na akční cestu domů. Sjedu výtahem do přízemí, jdu ke knihovně a dívám se na dvě kola, které jsou přivázané na stejném stojanu jako moje kolo a přemýšlím, jak se tam mohly vlézt (fáze zapírání). Přijdu blíž a přemýšlím, kam mi někdo mohl kolo přeparkoval (stále fáze zapírání). Pak mi dojde, že moje skoro nové kolo je prostě pryč (fáze uvědomění), obejdu knihovnu kolem dokola (asi zapírání s uvědoměním) a nikde nic. Potkal jsem slečnu z místní security, která mi poradila volat policii – co taky asi jiného …. Protože jsem neměl telefon (a taky proto, že v komunikaci po telefonu si moc nevěřím – ať žije Kivijská angličtina ;)), jsem šel za Pájou, že tam zavoláme spolu. Pomalu mi začalo docházet, že moje zamknuté kolo mi někdo prostě ukradl (začíná fáze vzteku) a vůbec mu nevadilo, že moje kolo bylo bez sedla (které si asi vzal z vedlejšího kola). S Pájou jsme zavolali na Policii, kde nám řekli, že musíme zajít na služebnu a vyplnit formulář o krádeži a tak se i stalo. Bohužel mimochodem opravdu příjemný policajt nám potvrdil, že asi máme smůlu a kolo asi už neuvidím :(. Když jsem jel autobusem domů, se fáze vzteku projevila naplno – užíval jsem si myšlenky typu jak najít a zabít (asi jak Američani Bin Lábina v Íráku) toho co mi ukradl moje kolo (fáze vzteku). Přijel jsem autobusem na zástavku na Dominion road a se sedlem a helmou se vydal k liquer shopu, že si konečné koupím něco dobrého (fáze smíření). Na konec vyhrál:

Proběhla párty, kdy jsme se loučili s Romčou a Vaškem, kteří odlítají na Tahity a moje kole je prostě fuč (uvědomění)." Tak mi holt nezbude nic jiného, než začít běhat :), aspoň udělám něco pro svoje zdraví a běhání po Aucklandu je rozhodně bezpečnější než jízda na kole. Na druhou stranu, když jsem kupoval Jima Beama jsem potkal kluka na vozíku bez nohou – co je ztráta kola, proti tomu když ztratíte nohy? Nic. Buďme rádi, že jsme zdraví a můžem si z toho vzít poučení. Prostě asi nemá smysl si v Aucklandu kupovat “drahé“ kola – hlavně pokud ho nemáte možnost schovat na opravdu jistém místě (třeba u Páji ve škole :) ).

Mimochodem, jestli uvidíte někoho cizího jet na mém kole – tak mu důrazně vysvětlete, že krást se nemá ;-).
(Finished at 1:06am after 3x JB, 2x beer and many of Vasek’s drinks ;-) ) Good night and enjoy the Tahiti vacation.

Ostrov Rangitoto

2008-11-08T20:55:00.007+01:00

(červeně zaznačena naše trasa, zelená je doporučená :) )

Na pátek jsme měli vymyšlený program k odpočinku, protože nám ale počasí nepřálo a od rána byly v Aucklandu showers (přeháňky), zase jsme jeli jenom na fakulty. Za to víkend nám připravil krásné letní počasí. V sobotu ráno mě Zbyněk nekompromisně budil, že jedeme na ostrov, na vyhlídky, na pochozeníčko v přírodě. Kupodivu jsme stihli první autobus v 9:15 od přístavu (sice to bylo na minutu), a tak jsme si vychutnali ranní sluníčko a dvacetipěti minutovou cestu na trajektu. Vítr sice fučel studený slaný a ostrý, ale zachumlali jsme se do bund a vychutnávali si krásný pohled na vzdalující se Auckland a přibližující se zelené ostrůvky. Tak trochu smůlu je, že jsme měli vybitou baterii ve foťáku... takže jsme si fotky vypůjčili od Čechů Václava a Romany, kteří byli na stejném výletě týden před námi. Před desátou hodinou nás vypustili z lodi, turistů bylo asi 30, počet dobrý. Jelikož jsme spěchali, zapomněli jsme si v přístavu vzít mapičku se značenými cestami, takže na ostrově už jsme se museli pohybovat jen podle paměti nebo na některých místech místní mapka byla. A tak nás výletem po ostrově doprovázelo Zbyňkovo motto, které každým výletem vylepšuje: "Když není cesta pěkná, ani drsná, musí být aspoň dlouhá." Poledne se tedy proměnilo ve cvičný pochod, protože jsme si vybrali cestu, kterou nikdo nešel, na východní pobřeží. Cesta byla opravdu cestou, dvakrát nás míjel jeep a jednou místní traktůrek s vlekem pro zlenivělé turisty (explorer tour za $55 pro jednoho!), prašná, kamenitá. A tak jsme šlapali necelou hodinu mezi pustinou, lávovými pozůstatky a lesy až jsme došli k pobřeží, kde byl výhled na vedlejší zelený ostrov Motutapu a pár lodiček a krásná čistá voda. Tak jsme se pět minut pokochali a hurá pochodem zpátky a cestou na vrchol (po Summit Road). Cestou jsme už potkávali pár turistů, kteří se také vydali hledat zajímavé destinace ostrova, které leniví turisti neobjeví. Pod vrcholkem jsme si ještě odbočili obhlédnout Lava Caves (Lávové jeskyně), na které jsme byli vybaveni čelovkou. Ukázalo se, že jeskyně není vůbec akční, byl to v podstatě tunel, kterým se dalo projít se světlem na konci. A nakonec jsme se vyšplhali na vrchol sopky Rangitoto, kde už byly postavené krásné dřevěné můstky, schody a lavičky a taky hodně lidí. Někteří se nechali vyvézt, většina vylezla po nejkratším, ale asi nejhezčím walku Summit track, kterým jsme pak sešli kousek na cestě zpátky. Na vrcholku jsme se pokochali úžasným výhledem a zase zalitovali, že nemáme foťák. A tak jsme vytáhli oběd a cpali se chleby. Najednou slyšíme: "Dobrou chuť." Holt i ti Češi jsou všude. Hned jsem nově objevivšího Dana zneužila, aby nám udělal fotek s pohledem na Auckland, vyměnili jsme si kontakty a doufejme, že mi fotky brzy pošle. Poskytli jsme mu informaci o české hospodě, kde bývá každé první úterý v měsíci sraz Čechů, český majitel s českou obsluhou podávají lahvovou českou Plzeň za sníženou cenu a vaří se nějaká česká dobrůtka. (Toto úterý jsme ale bohužel přišli pozdě a pivo bylo vypité, guláš snězený, ale seznámili jsme s novými Čechy a v prosinci se tam určitě podíváme zas v dřívějším čase! :-))

v pozadí Auckland

Pak jsme se vydali na cestu zpět, měli jsme do odjezdu posledního trajektu asi 3 hodiny, takže jsme si ještě udělali odbočku přes Wilson park. Tento track byl asi nejzajímavější, vedl úzkou cestičkou mezi lávovými pozůstatky, pralesem, nahoru a dolů a prošli jsme se dalších 30 minut a následující cestu zpátky jsme si prodloužili o další hodinu. Došli jsme totiž na Summit Road, která nás dovedla na západní pobřeží a my se tak podívali na McKenzie Bay a na zapadlé plážičce se o samotě vykoupali. Cesta po pobřeží se už zase změnila v pochod po prašné nudné cestě. A tak jsme se po 6-ti hodinách dostali zpět do přístavu, kde jsme si půlhodinku počkali na trajekt v 17 hodin a po prospané půlhodince už jsme zase byli v Aucklandu.
Tedy doporučení pro další objevovatele: Na východní pobřeží je opravdu škoda chodit. Pokud se člověk nechce podívat na vedlejší ostrov. Zabere to ale tolik času, že by se na druhém ostrově muselo přespat. A protože stanování je na Rangitoto zakázáno, předpokládám, že je tomu tak i na vedlejším ostrově. Také se bohužel na ostrov nedají vzít kola, což by projetí celého ostrova značeně urychlilo. Summit trackem vyběhnout na vrchol, sejít si do lávových jeskyní a pak se projít k západnímu pobřeži, vykoupat se a zpátky do přístavu. Na celodenní výlet (resp. od dopoledních trajektů) do posledního trajektu, který jede přes týden 15:30 a o víkendech v 17, úplně postačující.
Cena trajektu mimo sezónu $20, v sezóně už $25 (slevy jen pro děti a seniory).

Úspěšný víkend

2008-11-02T09:02:00.006+01:00

Tak jen rychlé novinky z víkendu. Žádné výlety jsme bohužel nepodnikli, i když bylo dnes v neděli celkem pěkné počasí, ale Zbyněk měl úspěšné sobotní zápasy, kluci vyhráli nad oběma soupeři a já jsem si dnes krásně zazpívala.

Sportovní hala AUT (Auckland University of Technology)

Holy Trinity Cathedral je velice zajímavá stavba, i když se mi líbila jen uvnitř. Moderní část obsahující dřevo a sklo, zahrnuje i druhou část kostela, který je cihlový a aby toho nebylo málo, starý a původní kostelík z 19. století je celý ze dřeva a byl v jednom kuse přemístěn z protější ulice. Takže je to plácanice na jednom místě. Uvnitř jsou obrovské varhany, krásné barevné ikony v oknech a celkem dobrá akustika. Dnešního Rossiniho Petite messe solennele měla obrovský úspěch, jak z pohledu výborně zahraného prvního klavíru, tak i sólistů. Sranda je, že je to všechno "mixka": pianista a sopranistka z Itálie, tenor z Ameriky, dirigent z Německa... ale potlesku na konec se nic nevyrovná, až jsem měla v očích slzy. Holt, stojí to za to. ;-)

Holy Trinity Cathedral

Spoluzpěváci a pan dirigent Uwe

Jo a snad ještě jeden úspěch... Zbyňka jsem konečně ostříhala. Zatím se učím, takže to není dokonalé, ale naštěstí je trpělivý, takže do ČR už přijede jako krasavec. :-D

Rotorua - město zkažených vajíček

2008-10-30T10:49:00.002+01:00

Toť specifický puch města, nachází se v něm totiž spousta sirných jezírek a hodně děr rozesetých jen tak po městě, ze kterých stoupá pára a výpary. Na státní svátek 27.10. neboli Labour day (poslední pondělí v říjnu) měli volno i kamarádi Zdeněk s Míšou (dále jen Češi), kteří se do Rotoruy přesídlili už před 14 dny. Potřebovali jsme si udělat volno, trochu si oddechnout od hnusného šedého spěchajícího Aucklandu a vydat se do přírody. Původně jsme chtěli navštívit i rezervaci, les a park Coromandel, kde jsem měla na jednu noc domluvený nocleh přes CouchSurfing (web nadšenců do cestování a poskytující zdarma přespání na pár nocí ve svém domě), nakonec jsme kvůli nejistému počasí cestování zkrátili a jeli rovnou do Rotoruy. Celkově je to asi 280 km a autem se to stíhá za 3 hodiny. My jsme se rozhodli cestu odstopovat. Našla jsem jižní část Aucklandu, kam ještě jela hromadná doprava a odkud bychom mohli legálně stopovat (na dálnicích je to samo zakázáno). V neděli ráno jsme vyrazili na autobus v hnusném počasí, místy se déšť proměnil v pěkný slejvák. Ale naštěstí jsme moc nepromokli a bus nás za hodinu dovezl za město, kde se mraky jen honily. Chvilku jsme stopovali, pak nám zastavila jedna paní a poradila místo kousek vzdálenější, těsně u nájezdu, ale hned na to nás vzal starší týpek a hodil nás cca 30 km dál. Zastavil právě včas, protože se řítila další sprcha a Zbyněk to asi o 30 sekund nestihl a měl komplet mokré nohavice. Pán nás vyhodil na pěkně blbém místě, sice tam byl výjezd (teď už to nebyla dálnice, ale jen nějaká větší silnice), ale auta tam švihala stovkou a málokdo na křižovatce zpomalil. Asi po 20 minutách nám zastavil Ind, který nás hodil těsně k Hamiltonu. Kolem Hamiltonu nás svezli mladí Rakušani a pak přišla nejhorší část cesty. Když jsme se vyhřáli a trochu osušili, snědli jsme oběd a zastavil nám Maor. Už při nasedání jsem cítila puch marihuany a bohužel pozdě jsem si všimla otevřeného piva, které upíjel. Rozjel se, už jsme necouvli. Původně jel jen do města Cambridge vzdáleného 20 km od Hamiltonu, ale nakonec se tak rozvykládal, že nám po cestě koupil krabičku jahod a zavezl nás půlku cesty do Rotoruy. Nejdřív jsem si musela zvyknout na to, že nesrozumitelnou angličtinu prokládal maorskými slovy, pak jsem mu přidržovala volant, když si potřeboval otevřít pivo, a ještě mě čeká praní Zbyňkovy mikiny, když si o jeho pásy zašpinil rameno. :-) Byl hrozně hrdý, že je Maor, nesouhlasil se systémem, který zavlekli bílí, vůbec celé vydělávání peněz a modernizace země mu přišla jako zotročování. Takže při řízení chlastal, ptal se, jestli si chceme zakouřit a nadával na bílé... trochu děsivá představa. :-) Ale byl zvědavý, proč jsme přijeli, co děláme, jak se nám tu líbí apod. Konec cesty nás vzali dva mladí Kiwíci, ti z historky o Maorovi měli děsnou srandu a chovali se jako teenageri, co Maory opovrhují. Takže ta nevraživost je asi vzájemná.
Vysadili nás v hlavním městském parku se sirnými jezírky, hned jsme si to tam museli prošmejdit, i když Češi už měli po práci a čekali na nás. Nakonec nám trvala cesta něco přes 5 hodin. Prošli jsme si park, nadýchali se první várky smrádku, pak jsme si hodili věci k Čechům a ti nás provedli po centru, po městě, po pěkných místech. Protože byli unavení z práce, večer jsme strávili povídáním u televize.
V pondělí nás už od rána vítalo sluníčko a my se vydali do termální oblasti Wai-o-tapu, kde je turistickou atrakcí gejzír Lady Knox. Když jsme přijížděli na parkoviště, divili jsme se, proč už všichni odjíždějí, protože každý den tryská gejzír 10:15 a my měli ještě půl hodiny čas. Po zakoupení lístku za vyděračskou cenu nám popsali cestu, kterou se ke gejzíru dostaneme a my nasedli do auta a jeli za všemi "odjíždějícími", představení se konalo mimo park. Našli jsme si místo v "hledišti", smísili se s ostatními turisty, kterých tam bylo asi 300. Celkm výdělečná činnost na to, že povzbuzují a vyvolávají stříkání gejzíru kouskem mýdla. Poté, co průvodce odvykládal pár vtípků a informace o chemické reakci, která vzbuzuje stříkání, hodil do otvoru mýdlo, po pár minutách začala díra pěnit, pak bublat a nakonec chrlit vodu. Povinně jsme se u gejzíru vyfotili a vrátili jsme se zpátky ke vchodu do parku. Něco přes hodinu jsme procházeli park a čuchali další výpary ze sirných jezírek, děr a vodopádků. Některé bublaly či smrděly méně, některé měly zajímavou barvu až z toho Zbyňka začala bolet hlava. Vyrazili jsme proto zpátky k Rotoruře a ještě po shlédnutí bahenního jezera, které také bublalo a vystřikovalo, nechal Zdenek Zbyňka řídit... s Míšou jsme vzadu občas "jujkaly", protože se Zbyňa občas řítil mimo správný směr. Ale trvalo jen chvilku než si zvykl, automat udělal většinu práce a pak už to bylo v pohodě. Na odpoledne jsme našli další rezervaci, tentokrát s pralesem, dvěma walky a několika tracky. Vybrali jsme asi 2 hodinový track a prošli se celkem kus po parku. Většina cest je opravdu krásně upravená, ani děti či starší lidé nemají problém. Když jsme se unavili, Zdenek nás svezl ještě ke dvěma jezerům, kde jsme se chtěli vykoupat, ale voda byla strašně studená a pořád ještě foukal studený vítr. Holt si na léto ještě chvilku počkáme. Večer jsme se zase zastavili v supermarketu koupit si nějaké jídlo a vínko a udělali jsme si promítání filmu u Čechů. Protože jsme byli unavení, brzo jsme odpadli.
Poslední den pobytu, v úterý, jsme se vydali směr Hamilton. Počasí už se nějak škaredilo, tak jsme se po cestě zastavili v městečku Cambridge, kde byla jedna hlavní ulice, prťavé muzeum a prťavý parčík s jezírkem. V Hamiltonu jsme strávili něco přes hodinku v zahradách, kde to bylo úplně parádní. Sice nám občas poprchávalo, ale park je rozdělen na několik zahrad, které jsou tematicky rozděleny, jeden kout je japonská zahrada, jiný čínská, italská renesanční, americká moderní atd atd. Všude pěkně zeleno, naaranžované typické stromy, keře a květinky. Bylo to parádní, část parku za jezerem už jsme ale nestihli projít, terén by byl asi podobný jako nějaký lehký trek na procházky s pejsky. No a pak už nás Češi zavezli na sever Hamiltonu na stopovací místo a odjeli domů. Bylo něco kolem 1 hodiny a po chvilce (na křižovatce jsme počítali červené, takže asi po 1 červené) nám zastavilo celkem luxusní auto s dvěma chlapci tmavé pleti. Když jsem se nahnula do okýnka, málem jsem upadla, jak tam měli zakouřeno. Navíc ještě řidič prohlásil, že nás sveze, ale jen když mu dáme nějaké peníze. To jsem odmítla a on ještě chvilku přemýšlel, jak by mě přesvědčil. Nakonec jen zopakoval, že bude chtít peníze a když jsem mu znova řekla, že si raději počkáme na někoho jiného, odjeli. Jsem ráda, takový smrad bych asi takovou dálku nevydržela a navíc mi nebyli sympatičtí, až jsem se bála, jestli by se nám něco nestalo. Pak nám zastavila paní, která nám nabídla, že nás hodí na lepší místo ještě kousek za městem, že taky hodně stopovala, když byla mladší. A hlavně, že si máme dávat pozor, ke komu sedáme do auta, vždycky se můžeme rozmyslet a říct, že si nejsme jistí... dobrý nápad! A pak už nám zastavila mladá holka v jeepovi, pohodlná cesta s příjemným povídáním, Zbyněk se hodinku prospal a z Papakury, kde nás vyložila na nádraží, jsme si zkusili jet vlakem. Vyšlo to možná drobet levněji než autobusem. Jeli jsme asi ještě hodinku, bavila jsem se posloucháním a sledováním chlapců, kteří jeli ze školy. Musí tady nosit stejnokroje, takže jsem se u toho bavila, i když jsem byla unavená.
Domů jsme dojeli v parádním čase, v 17 hodin, a já jela do sboru a Zbyněk na volejbal. To jsme si to užili, mě to pomohlo a naladilo, že zase chvilku v Aucklandu vydržím než mi začne být smutno po zeleni a čerstvém vzduchu. Dík Zdendovi a Míše za skvělou pohostinnost a společnost a těším se na další společné plány. Nyní máme vyhlídky na víkend sportovní (Zbyňkovy zápasy) a zpívající (nedělní koncert v katedrále). Ahoj! :)

Náklady na jednoho: bus na jih Aucklandu - $8,70; vstup do termálního parku $27,50; příspěvek na benzín - $7, cesta vlakem do Aucklandu $7,20 + finance za jídlo.

Po měsíci...

2008-10-15T06:29:00.005+02:00

Již je to měsíc, co jsme pryč z České republiky a tak nastává čas první rekapitulace... Letmo pohledem na finanční situaci jsme se samozřejmě plácli přes kapsu a podle toho, co nám tu všechno chybí, se budeme plácat ještě pár měsíců. Největším výdajem byly kola a pak jídlo. Když jsme počítali, co tu všechno pro... jíme, je to cca 4000Kč na jednoho. A to ne, že bychom si nějak užívali, nakupují se věci v akci a na střídačku jsou to těstoviny na 100 způsobů, kus-kus se zeleninovými směsmi, rýže či brambory s kuřecím masem nebo rybou. Cena jídla ve školním "bufetu" tu vyjde nejméně na $5.50 (těstoviny do krabičky) nebo jídlo v čínské, korejské restauraci $10.
Jak jsme na tom byli s aktivitami? Letmo zrekapitulujeme... předminulý týden jsem chytla před víkendem angínu kombinovanou s lehčí chřipkou, ale během pár dnů jsem to vyležela. Minulý víkend jsem při výletě spadla z kola a léčím si odřeniny na dlaních, na bradě a naražené levé zápěstí. To mi ještě chvilku zabere... a tak jsme se dostali ke zrekapitulování levostranného života na NZ. Je to pěkně na prd... člověk, když si změnu nevyzkouší na vlatní kůži, ani by si ji neuvědomil. Tak například: ~~zamykání~~ odemykání zámků doleva, otevírání kohoutků na vodu doleva (tak to je prý stejné, každopádně tady nepoužívají baterie, tak si to nepamatuji), vyměněné strany brz na řídítkách kola, ... Tak se mi stala nehoda. Brzdila jsem pravou rukou zadní kolo... jenže ejhle, ono to nebylo na zadní kolo, ale na přední. A zatímco přední kolo stálo - brzda je zdá se příliš citlivá, zadní pokračovalo dál a já letěla přes řídítka. Mohla za to paní, která vstoupila s kočárkem na přechod, když jsem se rozhodovala, že teda zatočím vlevo... a to jsem chtěla pouze přibrzdit. Teď u je mi do smíchu, ale Zbyněk mě z hlavní asfaltové silnice sbíral dlouho. Naštěstí mě žádný řidič zezadu nepřejel, ale naopak mi nějaký pán věnoval pár náplastí. Bradu jsem naposledy měla rozbitou v 6-ti letech... Přemýšlím, jestli bych tento týden neměla raději zůstat zalezlá pod peřinou. :-)
K rekapitulaci stavu věcí, které budou potřeba na výletování... Studenti na NZ totiž mají prázdniny 3 měsíce a půl, od poloviny listopadu do začátku března, takže i my se v létě někam vydáme... už se nám to krátí, léto začne, co by nevidět. Takže jsem si pořídila spacák, extrém do minus 22, což v létě asi nevyužiju :), a Zbyněk koupil stan pro 3 osoby. Resp. pro nás 2 a baťohy.

Další nákupy omezujeme, až co bude potřeba, například cyklistické oblečení je tu tak drahé, že si Zbyněk raději nechá poslat z ČR to stávající, mě asi čeká nákup. Tedy aspoň vyztužených kalhot... Nějaké oblečení jsme koupili v místním second-handu, kdo by si pomyslel, že budu chodit v "druhé ruce", ale ani Číňani tu nemají extra levnější věci.
A rekapitulace práce na fakultě přijde zítra... oba se Zbyňkem máme prezentace. Ale neočekávám, že by nás poslali domů. :-) Takže si dennodenně užijeme cestu na fakultu, já pěšky s MP3 přehrávačem, Zbyněk na kole a večer si "ťukáme" ještě doma.
O víkendu jsme byli navštívit botanickou zahradu cca 30 minut od centra. Jeli jsme zase s partou autem a protože původně plánovaný Fiji festival nestál za nic, kochali jsme se krásným počasím a uklidňující zelení s barevnými květinkami v obrovském parku. Festival se konal na malém náměstíčku ve vzdálené městské části Manukau a kromě hlavního pódia odkud se ozývala netradiční hudba a zpěv z úst nějaké mužatky jsme měli možnost shlédnout stánky s orientálním jídlem a spoustu občanů tmavé pleti. Nechtěli jsme riskovat odumření chuťových buněk z kořeněných jídel, pivo ani jiný alkohol se na veřejných místech neprodává, takže jsme to vzdali asi po 10 minutách.
V zahradě jsme pak strávili asi 2 hodiny a většinu jsme si prošli a nafotili. Je čím dál hezčí počasí, takže to často táhne ven, i když já jsem pořád taková zmrzlina, že jsem ráda, že jsem si přivezla svou zimní bundu. :-)
Fotky k prohlédnutí ve fotogalerii...

Auckland Domain a War Memorial Museum

2008-10-08T01:16:00.006+02:00

Dnes už se mi udělalo lépe, nachlazení jsem už zahnala, resp. asi přenesla na Zbyňka, tak popíši krátký sobotní výlet do Aucklandského parku a muzea.
Ačkoli už jsem v sobotu cítila známky přicházející nemoci, bylo krásné počasí a rozhodovali jsme se mezi ZOO a muzeem. Vašek s Romanou nás sice lákali autem zase na nějakou beach, ale chtěla jsem zůstat ve městě pro případ, že se mi udělá hůř. Nakonec jsme dojeli do centra autobusem a prošli se mezi univerzitami do Auckland Domain. Všechny fotky zde.

Překlad domain zde znamená zelená, rozložitá, travnatá plocha, takže velký park.

Trochu jsme to prošli, pokochali jsme se zelení, klasický park, stromy, lavičky, tráva, narazili jsme na Lovers Walk, takže i když byl v rekonstrukci a byl tam zákaz, museli jsme si to projít. ;-) Ale byla to jen pěkná stezka kolem říčky. Pak jsme došli ke kachnímu koupání (Duck Ponds) a vyplašili houf holubů a vrabců, kteří se nechávali krmit. Čekala nás pastva pro oči v podobě botanické zahrady, i když jsem měla rýmu, cítila jsem krásnou vůni orchideí, tulipánků a zmijovců. :-) Mamčo, kytičky hlavně pro Tebe. V druhém pavilonu/skleníku byly zase tropické rostliny. I když moc nechápu, proč to měli ve sklenících, venku to vypadalo podle mne zrovna tak. A dostal mě záhon petrželky, asi taky exotika. :) Třetí nezastřešený pavilon byl věnovaný kapradinám a rostlinám stejné čeledi. Některé z kapradin jsme neviděli ani na vršek, jak byly vysoké.

rybíček v tropickém skleníku

Kousek od botanické zahrady se pak majestátně tyčilo museum. Z dálky kolosální bílá stavba, která mi však při bližším obhlédnutí přišla jako velký barák se škaredými okny. Na to, že mají vše relativně "nové" si s tím mohli více vyhrát, trochu ozdob, načančání... Před obchůzkou jsme si dali kafčo a čokoládu na posilněnou v místním cafe baru a já vyzkoušela, jak se zamykají skříňky na úschovu baťohů. Poté, co jsem si vítězoslavně rozměnila 2dolarovou minci na dvě 1dolarové, jsem se chtěla ujistit (tak jako jsem to dělávala v ČR), že se skříňka odemkne bez problémů a dolar vypadne, takže nebudeme muset řešit zablokované věci. Vše v pořádku, skříňku jsem zamkla, odemkla... a dolar nevypadl. Co že jsem? Zase moc aktivní... A tak mně napadá, nemáte návod, jak nic neřešit? (Marihuanu néé.) :-) Tak to bylo pro zasmání.
Samotná prohlídka třípatrového muzea byla rozčleněna do tématických okruhů věnovaných Maorům, jejich historii a umění, novozélandské fauně a flóře a memoárům z válek a nepokojů. Cena vstupného $5 byla podle mého názoru nízká na to, jak bylo muzeum velké a zajímavé. Maorské artefakty byly pěkné, bylo možno vidět totemy, speciální nástroje, ozdoby a pak také napodobeniny věcí, které okoukali, když se NZ postupně osídlovala Pahuka (bílým přistěhovalcem).

podobizny slavných náčelníků a králů Maorů

V druhém patře věnovaném vycpaným zvířátkům, rostlinkám a hlavně také vzniku kontinentu Austrálie s NZ, sopkám a sopečné činnosti jsem strávila nejvíce času. Nejvíce mne nadchla ukázka, co by se stalo, kdyby v Aucklandu vybuchla sopka... Seděli jsme na gauči v obýváku, koukali na televizi, kde mluvili o evakuaci města a seizmických otřesech, a najednou prásk, z okna bylo vidět bublající vodu za přístavem, země se začala třást a za zvyšujícího dunění začala z vody stoupat pára, pak šedý dým, který se změnil v černou masu valící se na nás společně s kusy odlétávajících kamenů... a my umřeli... asi. To se mi líbilo, se zvykovým i pocitovým efektem jsme si uvědomili, že před takovou katastrofou bychom asi neutekli... podobně jako před tsunami.
Poslední patro už se mě moc netýkalo, začalo mi být špatně, Zbyněk si ho tedy proběhl. Jednak se člověk mohl seznámit s historií, jak začalo objevování a osídlování NZ, pak také nepokoje mezi samotnými Maory o území šířící se od severu k jihu (na severu dostali zbraně nejdříve), a také se mohl seznámit s fakty, kolik lidí umřelo ve světových válkách. V první za obrovských ztrát (každý třetí muž) pomáhali Británii a Francii, v druhé světové válce je masakrovalo Japonsko a posílali lidi bojovat proti Hitlerovi. Trochu smutné na závěr, proto jsme raději utíkali domů, abych se mohla v posteli vyléčit.

Pro zasmání, ale i pro poučení... takže bajka? :) Zbyňa v supermarketu objevil vyloupané škeble naložené v kyselém nálevu jako slanečky... tak že je musíme zkusit. Vzali jsme ty s cibulí, že to bude nejpodobnější chuť, kterou známe. Kelímek cca 150g, cenově to šlo. Doma si Zbyněk hrdinně vložil jednu celou škebli do úst a žvýkal... žvýkal srdnatě až do konce. A pak řekl, že to nechce. Já jsem hrdinně ukousla asi pětinu... a pak ji vyplivla. Bylo to místy tvrdé, chuť to teda mělo podobnou jako uzenáče, ale... část jsem nasekala do salátu, kde jsem chuť přerazila dresinkem, a zbytek jsem chtěla zpracovat do těstovin. Nakonec jsem si to rozmyslela a raději to vyhodila. No more mussels. :-) Možná až se naučím připravovat je jako teta Collette ve Francii, pořádně provařit s červeným vínem. Chystáme se na krevety, ty už jsme ochutnávali a jsou cenově dostupné. To se holky těšte! ;-)

doma, na fakultě, na výletě...

2008-10-03T00:26:00.008+02:00

Blíží se další víkend a další týden je za námi. Připadá mi, že to utíká strašně rychle, přes den jsme na fakultách, večer přijdeme domů, udělám večeři, Zbyněk jede případně trénovat na volejbal a hned je půlnoc. Chodíme do centra, kde máme oba univerzity, většinou pěšky, což zabere cca 35 minut. Ne, že by to byla ztráta času, člověk se příjemně projde, ale čas pak letí. Zatím se často střídá sluníčko s přeháňkami, ale prý asi měsíc než jsme přijeli, pršelo vkuse třeba 3 dny. Časem budeme jezdit do školy i na kole, ale zatím si netroufáme a také nemáme zajištěnou kolárnu, venku kola nechávat nechceme. Část Mt Eden mi přijde dost bezpečná, občas v parčíku potkám "houmlesáka" nebo partu podivně vypadajících lidí, ale večer jsem zatím neměla problém. V centru už je divných lidí více a většinou mě místní varují, ať po centru a v přilehlých částech nechodím po setmění sama. Jsem ráda, že jsem nakonec nevzala ubytování na kolejích v centru.
Dneska mě skolilo nějaké nachlazení, snad to nebude angína, zkusím to vyležet, protože jsme chtěli jít zítra do muzea a trochu se projet na kolech.

Ještě se vrátím k výletu, který jsme podnikli v pondělí s Čechama (fotky na Picasu). Všichni měli volno, takže jsme si ho udělali taky, a vyjeli jsme na sever. Nebylo nic moc počasí, ale aspoň nepršelo, takže Vašek se Zdendo chtěli jet vyzkoušet nové neoprény do moře, případně si půjčit surf. První jsme navštívili pláž a rezervaci Long Bay. Krásná dlouhá pláž s bílým pískem (na západním pobřeží je písek jen černý), spousta travnaté plochy na pikniky a na opalování, žádné atrakce ani stánky. Dost foukalo, ale byl odliv, tak jsme si prošli krátký walk po značené stezce po pláži a zpět po pevnině. Vyjeli jsme dál a asi hodinku od Aucklandu nás vysadili na treku Okura. Se Zbyňkem jsme nechtěli jet na další pláž, kde bychom mrzli. Kluci i s Romanou a Míšou pokračovali na Orewa Beach, kde se počváchali v neoprénech, pak se projeli "v motokárách na bobové dráze" a za 3 hodiny nás vyzvedli po cestě zpět. My jsme si mezitím prošli parádní prales, nebylo kam zabloudit, cestička byla upravená, vše pěkně značené a náročnost opravdu minimální. Kiwíci mají zvyk chodit bosi, takže i proto bývají cesty pěkné. Potkali jsme maminku s dvěma prckama (cca 8 let) a boty jim nesla v ruce. :-) Místy byla bahňačka, tak jsme se pak prošli i po pláži. Cestou nás chvilku hřálo sluníčko a pak jsme se rychle oblékali, když na pláži začalo foukat a přehnal se prudký déšť. Příjemný výlet na půl dne.

No a jak to chodí přes týden na fakultách? Já už jsem tam "jako doma", mám přidělenou kancelář, počítač (jen ještě čekám na identifikační číslo a nějaké formality k přístupu do knihovny atp.), donesla jsem si tam hrníček a na kafe a čaj chodím zadarmo do zasedačky. Scházejí se tam lidé z ústavu, přes poledne hrají bridže, čtou noviny, povídají si... V úterý, čtvrtky chodím na semináře pro 7 lidí, které vede pan profesor John. Sice se moc nechytám, ale terminologii si časem osvojím. A ve čtvrtky také bývají workshopy, kde se sejdou spolupracovníci (kamarádi) Johna, řeší se nějaká ta matematika, nebo co je nového ve světě numerické analýzy, ukazují se fotky z konferencí atp.

kancelář, u okna mají místo Číňanka Valerie a Němec Daniel

John Butcher je skutečně kapacita, všichni v oboru ho znají a já lituji, že jsem se o něm dozvěděla tak pozdě. Možná bych přemýšlela jet dělat celé Ph.D. tady. A konečně je zde přístup, že se na numerickou analýzu nekouká jako na podřadný obor. (Jako např. na domácí fakultě, která je postižená informatikou.)
Po workshopu chodíme společně do blízké čínské restaurace, kde si sedneme ke kulatému stolu, uprostřed je kulatý otočný podnost a kolegyně Číňanka Angela nám dělá vrchní objednávačku. Číšníci obcházejí s tácy nebo vozíčky naplněné miskami, ve kterých jsou různě velké porce různých druhů čínských jídel. Například hrstka zapečené rýže s masem zabalená v listu, mořské řasy, smažené tofu, noky plněné různými hmotami, zeleninové směsi či plněná zelenina... no prostě si na podnos naskládáme třeba 6 mističek s různými jídly a kdo co chce, to si otočí k sobě a část si dá na talířek. Hlavním jídlem je většinou jeden velký talíř nudlí se zeleninou (chřest, houby, řasy,...), který se také růzděluje. V čínské restauraci dostanete čaj zdarma a jí se samozřejmě hůlkami (ale není problém si objednat příbor, já jsem však z hůlek nadšená). :-) U kasy většinou jeden zaplatí vše a na rovné díly se finance rozpočítají. Přibližně vyjde jídlo na $10. Na prvním obědě jsem byla "vylekaná" a málo asertivní, takže jsem se najedla málo (za stejné peníze). :-D

hlavní budova Aucklandské univerzity, sídlo vedení

Albert park před AU a pohled na fakultu věd

Zbyněk má sice kancelář, ale zatím nemá počítač ani připojení k síti. Fakulta se stěhovala, také v pravý čas chvilku, co jsme přijeli, z hodně vzdálené části přímo do centra Aucklandu. Takže jsou naše univerzity od sebe vzdálené cca 7 min a Zbyněk kouká přímo na hlavní ulici Queen street. Jeho vedoucí je ambiciózní mladý Číňan, takže se bude muset ohánět, aby plnil zadané úlohy. Číňani a Japonci jsou úplně odlišnou skupinou od Kiwíků, protože Kiwíci mají na všechno čas a efektivnost práce není moc vysoká. Ale asi jsou všichni v klidu, dělají si podle svého tempa. Snad to tak taky zvládnem. :-)

pohled ze Zbyňkovy kanceláře na hlavní křižovatku (když mají chodci zelenou, chodí se i do kříže)

fakulta AUT

Tak víš o nás téměř všechno, nic novějšího zatím není. Jakpak se máš Ty? Napíšeš nám email? :-)

Nová kola, nová místa

2008-09-28T06:36:00.005+02:00

Zbyňkovo noční focení, když jeli s klukama po pár pivech surfovat na Mt Eden...

"Aucklad je postaven na více než 50 vyhaslých sopkách a mnoho kuželů, kterými je město poseto, dnes slouží jako pěkné parky s přírodními vyhlídkami. Mezi nejzajímavější patří právě Mt Eden a One Tree Hill. Nejkrásnější výhled na Auckland poskytuje právě Mt Eden, který je zároveň nejvyšším (196 metrů) a kromě pohledu na celé město, přístav a moře se turistům nabízí i pohled do kráteru. One Tree Hill (183 metrů) je holým kopcem, na jehož vrcholu ční opuštěná borovice a ohromný obelisk na poctu Maorů a Johna Campbella." (převzato z webu Hedvábná stezka.cz)

Chození je prima, ale když nám to z domku trvá 30 min do centra a zpátky taky, je to únavné. Zvláště, když se rozhodnete jít zpátky jinudy a zabloudíte a zajdete si. Dokonce i když jsem jela busem a nevěděla jsem, kudy přesně jede, najednou bus odbočil z trasy, kterou jsem předpokládala, zpanikařila jsem a raději vystoupila... a stejně jsem pak šla tu samou tras pěšky. :-) I rozhodli jsme se koupit kola. Vdomkubydlící Vašek nás autem hodil do vzdálenějšího obchodu specializovaného na kola, výběr byl široký, avšak pro nás se rozsah zúžil na cenovou kategorii do $600, což znamenalo v jedné velikosti 2 kola: mountain bike neboli horák nebo on-road bike neboli trek. Zbyněk si vybral jednoznačně horáka, protože má doma treka, sleva byla až o polovinu a celkově komponenty i kostra kola byla lepší. Cena před slevou cca $1000, po slevě $549. Můj výběr byl těžší, seděl mi trek i horák, nakonec jsem dala na levnější cenu a to, že si Zbyněk vybral horáka. Z toho důvodu, abychom nemuseli upravovat výlety podle toho, co kolo zvládne nebo ne. Horák zvládne jakýkoli terén - jízdu v písku i mezi kořeny. Ovšem ve městě na asfaltkách se budu trochu trápit, dneska mi výšlap na One Tree Hill dal trochu zabrat. Ale které kolo jede samo do kopce? Cena kola před slevou $700, po slevě $449. Ještě jsme vrazili pár stovek do osvětlení a helem, helma je na NZ povinná. A časem se určitě budou hodit cyklistické kalhoty, nemáme odpružení sedlovky, a rukavice, vzorek z řídítek mám otlačené "ještě teď".

Já s novým kolem v Cornwell parku

K návštěvě fakulty. Úplně poprvé jsem šla "jen na čumendu", oficiálně se ohlásit pouze u sekretářky ústavu, protože vedoucí prof. John Butcher (75 let) byl v Evropě na konferenci. Hned u výtahu mě ale odchytil šéf ústavu, a když jsem tedy prozradila, co chci, odvětil, že sekretářka tady není, ale že mě vítá a zve mě na kafe a sušenky na meeting s ostatními učiteli. A tak jsem hodinku seděla v zasedačce, seznamovala se s profesory, povídala o cestě, o plánu a poslouchala. Naštěstí, když mluvili na mně, snažili se mluvit pomalu a tak jsem většině rozumněla. Ve čtvrtek už jsem měla naplánováno sezení i s budoucími spolupracovníky, pan profesor (dále jen John) mě přivítal vřele, dárek (kniha v angličtině o ČR) se mu moc líbila. První workshop povídal o návštěvě Řecka, kde měl přednášky, podepisování své knihy o ODE (obyčejných diferenciálních rovnicích) a pak jsme šli společně i s jeho kolegy (učitelé, studenti-doktorandi) na oběd do čínské restaurace poblíž fakulty. Hned mi přidělili kancelář, rezervovali PC, připojili mě k internetu. Pak jsem ještě šla na přednášku (pro 5 studentů) volitelného předmětu, který John učí. Společně jsme si pointegrovali a já se dostávám do jeho pojmů a používaných metodách.
Universita of Auckland je v centru, kousek je i Zbyňkova univerzita (AUT - Auckland University of Technology), se skládá z několika fakult, nemá klasickou menzu, ale obsahuje bufet a asi 5 stánků-minirestaurací s jídlem pro studenty (japonské sushi, klasický fast-food, cafe, čínské jídlo aj.). Kousek je několik ubytoven, koleje se tomu nedá říkat, protože se sice platí trochu více než u nás, ale student má svůj vlastní pokoj a uklízecí firmu každý týden, internet zdarma aj. Občas si říkám, jestli jsme se Zbyňkem neměli risknout to, že nás dají každého do jiné budovy, než bydlet v tom zabordeleném a studeném domě. Mt Eden je moc prima čtvrť, za rohem máme supermarket non-stop, číňany, saunu a bazének (vstup za $4 na neomezenou dobu) a teď když máme kola , tak jsou kousek i domácí potřeby a stánky s čerstvou zeleninou. Nevýhodou je hodně lidí v domě (cca 23) a ten pořádek se opravdu udržovat nedá. Někteří jsou naprosto ignorantští k nepořádku, který po nich zůstává. Snažím šetřit si nervy, vidím, že i druhému páru Čechů z toho tečou nervy, tak občas uklidíme. Byli jsme se dívat na bydlení poblíž, jsme ale vázáni 3-týdenní výpovědní lhůtou, takže třeba nám v listopadu vyjde něco k přestěhování.

Byli jsme se podívat i na nedělním car marketu, kde se legálně prodávají ojetá auta. Vdomkubydlící Zdeněk dnes koupili autíčko, rok v. 1997, najeto nevím kolik za $1700, což je fajn cena, ale nikdy se neví, kdy se to auto rozpadne, protože tomu tady nikdo tak moc nerozumí. Jen doufám, že se ceny s přicházející sezónou nebudou moc zvyšovat, jak to předpovídají zdejší. Dolar stále kolísá, nakupujeme hlavně, když klesá. :-) My přemýšlíme, jaký typ auta by se nám hodil. Ne moc velký, když jej budeme využívat ke kratším výletům, ale co když se pak na měsíc sbalíme a pojedeme na jižní ostrov? Tenhle "brouk" se nám líbil, r. v. 1995, cena $2500.

PS: A dnes se měnil zimní čas na letní, takže máme plus 11 hodin od ČR...
PS2: Více fotek opět ve fotogalerii...

Budoucím cestovatelům

2008-09-19T01:58:00.004+02:00

Protože jsem sama hledala rady a ptala se lidí, co byli na Novém Zélandě, napíši zde tipy, které se hodí a jak to vlastně celé probíhá.
Takže ještě jednou pro neinformované: Pro nás jako pro studenty-doktorandy jsem zařídila studijní pobyt v Aucklandu, kdy jsme byli odkázáni pouze na to, co si sami domluvíme, fakulta se v ničem neangažovala (pouze nám pak dala peníze určené pro doktorandy na studijní výjezdy). Kontaktovali jsme přímo profesory či docenty na vybrané univerzitě, ústavu tak, abychom s nimi mohli spolupracovat na stejném zaměření disertačního téma, chodit konzultovat a učit se od nich. Byli ochotní a vstřícní.
Prvním krokem bylo vyřízení víza. Protože jsme nejeli na studijní pobyt, zařídili jsme si on-line víza Working Holiday Scheme (přes imigrační úřad NZ), poslali jsme pouze informace formulářem a peníze (cca 1 500,-CZK) a za 14 dní nám přišlo vyjádření a elektronické vízum. Dále jsme si rezervovali letenky, doporučuji paní Petru Melicharovou z Brna. Opět vše šlo přes internet, s paní jsme se ani neviděli, ale byla velice vstřícná a ochotná, a i když nám Eva Air měsíc před odletem zrušila rezervace, protože do Aucklandu přestali létat, zařídila nám letenky přes Air New Zealand jen o něco málo dražší. Ubytování jsem hledala na Internetu (Gumtree.co.nz nebo share-accomodation.co.nz) a domluvili jsme si pokoj cca za 230NZD poblíž centra, v Mt Eden asi půl hodinky pěšky.

A pak už to šlo jako na drátkách, odlet z Vídně (Potecovi dík za bezproblémový odvoz!). Na letišti jsme si mohli vytisknout v automatu Quick Check-in letenku podle té elektronické, ale bohužel nás to v databázi nenašlo, takže jsme trochu nervózní šli přímo k odbavení, ale tam už nebyl problém, dostali jsme letenku až do Aucklandu. Přišlo mi, že vůbec nekontrolovali hmotnost zavazadla, měli jsme kufry určitě přes 20kg, ale slečna neřekla nic. Odbavila je rovnou do Aucklandu. Bezpečnostními kontrolami jsme prošli, protože jsme netahali žádné tekutiny ani nebezpečné věci. Měla jsem jako příruční zavazadlo po dlouhém zvažování, aby to prošlo, baťoh Deuter 25+10 l, a úplně v pohodě. Příruční nevážili, ženské měly tašku přes rameno a ještě kufřík apod. Měla jsem tam notebook, knihy a papíry a taky to určitě mělo přes 5kg. Austrian Airlines do Londýna byly prima, je znát rozdíl mezi nízkonákladovkama a běžnými linkami.

V Londýně jsme měli přestup, kde jsme pouze prošli jednou bezpečnostní kontrolou a museli si nechat vybavit jiný boarding cart přímo u společnosti před nastupováním do letadla. Už ve Vídni jsme si řekli o sedadla vedle sebe a tak nám to zůstalo až do Aucklandu. V Londýně byl ještě takový starší pán a ten pořád spekuloval nad těmi našimi letenkami, nakonec je někam odnesl, že máme počkat. Tak jsem si říkala, co je zase za problém, ale přesadil nás jen tak, že Zbyněk měl sedadlo u okýnka, pak bylo prázdné místo a na třetím jsem seděla já. :-) Asi jak viděl Zbyňkovy dlouhé nohy a mou ustaranou tvář, tak nám dal samostatnou trojku. Parádní komfort. Takže jsme se zase nacpali, výběr ze dvou jídel, to, které jsem si chtěla objednat bohužel těsně přede mnou došlo. 11 hodin jsme koukali na filmy, dali si víno a prospali se do Hong-Kongu, kde nás na 2 hodiny vyložili i se všemi věcmi, a letadlo šlo na prohlídku, dotankování, uvnitř se uklidilo a vyměnili se letušky. Prošli jsme si další bezpečnostní kontrolou, zapli nějakou Wifinu a čekali na boarding. Dalších 10 hodin do Aucklandu proběhlo podobně, akorát už jsme toho měli dost, stále jsme si žádali Novozélandské pivo, ale prospat se mi už pořádně nepodařilo.
Na letišti v Aucklandu to šlo opět jako po másle. S vyplněným registračním formulářem pro celníky, jsme si vyzvedli zavazadla, které se po cestě neztratily, ani moc nerozbily. Potravinová fólie omotaná kolem kufru byla relativně neporušená a madlo, které se mi polámalo už při balení a Zbyněk ho omotal páskou:-), drželo. Přiznali jsme, že vezeme trekové boty, hůlky atd. Takže jsme otevírali kufry a ukazovali, že jsou čisté, že si na nich žádnou špínu nevezeme. Ale to se předpokládalo, takže jsme to měli krásně naskládané při otevření kufru nahoře. Nebyl problém, maorští kluci se ptali, odkud jsme a jak dlouho budeme a které místa chceme navštívit. Pak mi došlo, že byli jen zvědaví, že mě nechtěli nijak nachytat. U celníka jsme jen ukázali pasy a elektronická víza, opět se spíš zvědavě ptal, co že to studujeme a kde budeme bydlet. Nechtěl vidět ani výpisy z účtů, že máme dost peněz na první měsíce pobytu. Pohoda. Z letiště nám jel autobus na zjištěnou nejbližší zastávku našeho ubytování a pak už jsme jen s kuframa ťapkali cca 600m. Těsně před koncem nám zastavila cizí paní v autě, jestli nechceme svést, jestli to ještě máme daleko. :-)

Dorazili jsme asi o 2 hodiny dříve než jsem předpokládala a než jsem byla domluvená, ale nakonec jsme se v baráčku na někoho doklepali. Majitel přijel, sepsali jsme smlouvu o ubytování a nastěhovali se do pokojíčku. Dnes se máme přestěhovat do většího, kde je i skříň a trochu více místa než jen postel a noční stolky. :-)
Řekli jsme si, že nepůjdeme hned spát, abychom si rychleji zvykli a proto jsme se vydali do centra Mt Edenu. Podobně jako Brno má relativně malé centrum a mnoho příměstských částí, tak i Auckland je hrozně rozlehlý (má 1.6 mil. obyvatel). Proto mi Mt Eden přišla jako prima vesnička, domy tu mají max. 2 patra. Vyřídili jsme si účet u Bank New Zealand, princip je podobný jako u české mBanky. Nic se neplatí, běžný člověk dostane 2 účty, jeden je spořící, internetové bankovnictví a kartu, která přijde na udanou adresu. Internetové bakovnictví funguje na jiném způsobu, není potvrzování smskou, na stránkce se zobrazují čísla, které si uživatel podle své hashovací mřížky rozkóduje do potvrzovacího kódu. Všechno bez poplatků. Vybrali jsme z automatu z české mBanky prašule na zaplacení prvního nájmu a kauce. Proběhlo to bez problémů, snažili jsme se spočítat, kolik byl kurz, kolik byly 2 procenta pro společnost VISA, ale kdo ví. :-) Dolar je teď na dobré měně. Také se platí všechno kartou, u Číňanů, v hospodě, v marketu a kurz je výhodný a bez poplatku, prostě paráda. Byli jsme se najíst u Číňanů, nakoupit za rohem ve Foodtownu a pak jsme se konečně šli vyspat... 16 hodin až do rána. :-) Teď vyřizujeme IRD number - nutné pro to, až budeme pracovat, aby se nám počítaly daně atp. Formuláře jsou k vyzvednutí na poště a platí se poplatek asi 15NZD, do 14 dnů přijde na udanou adresu kartička. Mobilní síť poskytuje Vodafone, pro nás krátkodobě žijící na NZ, se vyplatí předplacená SIMkarta. Minuta volání vyjde na 89 centů.

Jinak ceny potravin tu vyjdou podobně jako u nás, levnější je to u Číňanů a Asijců. Ceny oblečení, elektroniky se vyplatí při slevách, kdy i kvalitní věci mají zlevněné tak, že je to i o polovinu levnější než u nás. Výhodné obchody lze najít pro auta a kola. Každopádně si zvykáme na ceny a hledáme, kde je to nejlevnější.

Chorvatsko - Živogošče

2008-08-29T08:07:00.005+02:00

Fotky v PicasaWeb ZDE.

Po rumunském chození bylo rádoby ležící Chorvatsko relaxující. Ležet jsme však vydrželi jen jeden den, a to proto, že jsme jeli přes noc a moc jsme se v buse nevyspali. Hned večer se totiž vyhlásily soutěže v tenise a volejbale, takže jsem se přihlásila, kam jsem mohla, v tenise na singly, doubly a mixy i přes handicap, že jsem tenis pořádně nikdy nehrála. Každý den jsme začínali power jogou či pilatesem, odpoledne se konal aqua aerobic a večer nás potrápili aerobikem nebo pilatesem. Tenis ze začátku vypadal vtipně, postupně jsem si pohyb osvojila a v mixech jsem se Zbyňkem dokonce bojovala o 3. místo. Den tedy vypadal tak, že jsme se probudili ranním cvičením, po snídani hráli až do oběda turnaje, odpoledne se placatili na pláži nebo cachtali ve vodě a večer po cvičení a večeři se hrály společenské hry jako poker, karty apod. Někteří se snažili číst anglické články, ale brzo mě to unavilo a chodila jsem spát. :-)
Třetí den už jsme nevěděli co by, tak Zbyněk s Lukášem vymysleli výlet do hor. Zbyněk o tom mluvil už v ČR a zjišťoval mapy či stezky, ale v podvědomí se mi usídlila myšlenka na max. 4 hodinkový výlet. I když na místě značky ukazovaly 4-hodinový výšlap, stále jsem si nechtěla připustit, že bychom si zopákli nějaký z rumunských výletů. Ukazatel se vyjevil bohužel jako přesný a my 3 hodiny traverzovali do sedla (vyráželi jsme klasicky po ranním cvičení a mohutné snídani v 10 hodin), potom ještě 1,5h šli hřebenovku na vrchol a zpátky hopskali po kamenech asi 3 hodiny... měla jsem tenisky a hlavně spíš neměla hole, takže to byl opět záběr na kolena, takže jsem se trápila asi až do 18 hodin do večera... pohledy byly úžasné, když se člověk podíval zdola, ani to tak vysoko nevypadalo, ale vědět, že půjdu takovou štreku, asi bych to znovu nešla... nebo se lépe psychicky připravila. Odměnou mi byly 2 stromy fíkovníků, takže jsem se přecpala fíkama, mňam!
Následující den jsme měli zaplacený fakultativní výlet do Bosny a Hercegoviny, takže si nožičky odpočinuly v autobuse. Hlavním cílem výletu bylo město Mostar a vodopády. Cestou jsme se stavovali do turecké vesničky Počitelj se středověkým hradem a mešitou. Příjemné místo na řece Neretvě, které využívá turistických zastávek podobných výletníků, děti i ženy zde každému za 1 euro nabízí kornout plný ovoce, dále cinkrlátka, turistické mapy a průvodce. Do Mostaru jsme dorazili kolem poledne, společně jsme si prošli turecký dům a mešitu, která byla přizpůsobená turistům, takže ženy nemusely být zahaleny a byla otevřena prakticky celý den, muslimové se modlili na jiných místech. Mostar je rozdělen řekou na dvě poloviny, jedna na pravém břehu je křesťanská, druhá polovina je muslimská. Zajímavé byla informace od paní průvodkyně pro přechod přes hranice. Nabádala nás, ať hlavně máme nějaký pas. Pokud jel někdo do Chorvatska jen na občanku, na tento výlet si musel půjčit knížečku, aby aspoň celníkovi zamával před nosem, že něco takového má. Kdyby se celník potřeboval dívat blíže, rozdíly tváří by nepoznal... jsme prý pro ně "ten evropský typ". (Nutností bylo, aby bruneta neměla půjčený pas od blondýny, nebo dlouhovlasý pán od plešatého.) Zajímavé, asi tak, jako nám připadají všichni Číňani také stejní. :-)
Z fotek z roku 1993-94 z konfliktů po jugoslávské krizi a bojích mezi bosenskými Muslimy, Chorvaty a Srby bylo vidět totální zničení města Mostar. Hlavní historická památka Stari most (památka UNESCO) jako i další významné kulturní památky i běžné domy byly pomocí tureckých stavitelů s pomocí peněz z Evropské unie a Japonska obnoveny. Ze Stareho mostu jako atrakce pro turisty párkrát za den skáče hoch do řeky. Jakmile sesbírá dost euro, hupsne z mostu. Řeka Neretva není příliš hluboká, ale přesně pod vrcholem Mostu je prý malá tůňka. Dospívající mladíci tam skáčí od nepaměti, aby prokázali, že už nejsou dětmi, nýbrž dospělými muži.
Chtěla jsem navštívit další mešitu, ne jen tu upravenou pro turisty, ale narazili jsme jen na jednu a ta byla v dezolátním stavu, uvnitř byly pouze lavice a byla zavřená. Chození po cinkrlátkách u Zbyňka dlouho neprošlo, takže jsme šli do restaurace na čevapčiči a ražniči. Turci mají prostě výborné mleté maso, mňam.
Další zastávkou na výletě byla vesnička Medžugorie, která se stala slavnou nedávno, když se zde prý zjevila panna Marie. Příliv turistů i věřících na toto poutní místo bylo znát, vesnička byla krásně čistá, upravená, stavělo se mnoho nových domů a stánky se suvenýry a hospůdky kolem jedné hlavní ulice měly tržbu.
Předposlední zastávkou a hlavně osvěžením po parném dni byly vodopády Kravice, 150 m na šířku a přes 30 m spád. Parádní studená voda na plavání a spoustu vodopádků na masáže, dokonce i sráz na skákání. Lidí bylo sice hodně, ale zdrželi jsme se jen na koupání a na pivečko, takže to bylo akorát. Poslední technická zastávka byla u Bačinských jezer, hlavně pro fotografy, v jezerech na chorvatské straně jsou pijavice, takže jsou krásná jen na pohled a možná na nějaké rybaření.
Počasí nám přálo celý týden, chatky, ve kterých jsme bydleli, byly bohužel dřevěné a podlahy a vlastně i postele strašlivě vrzaly. Když chodili kluci ještě ráno běhat, v 6 hodin se ozývaly zvuky, jako by v chatě chodilo stádo slonů. Příště spíš doporučuji stany, jak si kdo ustele, tak si lehne, a všudepřítomných mravenců se stejně nezbaví. :-)

Rumunsko - pohoří Maramureš a Rodna

2008-08-25T15:23:00.013+02:00

Z Maramureše jsme moc neviděli, protože v červenci byly v Rumunsku povodně a bylo zničeno hodně mostů i na naplánované trase vláček mezi údolími. Čtyřdenní přechod byl pohořím Rodna.

NOVÁ FOTOGALERIE s lepším prohlížením fotek zde. (Děkuji za spolufotografování Zbyňkovi, Evičce a Kubovi)
E-cards jsem zrušila, neuměla jsem asi ty správné triky...

A jak to probíhalo?

Do Rumunska na turistiku a přechody jsme se chystali už od června a stále jsme doufali, že přemluvíme Zbyňkovy parťáky z rodného města, aby vzali přítelkyně a jeli jako banda. Bohužel tento plán se v červenci ukázal jako neuskutečnitelný, nevím zda-li za to mohly přítelkyně, nebo pracovní vytížení kamarádů, takže jsme neměli s kým jet. Sestra Evča už měla rezervovaný zájezd s přítelem Kubou, kterého rodiče zlákali na společnou dovolenou s klubem turistů. Takže to nakonec dopadlo, že jim zbylo místo v autobuse a že pojedeme s nimi. Museli jsme se dostat z Brna nejdříve do Ostravy, odkud byl odjezd a při balení jsme zjistili, že máme tolik věcí, že se nám jen do dvou batohů nevejdou. Trapně jsme si proto sbalili navíc ještě tašku s jídlem a doufali jsme, že se to v davu ztratí, kolik toho vezeme. První šok nás ovšem čekal při "nabalování" ostatních do autobusu. Nosily se přepravky s jídlem, balení minerálních vod, balení plechovkových piv, velké propanbutany, našel se i kufr,... Nakonec jsme byli rádi, že to autobusu si bereme jen batůžek s jídlem, protože na nic jiného by nám nezbylo místo. Nad hlavama byly karimatky, polštářky, deky, spacáky a pod nohama balení vod, náhradní boty apod. Cesta však uběhla rychle, dospávali jsme předešlou vypitou noc U Mamuta.

Druhý šok nás čekal po příjezdu do Rumunska. Nepočítám to, že plán na 3 dny v Maramureši byl zhacen povodněmi, ani nepořádek, který ve vesnicích a městech byl, ale rychlost (ne)plánování a sdělování informací mezi účastníky. Přijeli jsme pod horu, že jdeme na jednodenní výlet nalehko. Název si bohužel nepamatuji, nedostali jsme ani mapu. Měli jsme se po noci v autobuse rychle převléci, přezout, nabalit a vyrazit. Než jsme se nadáli, lidé odcházeli, že se sejdeme v místní hospodě, odkud vede modrá značka, že si dají rychlé pivo. Pivo bylo natolik rychlé, že jsme v hospodě nezastihli již nikoho, pouze v dáli v zatáčce na nás mával poslední člověk, který uzavíral štrúdl turistů. Vyrazili jsme tedy přibližně udaným směrem, že na nás ostatní někde počkají. Opak byl pravdou, procházeli jsme vesnicí, následně lesem až jsme se dostali do strání.
Při výstupu jsme si dělali zastávky, čekali jsme na Kubu s Evičkou, kteří dělali ranní hygienu, fotili jsme a dávali si svačinku. Na stráních a pláních jsme pořád sledovali modrou značku, ale nikde ani živáčka. Když se chýlilo k poledni, řekli jsme si, že je musíme najít, nebo to otočíme a oklikou se vrátíme do výchozího bodu. V dálce před námi probleskovala střecha salaše, tak jsme se tam vydali, dokonce jsme našli i značku. Ovšem pod kopcem jsme zjistili, že na nás někdo z jiného vrcholu mává.
"Huráá, našli jsme je. Počkáme až slezou dolů, už nemá cenu se tam škrábat, a půjdeme společně zpět." Chyba lávky, človíček mával a ukazoval, ať jdeme za ním. Vyškrábali jsme se asi tedy na vrchol a zjistili jsme, že na nás už asi 2 hodiny čekají a že se jde hřebenovka do úplně jiné vesničky, kam přijede autobus. To nás hodně rozhořčilo, ale nebyl čas, museli jsme vyrazit a hlavně je zase neztratit.
Další kus cesty hřebenem a následoval sestup, kde už skupina dělala přestávky. "Teď už konečně jdeme za někým, sestupová část bude v klidu," říkala jsem si na uklidnění. Opět to byla chyba...
Dostali jsme se k potoku, kde najednou značka zmizela. Lidé postávali a několik rychlíků se rozběhlo po různých stranách, že zjistí, kde značka pokračuje. Postávali jsme hodnou chvíli a nikdo se nevracel, tu se skupina roztrhala, někteří šli potokem, někteří šplhali do kopce a nikdo nevěděl, kam se vůbec jde. Nejdřív jsme se Zbyňkem následovali "horňáckou" skupinu a šplhali do kopců, ovšem tam se opět čekalo a opět nikdo nedával signál o značce. Se pánem a mladíkem jsme tedy sešplhali zpět a rozhodli se pro cestu potokem.
Kamenů bylo dost, potok nebyl hluboký, ale sestup trval dlouho a zkušenější turisti - průvodci nás začali honit, že se za 2 hodiny začíná stmívat a nám zbývá tímto terénem ujít ještě minimálně 5 km. Rychlým tepem jsme dohnali předchozí skupinu: Evču, Kubu a další dva mlaďochy Martina a Víťu, kteří se fotili, hopsali si bezstarostně kolem vody. Museli jsme se popohnat a celková panika se šířila i díky zapadání slunce a postupnému stmívání. Neustála jsem tlak celé (ne)organizace a na jednom šutru mi uklouzla noha. Spadla jsem po zadku do tůňky a umyla se.. nedobrovolně, ovšem boty dopadly špatně, nateklo do nich zhora a zbytek cesty jsem šplouchala v mokrých botech.
Když už začalo být nejhúř a padala tma, uviděli jsme mostík a první baráčky. Nikdo nevěděl, kam jdeme ani co to je za vesnici, ale chtěli jsme se zeptat a zavolat mobilem autobus, ať přijede. Cestou už jsme se shlukli a byli jsme parta 13ti lidí. Chlapi se zeptali na cestu ke kostelu, tedy do centra města a světe div se, ze tmy na nás svítil bílý autobus. Všichni nás začali vítat, cvakaly víčka od piv a nalívala se slivovice. Vyždímala jsem ponožky, přezula se do páskáčů a jednoho Kozlíka rychle vyzunkla. "Horňáci" prý dorazili 20 minut před námi, taky za šera a nikdo o těch dalších nevěděl. Byli jsme tak unavení, že jsme to ani nekomentovali, autobus nás zavezl na nějaké místo, kde jsme postavili stan, dali si Amore mio (instatní Dobrý hostinec) a zalehli.

Po tomhle sepisování by článek mohl i končit... zdá se to dosti dobrodružné, ne? :-)

Naštěstí další dny už jsme se 2x ráno a 2x večer ptali, kam se půjde, jak to bude vypadat a kde je cílový bod. Taky jsme se drželi skupiny, nebo měli s sebou někoho, kdo věděl, kam se jde. :-) Takže nás čekala prohlídka města (30 minut v městě Boras - stihli jsme pouze kafe), prohlídka vesničky s půldenním výstupem na horu Stiol a různé přejezdy.
A nastal den, kdy jsme nastupovali na čtyřdenní přechod. Autobusák Péťa se rozhodl, že do západu slunce daleko, tak nás vyveze, co nejvýše, ať nudnou lesní cestu nemusíme druhý den šlapat pěšky. Po nezpevněné klikaté cestě mezi srázy s autobusem vyšplhal do vstupu do národního parku pohoří Rodná a my si v klidu postavili stany, pořádně pojedli, sbalili si už jen nejnutnější věci na přechod a chystali se ke spánku. Ještě jsem musela prokecnout, že Zbyněk ten den slaví narozeniny, takže se ještě popíjelo, přálo a zpívalo u ohně. Zbyňkovi se usínalo velmi dobře a špatně se stávalo.
Nejrannější ptáčata vstávali s rozbřeskem (cca v 5 hodin ráno). Takže jsme sumem a ruchem byli postupně probuzeni také, vstali jsme a dělali jsme si snídani. A tyhle ptáčátka (pánové věkem 50ti let) už v 7 hodin vyráželi na přechod. Naštěstí jsme si vyžádali mapu, nechali si zakroužkovat možná místa k přespání, takže jsme byli relativně klidní, že si uděláme vlastní tempo a případně vlastní táboření. Vycházeli jsme kolem půl deváté a byli s mlaďochama poslední skupina.
A tak to vypadalo každý den. Před námi nikdo, za námi nikdo, občas jsme na hřebeni zahlédli předchozí skupinu nebo človíčka a věděli jsme, že jdeme dobře. Kochali jsme se výhledy, fotili, užívali si ticha a krásy krajiny. A k večeru (kolem 17 hodiny) jsme vždy došli na místo, kde už měli naši rychlíci postavené stany, byli umytí, najezení a asi už neměli, co dělat. My jsme se očváchli v potůčku, uvařili, vydezinfikovali slivovičkou a akorát kolem 21 už nebylo, co dělat, tak se usnulo. Klídek a pohodka.
První den přechodu byl jakoby nejhorší, protože cesta byla nejstrmější, druhý den byla kochačka na hřebenech, třetí den byl zpestřen výletem na nejvyšší vrchol Pietrosu. Pod úpatím jsme složili batožinu a nalehko si "vyběhli" na vrchol a zpět (3 hodiny). Ufff. Čtvrtý den už jsme měli baťohy lehké, někteří i tím, že jim přes noc někdo ukradl pár věcí, které byly ze stanu venku. My jsme naštěstí všechno schovali a venku jsme nechali jen igelitku s odpadkama, o kterou jsme přišli. :-) Sestoupili jsme po krátké túře (cca 5 hodin) k vesničce a k autobusu, přivítaly nás chlazené pivka, uvařili jsme a podnikli ještě krátký výlet k nejbližšímu potůčku na umytí a se Zbyňkem jsme se ještě vydali do centra městečka nakoupit potraviny na zpáteční cestu a neodolali jsme místní hospodě.
Ze začátku jsme tam seděli sami, pak přišlo nějaké osazenstvo a po úvodním ostychu (po dvanáctce) jsem se rozhodli dát si i jídlo. Tradičním jídlem je kukuřičná kaše, my ji měli na dva způsoby: s vaječnou omeletou a sýrem a bryndzou se špekem. Mńam! Jen jako správní turisti jsme byli "natáhnutí" o pár korun navíc, protože jsme přece z toho západu. ;-)
Poslední den už jsme cestovali do Maďarska, kde musel mít řidič 9 hodin pauzu a tak nás vysadil v zábavném komplexu. Do místního ZOO se mnou nikdo jít nechtěl, tak jsme se byli nadlábnout v restauraci (celkem prima ceny na to, že to byl lepší podnik) a pak jsme se šli umýt do bazénu, abychom přijeli čistí a voňaví domů. Zařádili jsme si na tobogánech, nahřáli se v termálním bazénku a nechali se vybublat ve vířivce. Parádní odpočinkový závěr náročného výletu.

Příště ale vidím Rumunsko úplně jinak. Nebo třeba bulharské hory? ;-)

Není Kiwi jako kiwi... nebo ano?

2008-07-19T17:38:00.009+02:00

Kiwi slovníček:

Kiwibird je ten kulatej hnědej pták,
Kiwifruit je to kulatý hnědý ovoce,
Kiwi je bílý obyvatel Nového Zélandu.

Kulatý hnědý obyvatel NZ se jmenuje Maor. :-D

Trávím volné chvíle přemýšlením o balení, o rozlučkové akci, o věcech, které ještě musíme zařídit, než odjedeme, ale také hledáním informací o našem budoucím "domově".

K cyklistickým výletům už asi nebudu psát nic... bylo to prima, bylo to namáhavé a chce to koupit si vycpané cyklistické kalhoty. :-)

trasa Brno-Podivín

2008-07-06T22:30:00.004+02:00

aneb víkendový "maraton" na kole (celkem 137 km)... více časem nebo třeba ve fotogalerii

Sláva nazdar výletům

2008-06-18T11:03:00.006+02:00

Skvělou novinkou je blížící se odjezd na Nový Zéland, protože se stává reálnějším a reálnějším. Obdrželi jsme víza a přiklepli nám penízky z fakulty. Paráda!

Je to sice na oslavu, ale mám pocit, že se jdu z oslavy do oslavy... a hlavně teda od pití k pití. Včera jsme oslavovali 2. místo našich volejbalistů na Českých akademických hrách a jak jinak, bylo to velké. Naštěstí jsem odešla včas. Je ale pravda, že se žízeň zahání při sportu opravdu nejlépe pivem. Slabší je to s Kofolou, je až na druhém místě. Ale když už jsme u těch výletů... zase jezdím na bruslích (Evi, prohodila jsem kolečka ;-) ať se ošoupávají rovnoměrně), ale kolo jasně vede.
Minulý víkend jsme zase spáchali původně nenáročnou akci, která nás měla dostat z Brna a od počítačů, ale trochu se to ztížilo. Zbyněk jel otestovat koleno na písek, a tak jsme se v sobotu ráno vydali vlakem do Slavkova, kde se pořádal Česká Pojišťovna Beach Cup. Mraky se sice honily, místy bylo chladno, takže vždycky, když jsem se oblékla, tak sluníčko začalo pařit. Pěkně jsme se přismahli, kluci si parádně zahráli, Zbyněk s Karim bojovali do postup do semifinále, což byl super úspěch, protože spolu hráli po dlouhé době nesehraní.
Odpoledne kolem 17 hodiny jsme s vidinou příjemné mini-večeře vyrazili na kolech na chatu kolegy/kolegyně a kamaráda/kamarádky = manželů Drozdových, kde se konala akce Chvalnov 2008 (sešlost po roce za účelem zavzpomínat na studentská léta a zapařit). Nechtěli jsme jet po hlavní silnici, proto jsme se rozhodli po cyklistických trasách Ždánického lesa apod.

Původní trasa, která by měla cca 20 km nám tak trochu narostla... a po zdolání kopců i příjemného a dlouhého sjezdu právě v přírodním parku jsme rezignovali a závěrečný kus dojeli po státní silnici. Celkově nás to přišlo na nějakých 50 km a tak jsme po mírném bloudění ve vesnici Chvalnov, který má všeho všudy 30 baráků, našli ten správný, a čekala na nás skvělá paní hostitelka Martinka s gulášem a pivem. Zbyněk byl tak unavený, že se mu nechtělo ani zvedat lžíci, ale nabrali jsme energii i nějakým panáčkem domácí slivovičky a večer mohl opět začít. Po čtyř hodinové cestě nás naštěstí nepřekvapil déšť ani vedro, jen se drobně začalo ochlazovat. Večer jsme se proto museli ohřívat panáčkama, ale také tancem... no přišlo mi to jako Cesta z města. Parádní. :-) Zabrnkala jsem nějaké písničky na přání na kytaru a kolem 3 jsme se kutáleli do spacáků. Neděle byla klasicky zabitá, byli jsme unavení a rozbolavení z předchozích výkonů, po poledni jsme se proto sbalili a vydali se na vlak. Jen sjedeme do blízkých Brankovic a pojedeme do Brna vlakem. Možná kdyby se nám chtělo, tak vyskočíme ve Šlapanicích a ještě si uděláme projížďku do Brna... no jak to asi mohlo dopadnout? V Brankovicích byla zavřená bouda a kde nic, tu nic. Vlak podle jízdního řádu v mobilu jel až za hodinu a začalo poprchávat. Tak přece nebudeme sedět a čekat, ale sjedeme to další dědiny... jeli jsme k vlaku až do Bučovic. :-) A tam jsme to zapíchli a byli úplně hotoví.
Zajímavé je, že člověk se pak do Brna úplně těší... čekala nás večeře a fotbal. Parádní víkend.
Tento víkend jedeme na kole pro změnu na jižní Moravu a do Podivína. Ještě vymyslet, jak splašíme kolo na Novém Zélandě. :-)

Léto je tady

2008-06-01T10:11:00.006+02:00

Poslední příspěvek Ohlédnutí za procestovaným dubnem byl nabitý zážitky a cestováním, oproti tomu květen byl spíš běžným životním cyklem v Brně. :-) Připravovali jsme zkoušky pro studentíky, uzavírali jsme známky, dokončovaly se bakalářské, diplomové práce a posudky na ně. I já jsem zvládla udělat zkoušku z angličtiny a rozpravu k disertaci, což byla obávaná prezentace před celým ústavem. Do termínu prezentace mé a mých kolegů z kanceláře se však připletly přijímačky pro studenty do bakalářských oborů a tak příprava, zahrnující tvorbu šablony pro naši skupinu HPC (High performance Computation), tvorbu krásných grafů a řešení diferenciálních rovnic a nervozitu, byla pro náš dobrý pocit. Přednášeli jsme jen pro třetinu lidí, takže to nebylo tak stresující a otázky disertability jsme zvládli. Zapít to bylo potřeba, zašli jsme si s Martinkou na panáka a večer jsem si to oslavila ještě ohňostrojem na príglu.

A jak již naznačuje titulek, máme tady léto a pro mně to znamená, vytáhnout kolo a jezdit na výlety, na koupaliště, na beach, no prostě paráda.

Doporučuji trasu na Nový hrad nad Adamovem, z Brna a zpět je to cca 60km, většina cesty je lesem (spíš pro treky nebo horáky) po turistických nebo lesních cestách. Vyrazili jsme s Chiprem před polednem a bylo pořádně vedro, takže jsme cestou zvládli asi 3 kofoly. Na Novém hradě nás po strmém kopci čekal příjemný šenk, strážnice s výhledem do okolních lesů, pěkná dokreslující hudba a klobása na oběd, moc prima to bylo.

Do Adamova mohou "nekolaři" dojet vlakem a pak si udělat lehký výlet pěšky na hrad, je to tam kousek, po cestě dost hospod či šenk. Chipra napadlo udělat akci na hradě, což nám také paní šenkýřka potvrdila, že je možné, jen spát na hradě se nemůže, pokud si to tam člověk nepronajme (5000,- za noc pro všechny). Což by se dalo, kdyby se sešlo dost lidí. Není však problém dojet tam, udělat oheň, pít pivko (Kvasar, Kern za prima ceny) a pak přespat pod širákem na louce před hradem. Uvidíme.

Ohlédnutí za procestovaným dubnem

2008-05-03T17:47:00.012+02:00

"Březen, za kamna vlezem, duben ještě tam budem." ?? Tak tahle pranostika na mne neplatí, protože jsem za konci března zpoza kamen vylezla a duben už jsem byla za humnama. :-) Už jsem se těšila, jak budu v květnu "sedět doma". Začalo to Cambridge, pokračovalo to Pitztalem a na konci dubna mně čekaly ještě dvě příjemné akce, i když jen v ČR.

Druhou konferencí, na kterou jsem byla pozvána, byla v Hradci nad Moravicí a jmenovala se MOSIS (Spring International Conference on Modelling and Simulation of Systems). Ač byla prezentovaná jako mezinárodní, přeci jen jsme tam byli většinou Češi, méně pak Slováků, pár Poláků a jeden Litevec. Účast bych tipovala tak na 30 lidí a ani tak jsme se všichni nesešli pohromadě v přednáškovém sálečku, to spíš u večeře (zdarma). :-) Prezentačním jazykem ale byla angličtina, takže jsme se někteří postresovali a všichni procvičili. Tedy kromě dvou pánů, kteří angličtinu odmítli a prezentovali v češtině... Samotná konference mne tedy nijak nepřekvapila, UKSim v Cambridge a obecně zahraniční konference mají vyšší úroveň. Ale poslouchala jsem ostatní "mlaďochy", udělala si "čárku" na fakultě, že mám splněnu aktivní účast na konferenci, a podívali jsme se po Hradci a na Bílý zámek, který má úžasnou historii. Spali jsme v hotelu Červený zámek, který byl původně přistavěn k Bílému zámku, až v 19. století, a sloužil chase k bydlení, jako jízdárna a stáje. Nyní je "rekonstruován" a obsahuje 2 restaurace a hotel. Zvenku je upraven do "mnohověžnatého" kýče. Zdálky vypadá hezky, zblízka je to hrozně kýčovité. Uvnitř se mi "hotel" vůbec nelíbil, po schodech bez výtahu to nám starším ročníkům nevadí, ale společné sprchy na to jsme ženské starší ročníky asi vysazené. Ve třech samostatných sprchách jsme se střídali a někteří pánové si bohužel nebrali servítky a chodili po chodbě v trenýrkách... pak aspoň člověk u té prezentace není nervózní, pořád má před očima "holej zadek". Kompletně bylo zařízení hotelu staré, lampičky bez stínítka, dveře od skříně zaklíněné papírky, aby se neotvíraly, opravdu staré a proleželé matrace, na recepci mě s Martinou oslovovali "dívenky",... prostě na mě udělal "hotel" dojem jen negativní. Navíc tam neměli WiFi ani tmavé rohlíky!!! :-))) Ještě že jsem byla s prima společností.

že prý "úča", řekla ségra, když tuhle fotku viděla... no asi jo :-)

A na konci dubna jsem si zavzpomínala na holandský Keukenhof (ohromný park s květinkami všecho druhu v rozličných tvarech, barvách a formacích). Jely jsme s mamkou na výstavu Flora Olomouc. Zavzpomínání bylo ale spíš jen v paměti, protože Flora je jednoznačně "bussines" záležitostí. Všude byly stánky se sazenicemi, s kaktusy, se zeminou, s truhlíky, s ozdobami a pak s párky, cukrovou vatou, bublifukem, ... no síla. Ve třech pavilonech, kde jsme šli s davem, jsme si mohli prohlédnout různá aranžmá, výstavní formace kytic a výherce různých soutěží. Bylo to prostě něco úplně jiného, ty holandské krásné lány tulipánů, přírodní zeleň a barvy a vůně květin celoročně vysazených v ohromném parku byly zminimalizované a uměle vnesené do českého uzavřeného prostředí na 5 dnů. Moje chyba, neměla jsem očekávat a srovnávat... Ale nakonec to byl prima výlet, ani jsme moc nezmokly a koupily jsme si pár dárečků.

masožravka

Zimní dovolená na jaře

2008-04-20T11:35:00.011+02:00

Týden na Ramzové mi nebylo dostatečným ukojením mé snowboardové vášně, proto jsem se rozhodla o zopakování na lepších horách. Hlavním impulzem byla ovšem žádost kamarádky Janči o zorganizování společné dovolené, aby nemusela jezdit sama. Původní plán byl tedy vyčkat na levnou dovolenou Last minute některé agentury. Místa v Rakousku či Itálii jsou dostatečně profláknuté, abych si mohla sama vybrat a posoudit, několikrát jsem měla to štěstí, že jsem na zimní dovolené byla s mamkou a Evčou. Nakonec však přišel nápad, zkusit to opět přes sportovní klub CESA VUT. Potřebovala jsem pouze měsíc předem zajistit 3 místa. Bývá to problém, protože tyto kurzy se rezervují a zálohy platí půl roku předem, takový je o ně zájem, jsou totiž levné! Ale kupodivu se opět našli nezodpovědní instruktoři, kteří si to nakonec rozmysleli a všichni tři jsme mohli jet, tedy já se Zbyňkem a Janča na rakouský Pitztal. Byla jsem tam už dvakrát a středisko je moc prima.

Co se však ještě týden předem mělo změnit? Zbyňa si cca 5 dnů před odjezdem přiskřípl meniskus v koleni (či přetrhl? půjde asi na operaci) a pořád čekal, co z toho bude. 2 dny před odjezdem se rozhodl, že to vzdává, zdraví je jen jedno a kdo ví, co by to udělalo. Pro mě to byla krize, jet sama jen s Jančou a nejlepší náhrada, která mne napadala a kterou jsem byla ochotná akceptovat, byla ségra. A tak jsem jí v pátek ráno budila a lanařila do vyřizování. Naštěstí se chytla, během dopoledne si vyřídila vše potřebné, v sobotu večer přijela do Brna, přespala u nás a v neděli ráno se jelo.
Ve dvoupatrovém autobuse jelo prý 80 lidí, z toho pouze cca 20 rekreantů a zbytek byli instruktoři. Ti se ubytovali v jednom penzionu a program měli na sjezdovce vlastní - učili se na krátkých lyžích, carvingových, měli závody, zkoušky apod., my ostatní jsme si jezdili a dělali vlastní program. Většina byla ubytována na druhém penzionu, jen my s holkama jsme dostaly pokojík v třetím penzionu, všechny byly kousek od sebe, s vedoucími a řidičem. To byl klid! Žádné noční akce, spalo se mi krásně oproti Ramzové. ;-) Na jídlo - polopenzi jsme chodili za rekreanty do jejich penzionku. Měli jsme polopenzi, ráno pomazánky, večer polévku a teplé jídlo, vařili čeští kuchaři, česká jídla, ale servis byl fakt moc dobrý. Jen na nás jeden den vyšla služba s umýváním nádobí - naštěstí se pouze skládalo do myčky a pak uklízelo.

Program byl každý den stejný, od 7 snídaně, 7:55 se už vyjíždělo busem pod ledovec, v 8:30 jel první vláček do střediska a od 8:45 už jezdily první vleky. První, třetí a poslední den jsme měli krásné slunečné počasí, bylo teplo, občas zafoukal větřík a po dopoledním pořádném ježdění a řádění na prázdných sjezdovkách bylo potěšením si sednout venku na lavičky, vybalit si dobrůtky (mé oblíbené suché chleby, zeleninka, jablko a pak nějakou sladkou mňamku) a vyhřívat se bez bund. Odpoledne už byla výdrž slabší, kolem 2 hodiny se dělala pauza na kafíčko v místní restauraci, Janča si vždy přihodila nějaký oku lahodící dezert a pak se ještě jezdilo obvykle do 15:30, 16 hodin. Vláčkem jsme se svezli k autobusu a ten nás dovezl rovnou před penzion. V úterý a čtvrtek bylo zataženo, mlha a foukalo, takže se jezdilo podstatně hůře, ale byli jsme zakuklení a aspoň si obličeje odpočinuly od sluníčka. Taky se končilo maličko dřív, protože viditelnost na sjezdovce byla špatná. Dopoledne to nevadilo, sjezdovky byly krásně zrolbované, ale odpoledne se dělaly muldy a to pak člověk musel makat do kolen, protože před sebe moc neviděl, takže musel být ve střehu. Nejdřív jsme jezdily my holky samy, já s Evčou na prknech, Janča na lyžích (foto2: Evka vpředu, Janča jako bílý flek za ní), třetí den už jsme se držely kluků, aby bylo nějaká změna a hlavně obveselení v kabinkách směrem nahoru. Naštěstí jsme si vybírali "vajíčka", ve kterých se sedělo, stát celý den na nohách - na kotvě bylo namáhavé. První den byl samozřejmě nejlepší, přivítalo nás sluníčko, byli jsme nadšení. Druhý den nás bolely svaly a tlačily boty, pak už si tělo zvyklo a středa byla zase parádní, nekrizová.

Já jsem měla krizový čtvrtek, protože jsem sebou sekla dost škaredě na vrcholku na tvrdý led, dostal mě vítr, který mě úplně převážil, takže jsem pak byla trochu znechucená. V pátek odpoledne už jsem toho také měla dost, dokonce jsem se srazila s jedním německým páprdou na lyžích. Celkově už bylo v pátek hodně lidí, přijeli na prodloužený víkend a bylo to znát. Děda jel vedle mě, to jsem ho viděla, šla jsem do oblouku a najednou hup, lyžař byl přede mnou, v carvovém oblouku, takže jsem vůbec nevěděla, kam má namířeno a já už jsem s rovnováhou neudělala nic. Tak jsem ho sejmula zezadu a pěkně jsem se při pádu přes jeho lyže břinkla zase o ledový povrch do hlavy. PŘÍŠTĚ JEDU JEDINĚ S HELMOU! Byla jsem asi hoďku mimo, jezdit se mi nechtělo vůbec, ale pak jsem si dala sladké doplnění energie a ještě jsme něco s nemocnou Evčou pojezdily. Ale pořád převládá ten parádní pocit ze středy, kdy napadl prašan a my jsme s klukama řádili kolem sjezdovek v prašanu. To jsme byli jako sněhuláci, ale zapadnout a válet se v měkkém snížku, to bylo něco. Akorát se člověk hodně zapotil, když se měl pak vyhrabat. :-)
Každý den po příjezdu na penzion následovala sprcha a odpočinek před večeří a po veselí u jídla jsme si vždy říkali, že si půjdem lehnout... Ale jít v 19 hodin do postele? Co je to za nápad? Naštěstí jsme měli s sebou nějakou tu lahvinku, spřátelily jsme se s partou kluků, kteří měli také o pití a o zábavu postaráno, takže jsme se příjemně družili, hráli Sedmu, populární Čtyři esa (první rozdané eso nalévá panáka, druhé může pít a nemusí a třetí eso panáka dopíjí), městečko Palermo, Elektriku apod. Má oblíbená spací hodina byla pak kolem 22 hodiny, děvčata chodila někdy i později. Dokonce jsem zjistila, že Mirek - na fotce 3 vlevo se mnou a Evkou - byl na 7 měsíců před rokem na Novém Zélandu, takže jsem pořád vyzvídala a nechala si vyprávět, kde byli, co dělali, co viděli, no prostě paráda.
Takže dovolená odpočinková, jeden den jsem se donutila přečíst něco do školy, ale byla to pouze hodinka, spíš relaxační. A to sluníčko bylo naprosto dobíjející. Stačilo si na chvilku lehnout a člověku se ani nikam jezdit nechtělo.

s klukama byla sranda

Všechny fotky si můžeš prohlédnout zde.
Teď se musím chystat na odevzdávání projektu do několika předmětů, v úterý odjíždím na konferenci do Hradce nad Moravicí na 3 dny, ale pak už slibuji, že budu v Brně makat, abych to všechno stihla a měla volné prázdniny a mohla zase někam jet. :-D

Dlouho očekávaný Cambridge

2008-04-06T21:24:00.020+02:00

Abych nezklamala poctivé a natěšené čtenáře, i po dnešním prvojarním cyklovýletě, který trval cca 5 hodin kolem Brna a který jsme pravda trochu přepískli, se přemáhám a píši zážitky z cesty do Anglie na prestižní konferenci. A FOTKY zde.

Pravda, očekávala jsem úplně něco jiného, některé poznatky nejsou ani zveřejnitelné... všemocný. ;) Obsada jela různorodá, dva páni docenti, jeden hotový inženýr, doktorand-hadwarář a 4 inteligenti (4 doktorandi z ústavu inteligentních systémů) z toho dvě holky (já a Martinka). Nízkonákladové letadlo společnosti Ryanair nás bezpečně odvezlo z brněnskách Tuřan na londýnský Stansted a odtud jsme pokračovali do Cambridge. Koupit jízdenky na vlak nebyl problém, horší bylo, když jsme museli projít kontrolními mašinkami a lístky nám to sežralo, tedy některým, ti poslední byli poučeni předchozí zkušeností. A tak jsme obtěžovali zaměstnance, aby nám je vytáhli z mašin, jak bychom cestu účtovali na fakultě?
Ubytování, které jsme měli booknuté asi měsíc předem jsme našli bez problémů, 10 minut z nádraží, horší bylo, že jsme se naskládali před dveře, ale nikdo neotevíral... Paní domácí jsem totiž dle času letu sdělila, že přijedeme nejpozději ve 21 hodin (našeho času), aby se nebála, že nepřijedeme. A čas jsme si posunovali o hodinku zpátky, přijeli jsme kolem 20 jejich času a paní tedy nikde. Vzala si to tak, že přijedem až v těch 21. A tak jsme zvonili, bouchali a čekali. Pak jsme z vedlejšího hotelu zavolali na telefonní číslo z tabule a paní přiběhla, naštěstí. Další srandovní situace byla, že jsem při blokování potřebného počtu dvoulůžkových pokojů, dávala pozor hlavně na to, aby byly 4 a v jednom domečku. Bohužel nepochopili, že nejsme dvojice a že jedeme jako kolegové, nicméně jsme měli manželské postele s jednou přikrývkou... tákže jsme do půlnoci řešili, kdo to zvládne a kdo ne. :-) Chlapcům se tedy postele rozdělili a holky dostaly aspoň druhou deku. Pokojíčky byly malinké, ale útulné.
Ovšem konec večera přinesl ještě jedno překvapení. Odešli jsme v dobrém rozmaru do originální anglické hospody, kterou nám doporučila paní domácí. Vrchní objednávač dostal ochutnat pár druhů piva a vybral podle svého přesvědčení nejlepší kousek, každý jsme si objednali pintu... a měli, co dělat, abychom to docucali. Blééé, to ale vůbec nebylo dobré. Proto po jednom lehkém anglickém jsme šli zalehnout s předsevzetím, že na příští dny se musí objevit hospoda s českým pivem.
Ráno nás čekala procházka městem na univerzitu Emannuel College, kde se konaly přednášky. Registraci jsme chvilku hledali, ale až na Vaška jsme všichni dostali jmenovky a papíry jako obsah přednášek, část sborníku s abstrakty a CD se všemi příspěvky. Nejvíce se mi líbily příspěvky nazvané jako Keynote, které zahajovaly celou konferenci každý den. Přednášeli je uznávaní profesoři z různých zemí a výborní přednášející. Pak následovaly paralelní sekvence 4-5 místnostech zaměřující se na různé témata konference (Communication & Networks, Engineering Applications, Simulation Environments, Intelligent Systems & Human Models a mnoho dalších). Bohužel jsem se přesvědčila o tvrzení, které jsem vyřkla už před účastí na jakékoli konferenci: chytrý vědec s výsledky není nutně člověk, který svou práci umí "prodat". Prezentace tak mnohdy byly nezajímavé a nesrozumitelné, nehledě na angličtinu. Podle velice elegantního a sympatického Kanaďana pana Micka Andica, se kterým jsem pak měla možnost mluvit, zhodnotil 40% prezentací včetně angličtiny za kvalitní, 20% dobré a 20% přijatelné. O zbytku asi ani nemělo smysl mluvit nebo to byl počet prezentací, které neviděl. :-) Tím, že bylo 5 místností, kde se prezentovalo, účast byla nízká, spíš se přecházelo mezi jednotlivými místnostmi a snahu "chytnout" prezentaci, která vypadala zajímavě. A tak jsem si řekla, že před "tolika" lidmi to už příště zvládnu také. Nebo budu prezentovat poster jako kluci, kteří téměř žádné posluchaře-zájemce o výklad neměli. Nanečisto jsem si to zkusila před třídou doktorandů, na konci dubna jedeme do Hradce nad Moravicí na konferenci Modelování a simulace (MOSIS 2008). A jen ještě poznámka k organizaci... no nic moc. :-)

Úžasné bylo, že jsme sice deštníky tahali pro jistotu s sebou, ale počasí nám vyšlo nádherně. Slunečno, dost sice foukalo, ale teplo. Někteří angličtí otužilci chodili v ťapkách a triku v krátkém rukávě a já proti nim vypadala jako lední medvěd (bohužel stále nemám doléčené nachlazení). Další den jsme měli čas projít si Cambridge, jako studijní město je protkáno spoustou univerzitních míst. Na každém rohu najdete college. A ta je spojena s omezeným vstupem pro turisty a pořádně opečovávaná (zelené trávníky, krásné historické budovy a čisté prostředí). Chytli jsme zrovna prázdniny, takže na těchto místech asi nebyl každodenní šrumec a proto to na nás působilo ještě majestátněji. Zaplatili jsme si vstup do té největší King's College, prošli jsme si krásnou kapli (spíš bych ji nazvala katedrálou) a vnější prostory. Většina byla ale pro veřejnost uzavřena. Krásně jsme se prošli, pokochali se přírodou a kvetoucími narcisy a čekala nás večeře se všemi ostatními účastníky. S Martinou jsme se poctivě převlékaly do formálního, abychom dobře reprezetovaly. Na večeři se to ukázalo jako zbytečné, protože organizace opět zaskřípala a po přípitku skvělým sherry následovala trapná situace, kdy narychlo sháněli židle pro účastníky, kteří si neměli, kam sednout. Lze si ale všimnout, že místnost je skoro jako obrazárna, i menza v této univerzitě je krásný zdobený sál, takže o vše se krásně starají. Večeře byla luxusní, o 5 chodech a dostatečně nás nalívali vínem, takže jsme se pak smáli i hloupé scénce pana organizátora coby kouzelníka. Překvapením večera bylo, když náš školitel (doc. Ing. Jiří Kunovský, CSc. na fotce s námi) vytáhl banjo, které vezl z ČR a začal hrát anglické písničky a na minidataprojektoru promítal text. Ti, kteří Jiřího hru zažili vykládali, že to je otázka do loterie, jak to společnost vezme, ale tentokrát to vzali jako úžasnou atrakci a zpívali nebo alespoň tleskali jako draci. Kanaďan byl nadšený, smál se, tleskal a pořád se ptal, on to fakt myslí vážně? :-) Ukončení večera jsme si zopakovali v nedaleké hospodě se Staropramenem a Quinessem. Pánové se neostýchali a objednávali, pan docent měl před sebou několik piv, které mu objednávali za jeho výkon, takže to měli veselé. Já se bohužel stále léčila, nepila a chodila brzo spát.
Čtvrtek jsme maličko sabotovali a na dopolední přednášky už jsme nešli, rozloučili jsme se předchozí večer a raději jsme naplánovali výlet do Londýna. Jelo nás pouze 5 (na fotce zleva pan doc. Ing. František V. Zbořil, CSc., Ing. Martina Drozdová, doc. Kunovský, já a Ing. Michal Kraus) a proťapkali jsme kus Londýna. Zpáteční jízdenka z Cambridge spolu s celodenním lístkem na metro nás vyšla na £11,20, což byla úžasná cena.Takže jsme viděli u Buckinkhamského paláce pochodující bobíky, koníčky, vojáky se samopaly... málem nás přejelo pár aut, protože jsme se rozhlíželi na špatnou stranu silnice. Přesunuli se na Pickadilly Circuit a Trafalgar (už bez holubů!), Parliament s Big Benem, Londýnským okem a spěchali na Tower. Po cestě jsme se ale zdrželi u St. Paul's Cathedral (omlouvám se za nepřeklady, ale už jen názvy na mě dýchají svou historickou hodnotou), kde se někteří odebrali na prohlídku a někteří byli tak unavení, že raději počkali v nejbližší restauraci... překvapení bylo obrovské, byla japonská, mňam!!!
A k Toweru už jsme přijeli v 17 hodin, kdy bychom měli na prohlídku jen hodinku a to jsme vzdali, protože hrad potřebuje nejméně 3. Takže mám opět záminku, proč se tam vrátit. Ono samotný Londýn není na den, ani na týden... není proč litovat. Alespoň jsme se šli podívat do expozice v Tower Bridge, svezli se výtahem, podívali se na výhledy a do strojovny... majestátní.
Ve vlaku jsme si zdřímli a jak jinak než úspěšný výlet zakončili v hospůdce se Staropramenem. V pátek už jsme jen během rána pobíhali po městě a hledali otevřený obchod a snažili se nakoupit suvenýry, které jsme stejně sehnali až na letišti těsně před terminály. Cesta zpátky už proběhla v pořádku, v Anglii jim až teď začlo sněžit.
Takže zážitky vesměs pozitivní, od pana Kanaďana mi byla pochválena angličtina ;-) a s fakultní partou jsem se fakt nenudila.

Víkendové oslavy

2008-03-09T19:59:00.002+01:00

... byly opravdu náročné! :) V pátek to bylo o pití vína ve sklípku U žíznivého mnicha. Akce to byla moc příjemná, ale většina z nás se v sobotu léčila minimálně do poledne, někteří až do neděle. Fotky v zipu si můžete stáhnout zde (je to spíš o lidech, žádné velké akce se nekonaly a tak nebylo ani co cenzurovat). Prostě prima akce, dík Kristě za rezervaci sklípku.

A dnes jsem byla pozvaná do Zbyňkovy rodiny na oslavu narozenin jeho babičky. V Podivíně jsme si poseděli na sluníčku, udělali si prima piknik a dostali jsme spoustu dobrého jídla. Naštěstí jsme už byli napravení, takže ač jsme raději nepili, najedli jsme se parádně.

Tak teda jo

2008-03-06T08:15:00.004+01:00

V novém roce, roce 2008 i přes avizované klidné zkouškové období pro mé doktorandské studium jsem měla pořád, co dělat. Ale konečně se dostávám k tomu napsat, co jsou horké news. Bohužel tento příspěvek píši z nutnosti trochu se vypsat = vypovídat a ne v příliš optimistické náladě, protože mě něco trápí. Ale je to jen drobnost, která bude časem v pohodě, třeba už dneska odpoledne... Jinak mi ale všechno vychází, nic, na co bych si měla stěžovat se neobjevuje.

Ve škole je to prima, mám pěknou drahou židli :), celkem výkonný počítač a hodně práce. Tento semestr už učím cvičení (mám prváky a druháky na magisterském studiu), ale je to volitelný předmět, takže zájmový a i na lidech, na přístupu je to znát a je to fajn. Střihla jsem si i jednu přednášku a snad to ušlo, školitel zjistil, že to jde, tak mi předá nějakou další. Mám z přednášky záznam, mohu si ho po večerech pouštět doma místo večerníčku... :)

Školní novinka jsou také konference, na které se pojedu podívat, jedna je na konci dubna v Hradci nad Moravicí - MOSIS 2008. Sice tam budou většinou Češi a Poláci, ale konference je v angličtině a trochu se tam porozhlédnu. Předcházet mým zkušenostem bude konference v Cambridge na začátku dubna UKSIM 2008, kdy to bude konference na úrovni. Tam naštěstí přednášet nebudu, jen poslouchat a učit se. Nicméně to bude úžasná zkušenost. Kvůli tomu jsem také obětovala sborovou akci do opery v Německu, což mě trochu mrzí.
A obrovskou šancí, kterou nám fakulta poskytla, je doktorandský výjezd. Musela jsem si vybrat zemi, kam pojedeme a vymailovat si potvrzení a souhlas profesora nebo vedoucího z dané univerzity. Po zkušenostech z Holanska jsem věděla, co čeho jdu a se vzpomínkami na studentský život v cizí zemi, jsem se rozhodla, že Evropa by už byla nudná a že chci na úplně jiný světadíl. Amerika mě moc naláká, Asie také ne, v Africe bych moc velký studijní přínos nezískala, zbývala jen Antarktida a Austrálie. Volba byla asi jasná. Zkoumala jsem univerzity na jihu Austrálie a možnosti na Novém Zélandu, ptala se na fórech, po kamarádech... až mi jeden bývalý kolega za školy dal kontakt na profesora Butchera z Aucklandské university na Novém Zélandu. A bylo jasno. Úžasná a rychlá komunikace, potvrzení skoro ze dne na den mě navnadilo... Během dalšího měsíce jsme doladili pár podrobností, zařídili studium na jiné Aucklandské univerzitě i Zbyňkovi a teď už mě čeká "jen nějaké zařizování" ohledně letenek, žádostí o prachy, studentských víz, shánění ubytování apod. Takže resumé: od poloviny září 2008 jsem v ČR nedosažitelná. A když fakulta dá (prašule) tak bude tento stav trvat až do června 2009 (minimálně?). :)

Aucklandská civilizace

novozélandská příroda

Takže rada: kdo chcete přijet, abyste už začali šetřit na letenku (pod 30tis asi neseženete...).
Z mého běžného "nudného" života jsem v práci spokojená, pořád dělám totéž, ale zatím mi to nevadí. Sborové akce teď odpadly, protože nominovaní cvičí do Německa a my ostatní se flákáme. Shledávám, že když jsem chodila 2x týdně do sboru na 3 hodiny, tak jsem nadávala, že nemám čas na nic jiného a teď když do sboru nechodím, nadávám, že nemám, co dělat. :) Tak už aby bylo pěkně a mohlo se jezdit na bruslích a na kole, běhat a hrát beach volejbal... kdyby měl někdo nápad a chuť něco v pondělí nebo čtvrtky podniknout (procházka, kultura, sportu mám dost v jiné dny!), budu vděčná za program.

Tak už je mi trochu lépe - vypsaně a jdu dělat něco prospěšného pro fakultu nebo pro mé mozkové závity.

Pozvánka na koncert

2007-12-18T08:00:00.000+01:00

Táborníci přežili Klondyke 2007

2007-12-10T07:54:00.000+01:00

Jelikož já v náročném měsíci prosincin zažívám povětšinou jen povinné a pracovní akce, (tento víkend celkem nezajímavé "koncertní turné" po západním Slovensku) uveřejňuji akci, které se zúčastnila sestra Evička a hlavně doufám, že mi dá vědět, jestli přežila. :-) Těším se na případné dodané fotky.

Premiérový ročník zimního táboření na Kalužném navštívil rekordní počet otužilců, hořela vatra, tekl rum a kořalka...

Lidé a proměny

Morávka - Desítky otužilých táborníků se o víkendu sešlo na vrchu Kalužný nad přehradou Morávka, aby vyzkoušeli nový terén pro zimní táboření Klondyke 2007. Tato akce se konala už po jednačtyřicáté a poprvé právě na vrcholu Kalužný v Beskydech.

Trampové a turisté rozbili své stany v místě, které je už týdny pod sněhem. „Je trochu hrbolaté, proto se mu říká Kalužný,“ prozrazuje jeden z účastníků zvláštní název 994 metrů vysokého vrcholu. „V létě tam po deštích totiž dlouho vydrží kaluže vody,“ dodává.
Přestože už v pátek přijelo několik desítek otužilých trampů, teprve v sobotu byl na Kalužném ten správný nával. Přijeli lidé z celé republiky, někteří třeba jen pozdravit kamarády.
Organizátoři zimního táboření napočítali možná nejvíce stanů v posledních letech. „Bylo tam asi sto třicet stanů. Když vezmeme, že v každém spali dva až tři lidé, vyjde nám přibližný počet účastníků,“ říká Jan Sládek z Klubu českých turistů.
„Někdy se chlapi nevidí třeba celý rok, ale na zimním táboření se vždy sejdou,“ říká Jan Sládek z Klubu českých turistů, který se rovněž Klondyke pravidelně účastní.
Jeden z účastníků s půllitrem piva říká: „Tady se scházejí ti správní kámoši. Protože když s někým musíš někdy i v patnácti stupňovém mrazu postavit stan, navařit jídlo a přečkat ve zdraví dvě noci, tak to s tebou vydrží jen ten správný chlap a kamarád,“ říká muž z Ostravy, který však už prý má ta správná léta za sebou. „Letos už jsem byl jen na jednu noc a to mi stačí. Mám už svoje roky a taky těch zahřívacích štamprlí bylo letos kvůli novému místu nějak více než jindy.“ Zimní táboření Klondyke se letos historicky přestěhovalo na páté místo a zřejmě i to způsobilo rekordní účast na akci. „Předtím se vždy deset let tábořilo na Smrku, Ropici, Travném a Slavíči,“ říká Jan Sládek.
„Musíme po těch deseti letech měnit místa, protože lesákům spálíme na vatrách všechny okolní sušky a spadlé větve,“ připomíná jeden z táborníků spolupráci s lesy České republiky. Hlavní základna zimního táboření je však už jedenáctým rokem na Kolářově chatě pod Slavíčem.
Tam lidé i letos zaparkovali své automobily či terénní auta, aby se vydali asi tři kilometry pěšky na místo zimního táboření. „Trvá to tak tři čtvrtě hodiny až hodinu klidným tempem,“ říká jeden z účastníků, když pobízí v sobotu po poledni své přátele k pochodu na místo, kde už mají někteří táborníci jednu noc za sebou.

Mnoho z návštěvníků, kteří se přijdou podívat na své přátele jen v sobotu a z různých důvodů netáboří, sáhlo samozřejmě hned po příchodu po štamprli na zahřátí.
Někteří táborníci nabízeli příchozím topinky s tatarákem a téměř každý se chlubil „tou svojí“ letošní napálenou kořalkou.
A nespali jen v běžných, dnes dobře na zimu uzpůsobených, stanech. Trampové z Havířova vystavěli na Kalužném indiánské tee-pee a jeden z táborníků si ze sněhu vystavěl jakousi tvrz, jejíž vnitřek odizoloval celtami. „Noc na zimním táboření Klondyke však už dnes není díky kvalitnímu vybavení táborníků tak chladná, jako spíš dlouhá,“ usmívá se Jan Sládek.
„Někteří chlapi neodešli na kutě od ohně ani ve dvě v noci. Pořád je co vykládat a na co vzpomínat,“ říká a vzpomíná na loňský jubilejní ročník, kdy ženy táborníků nacvičily a zatančily na rozloučení se Slavíčem svým chlapům a přátelům pravý nefalšovaný kankán.

Zimní táboření na Kalužném včera skončilo úspěchem: organizátoři nemají zprávu, že by někdo v noci v horách zabloudil, nebo někde na cestě umrzl. Mnozí táborníci z Kalužného se pak sejdou tuto sobotu v kulturáku v Horních Datyních na country bálu nazvaném Zlatá horečka.

Zdroj: MF DNES archiv - autor článku: Petr Broulík

Byli jsme v Ráji

2007-10-22T23:15:00.000+02:00

Děkuji Vítkovi za focení a za zaslání fotek. Vybrané si můžete prohlédnout v mé nově zvolené fotogalerii na E-cards - kliknutím zde se dostaneš přímo na prohlížení fotek ze Slovenska.

Jde o Ráj Slovenský, kam jsme vyráželi v šest hodin ráno v pátek staronovým Vítkovým autem. Pronásledováni sluníčkem až do Spišského Podhradie jsme našli skvělé pohostinství u Vítkovy tety, složili bágly a vyrazili na odpolední výlet na Spišský hrad. Ve vesnici se mezitím trochu setmělo... většina obyvatel byla romského původu. :-) Když jsme vylezli na hrad, který byl stavěn od 12. století a postupně zvětšován, aby nikdy nebyl dobyt, viděli jsme krásný pohled do údolí i do kraje. Škoda, že přišly mraky, protože v jasném počasí by byly vidět i zasněžené vrcholky nedalekých Vysokých Tater. Na hradě jsme si prošmejdili i s průvodkyní kdejaký kout, dozvěděli se různé pikantnosti, pozdravili domorodého syslíka, a protože na hradbách hodně foukalo, vydali jsme se oklikou přes vedlejší kopec Drevenik zpátky. Věděli jsme, že starající se teta má pro nás určitě připraveno nějaké jídlo, ale nedaleká koliba nás lákala natolik, že jsme se po pár pokusech dozvonit se do baráku rozhodli utéct na bryndzové halušky a boroličku. Poseděli jsme opravdu dlouho, k výbornému jídlu jsme si dali Zlatého Bažanta (akce 0,6l za 0,5l) a zakončili to pár panáky borovičky.
V sobotu jsme vstali opět brzo kolem půl sedmé a vláčkem jeli až do Vydrníku, odkud jsme šlapali až ke vstupu do Slovenského ráje. Při domácí snídani jsme koukali z okna na teploměr a jen pohled nás mrazil... byla nula. A cestou na vlak nám začaly padat sněhové vločky. Když jsme pak přicházeli k Prielomu Hornádu, na cestičce bylo 5cm sněhu a dále chumelilo. Ale nám to nevadilo, v batůžku jsme měli svačinky, čaj se slivovičkou a další pláskačku pro případ nouze. Samozřejmě panovala dobrá nálada, i když starý bača, kterého jsme cestou potkali, hnal stádo ovcí domů a varoval nás, ať si dáme pozor. Výhodou sněhové nadílky a časného započetí túry jsme cestou potkali jen málo turistů a užívali jsme si pochodu údolím osamoceni v přírodě. Žádné nebezpečné nebo namáhavé úseky jsme naplnovány neměli, takže jsme se svižným tempem zahřáli a za 8 hodin jsme si prošli úžasné úseky přírody. K poledni dokonce vykukovalo sluníčko a odpoledne sníh tál. Nakonec jsme stihli dojít do vesnice, kde jsme se autostopem dostali do Levoče a odtud už busem zpátky. Přijeli jsme asi ve 21 hodin a teta na nás opět čekala s večeří, která nám tentokrát opravdu přišla vhod. Chlapci sice měli velké plány, že se půjdeme mezi místní obyvatele pobavit do hospody nebo dokonce na diskotéku. Ale jakmile jsme se najedli, umyli a sedli si ve vytopené místnosti, byli jsme schopni připít si lahví moravského vína na úspěšné zakončení túry a usnout.
V neděli jsme se trochu vyspali, vstávali jsme asi v 8 hodin, uklidili, rozloučili se s tetou a vyrazili na poslední zážitky víkendu. Kupodivu ve mě tento poslední výlet zanechal nejhlubší a nejlepší vzpomínky, ačkoli jsme do 9 hodin netušili, co podnikneme. Jestli termální lázně, jeskyni nebo pochod Suchou Bielou. Ale řekli jsme si, že chození ještě málo nemáme, nikoho nic netlačilo ani nebolelo, věci jsme měli suché a stejně špinavé :), takže jsme vyrazili opět na podobné místo do jiného údolíčka. Ten den jsme měli neobyčejné štěstí na teplejší vzduch a krásné sluníčkové poledne. Vstup do ráje jsme si sice tentokrát museli zaplatit, ale nebyla to tak hrozná suma, abychom následně nechválili upravenost cest. Akční vložky cesty, které jsme v sobotu potkávali jen zřídka a které byly představovány dřevěnými chodníčky a nějakými stupačkami, jsme si v přehodu Suché Biele užili na každém kroku. Samé dřevěné prkýnka nad říčkou, která je na jaře určitě pěkně rozbouřená, železné žebříky, stupačky, řetězy a klouzající kmeny stromů. Byla jsem moc ráda, že mám s sebou hůlky, na žebřících sice trochu překážely, ale rovnováha byla jištěna skoro stoprocentně. Byl to rozhodně větší adrenalin než předchozí den, kdy jsem se kochala pohledem přím pod sebe do hluboké řeky na stupačce ve skále. Proto jsem nepochopila situaci, kdy jsme před železnými žebříky potkali skupinu Maďarů. Již předtím jsme předběhli skupinku Poláků s cigaretama v ruce a promokavýma teniskama na nohou. Ve skupině Maďarů byla babička, která měla na nohou boty podobné vycházkovým botkám po městě. Možná byly kotníkové, ale silikonová podrážka bez vzorku vypadala už z dálky nebezpečně. Po žebřících, kde jsme nabrali díky této paní zpoždění asi 10 minut, jsme skupinu naštěstí předběhli, ale doufám, že to babička vzdala a vrátila se. Protože úseky nad řekou mezi skalami po dřevěných prknech, která byla místy zamrzlá a pokrytá sněhem a ledem, by jí mohly přivodit nebezpečnou situaci. Cestou jsme potkali experty typu bílých kalhot a teniskami značky Nike, ale raději jsme spěchali dál. Vítek valil jako o život, protože se prý rozešel, takže jsme cestu dolů vzali pár zkratkama. každopádně jsme cestu značenou timingem na 4 a půl hodiny, zvládli za 3 a půl hodiny, takže jsme si v dědině dali ještě halušky, pívo a jelo se domů. Vyráželi jsme asi po třetí hodině odpolední a v devět večer jsme už byli se Zbyňkem na kolejích. Vítek nás rychle a bezpečně dovezl domů. Byl to moc prima víkend. Zažili jsme slunečné větrné barevné podzimní, ale i romantické zasněžené zimní počasí.
Fotky, které fotil Vítek na každém kroku, budou určitě povedené, takže až se ke mě dostanou, určitě přidám odkaz.

Dneska je mi veselo

2007-10-17T16:16:00.001+02:00

Včera jsem si totiž udělala relaxační večer a po 3/4 hodinovém plavání jsem si vlezla na chvilku do solárka. Dnes jsem musela sice Zbyňu tahat z postele násilím, protože má volno, ale v posilce jsme se pěkně protáhli.
A pak jsme jeli nakoupit nějaké sportovní vybavení, protože v pátek jedeme s kamarádem Vítkem a jeho slečnou Kamčou do Slovenského ráje. Asi má být škaredě, ale to vůbec nevadí, protože jsem si dnes koupila hole, takže je musím odzkoušet, i kdyby padaly trakaře. Nejsou odpružené a pár váží kolem 600g, ale ladí mi k bundě. :)) K plné výbavě mi chybí už jen dobrý a teplý spacák. Takže z toho mám velkou radost a už se těším na krásně zabarvené listy stromů a chladivou vůni podzimu.
Odpoledne jsem poprvé zavítala do lekce angličtiny pro doktorandy, která probíhala už od začátku října, zjistila jsem však, že jsem o nic nepřišla. S profesorkou, která má sice bohatou slovní zásobu, ale děsivou výslovnost, jsem komunikovala především já, ostatních 15 kluků a další slečna se tvářili nezúčastněně. Po Německu jsem měla hrozný pocit, že mě znalost angličtiny opouští, ale s těmito lekcemi to půjde lehce oživit. :-) A pak se zase pojede někam do tramtárie.

Takže radujte se (a množte se, tralala lala lá lala = pochopí jen znalci ;-) a hlavně se v mrazivých ránech a studených nocích nenachlaďte. Je potřeba posilňovat se osvědčenými zahřívadly. :-)

A na to se napijem! :) (aneb vzpomínka na německou Tequilu za euro v Happy hour)

Jak ten čas letí

2007-10-03T14:53:00.000+02:00

Opět se blíží k poledni a já už jsem si naštěstí na Ondrovi vyprosila zapůjčení notebooku na ráno, abych si v době, kdy ještě všichni spí, mohla nakopírovat fotky a napsat nějaké zážitky.
V pondělí proběhla premiéra, která začala nezvykle slavnostní zkouškou, všichni rozdávali TOI TOIky (zde to není značka jen rychlotoalet, ale znamená to rozdávat ZLOMVAZKY), tedy bonbonky, čokoládky a dobrůtky pro štěstí. Dokonce i od Kašpárka jsme dostali čokoládové berušky. S holkama jsme se pak pořádně zmalovaly...

Zleva: Jana, Hanča, já, dole Eliška

abychom prý byli na jevišti pořádně vidět…

Představení se relativně povedlo, neustále je, co zlepšovat ohledně sladění s orchestrem. Samozřejmě ne po stránce intonační, ale rytmické… někdy je těžké sledovat dirigenta, když se na jevišti vraždí a podobně. O samotných hrách jsem vlastně ještě nenapsala, tak to napravím: První operou je Il Tabardo, ve které se odehrává příběh nevěry ženy kapitána lodi, která se zamiluje do jednoho z námořníků a plánuje s ním utéct. Její muž na to však přijde a milého svůdce uškrtí. V této hře máme jen pár taktů melodie a ani nelezeme na jeviště, zpíváme někde „ze břehu“.
Druhá opera je už lepší a také delší, má dvě jednání. Obě opery se hrají v jednom představení a pouze mezi jednotlivými operami je přestávka, celé to trvá asi 2 a půl hodiny. V opeře I Pagliacci hrajeme venkovany, ke kterým do vesničky přijedou muzikanti a hrají jim svou hru. Hlavní představitelka Nedda je ženou herce, který hraje Pagliacciho, zamiluje se do jednoho z vesničanů a tajně se s ním schází. Pagliacci na to přijde a nemůže se ovládnout, chce ho zabít. Skoro zabije svou manželku, jen aby řekla jméno svého milence, ale ostatní herci ho přesvědčí, aby si počkal na představení, že milenec určitě přijde. Ale ani na představení se Pagliacco neudrží a míchá svou roli se skutečností, zaútočí znovu na svou manželku a doopravdy ji zabije nožem, v tu chvíli se milenec snaží herečku zachránit, tím se prozradí a Pagliacci zapíchne i jeho…
Takže melodie a hudba orchestru je překrásná, sólisté jsou velice dobří a představení mají svým způsobem i morální ponaučení. :-) Premiéru jsem si užívala samozřejmě mnohem více než zkoušky, pocit při potlesku je fakt něco (i když se krčíte vzadu). :-) A ještě jsme všichni dostali růžičky.

Nedda, dirigent, Pagliacci, Caspar (dirigent sboru), šašek Pepe, Harlekýn, milenec Tonio

Po premiéře byl raut, na který jsme se moc těšili, protože jsem si myslela, že tam bude nějaké dobré jídlo, hlavně maso. Ale podávali jen taštičky z listového těsta čímsi plněné. Za to alkohol tekl proudem:šampaňské, vína, piva… Chvilku jsem postála v předsálí a spíš jsem vychutnávala atmosféru u sklenky vína, než abych žadonila o překlad německých proslovů. Pak jsme se s lidmi z orchestru, sólisty a některými z personálu přesunuli do menšího sálu, kde jsme vykládali, pili a pak se také tancovalo. Mrzí mě, že tak málo lidí se tady chce bavit anglicky, buď neumí, nebo se baví jen se svými kamarády. Kluci už si zvykli, že mladé holky – sólistky (mají pár šteků v první opeře) se s nimi nebaví (mají nosíky nahoru) a tak si Češi tvoří svou skupinku.

Přes víkend konečně i tady přišlo pěkné počasí, takže jsme si měli možnost prohlédnout Bamberk, který je třetí v pořadí na seznamu UNESCO s nejvíce zachovanými památkami (po Benátkách a Praze!!). Památek je tu opravdu mnoho, nejvýznamnější asi katedrála a nemohli jsme si nechat ujít vzdálenější hrad Altenberg a výhled na celé město (70 tisíc obyvatel).

A dokonce má Bamberk své „malé Benátky“, jak nazývají část města, ale nikdo mě stejně nepřesvědčí, že to není podobno spíš Amsterdamu. :-)

Teď nás čekají vždy 2 dny s představením, po kterém následuje volný den, a v úterý je závěrečné představení, které odstartuje další premiéry festivalu Sommer Open Bamberk.

Jinak dny probíhají podobně stejně, dopoledne se spí, odpoledne se podniká procházka městem, nebo nákupy. Vystihly jsme s holkama společnou nákupní horečku, takže Eliška s Jančou si koupily boty v Deichmanovi a já jsem narazila na zkrácené džíny a 2 halenky, každé za 5 euro… což jsem nemohla nekoupit. :-) A pak ještě botičky-balerínky, které na české koruny vyjdou cenově příjemně a budu mít „papučky“ do školy. :-D

Hallo aus Bamberg

2007-09-28T12:06:00.000+02:00

Již několik dní jsme strávili v německém městečku Bamberk, který leží přibližně 58km jižně od Norimberku. zleva: ja, Jana, Paja, Jirka, Eliska a Tomik (foti Ondra a Hanicka je asi na zachode)

Cesta z ČR proběhla v poklidu na lince autobusu EUROLINES, kde jsme v Norimberku vystoupili a utíkali na vlakové nádraží, abychom během pár minut nastoupili na „lokálku“ do Bamberka. Bohužel systém kupování jízdenek nám přišel složitější díky absenci klasických pokladen, takže než jsme vystáli frontu na informacích, našli automat a zorientovali se v tlačítkách, vlak nám ujel. V klidu jsme tedy za ubohé pomoci místních policistů koupili lístky a počkali si na další vlak, který jen za 40 minut. Lokálka to byla opravdu moc pěkná, mnohem hezčí než naše Č(asu) D(ost). Během 45 minut jsme byli v Bamberku, kde nás čekala organizátorka Katrin s přistavenými taxíky. Bohužel jsme si taxikáře museli zorganizovali sami, protože Katrin nasedla na kolo a jela nás čekat k našemu novému bydlišti. Taxikáři nebyli schopni nás 8 lidí naskládat se vší bagáží do 2 aut… ale nakonec jsme dojeli na Amelianstrasse a přivítal nás podle očekávání dvoupatrový domeček. Rychle jsme se rozhodili do bytů, kluci dolů, holky do podkroví, trochu se vybalilo a šlo se spát.

Další dva dny jsme zkoušeli a zkoušeli. Když jsme se potkali s lidmi ze sboru, kteří jsou povětšinou Němci z Bamberka nebo přilehlého okolí, provázely mě protikladné pocity. Sice měli velký zvuk a vyzpívané hlasy, ale někteří jsou až moc nabubřelí a důležití. Soprány musí být opět nejvíce slyšet a jsou tam některé „primadónky“, které mají nosánek nahoru. Na zkouškách dirigent Caspar, domácky nazývaný Kašpárek, péroval hlavně nás, protože ostatní dopolední zkoušky nestíhali… chodí do práce, do školy, jen my jsme najmutí na full-time dostupnost.

holky v kostymech

Ale už se to malinko uklidňuje, občas nás ještě překvapí s polední zkouškou, jinak klasický den vypadá následovně:

Ráno se vyspává (já se snažím buď běhat, pokud počasí dovolí, v nedalekém parku, nebo aspoň cvičím doma), pak následuje delší pohodičková snídaně, dopoledne chodíme po městě, nebo na nákupy, následuje návštěva internetové kavárny v čase Happy Hour (hodina internetu za euro pade), pak si ukuchtíme nějaký oběd (kdy se každý stravuje podle svých chutí – holky mají polévky a těstoviny v sáčku, kluci chodí na pizzu a gyros), odpočineme si, počteme knížky, zahrajem karty, dáme si po kavíčku a jdeme na večerní zkoušku s kostýmy a pilováním „choreografie“ na jevišti. Choreografie je opravdu jednoduchá, máme více zpívání než pohybu. V prvním jednání jdeme jako do kostela a přijedou komedianti, takže je sledujeme a zpíváme o tom, že je to pro naši vesničku nové pozdvižení. A v druhém jednání sledujeme představení, reagujeme, zpíváme mezihry apod.
V druhém představení zpíváme jen pár taktů a ještě za jevištěm, takže se nemusíme ani líčit, ani nijak speciálně oblékat. Přijeli jsme naštěstí dostatečně pozdě, aby byly menší role rozebrány holkama z „druhého“sboru. Jsou oblečeny jako přístavní kurtizány a ochomýtají se kolem chlápků. Tyto role jsme si vyzkoušely už v Brně, takže jsme si rády odpustily kvůli pár krokům po jevišti půlhodinové převlékání a malování. :)
Pořádnou prohlídku jsme ještě neměli, ale v neděli máme první úplně volný den (snad to Kašpárek nezmění), a v úterý po premiéře je další volný den s plánovanou guided tour.

Již jsme poznali i německé „pohostinství“. Po středečním představení zorganizovali hromadnou hospodu v bamberském pivovaru Klosterbau. Piva měli asi 10 druhů a bylo moc dobré. Dali jsme si i malé jídélka k pivu, tlačenku ani utopence tam neměli, ale zkoušeli jsme polévku, talíř salámů, sýrové pomazánky apod. Ostatní sboristi se bohužel bavili jen mezi sebou a většinou nikdo delší anglickou konverzaci nezvládá, takže jsme se bavili mezi našima. S potěšením jsme shledali, že paní hostinská je Polka, takže jsme si s ní trochu popovídali a ještě s větší radostí jsme sledovali, že si pro nás Čechy napsala zvláštní účet. Netuším proč, nerada bych jí z něčeho podezírala, ale nakonec se to ukázalo jako výborný tah, protože jsme v hospodě zbyli (klasicky) poslední a po zaplacení našeho účtu paní shledala, že na druhém účtu zůstalo spousta nezaplacených piv a dokonce ji jídel… naštěstí po nás nechtěla, abychom to platili. Ale účet jsme si schovali a večer si Němčourky pěkně podáme… :)

i Bamberk ma sve kanaly... a pak ze to neni jako v Holandsku :)

Sportovní, rádoby energii nabíjející víkend

2007-09-16T12:12:00.000+02:00

Ačkoli jsme si plánovali tento víkend v Tatrách a měl být dokonce prodloužený, Zbyňkova pracovní povinnost rozhodla jinak. Nedostal vysněné volno, proto jsme se i kvůli meteorology plánovanému počasí rozhodli, že zůstaneme v Brně a podnikneme "něco extra". V pátek jsem vymyslela pěší návštěvu Mariánského údolí, protože již v pátek svítilo sluníčko a lákalo mě to ven. Ven z města, od lidí, od šalin a od šedi domů. Vydali jsme se až po páté hodině, ale Oskar nám svítil až do sedmi hodin a procházka kolem rybníků, kde jsme jen občas potkali chodce, cyklisty či rybáře, splnila svůj účel. Vlil se do mě klid a pohoda po celém týdnu. Ještě v pátek dopoledne jsem absolvovala představování nových doktorandů na ústavu, kde jsme si vyslechli rady starších, jak učit, čemu se věnovat, k čemu směřovat působění na fakultě a vtiskli si podstatu doktorantsví. Uklidněna jsem byla převelice svým nutným úvazkem vůči fakultě, protože v tomto semestru budu pouze opravovat projekty prváků v povinném předmětu mého vedoucího a další semestr budu mít pár cvik opět z podobného předmětu, který jsem absolvovala, a na učení se těším. Mohu tedy za týden odjet s klidným svědomím, že mě postrádat nebudou a až se vrátím, pak se naplno zapojím do výzkumu a bádání. :-)
Tedy po načerpání energie v Mariánském údolí jsme vyhládlí dojeli zpět do města a zašli si na uzená žebra a pivo do oblíbené hospody a zmožení (hlavně tím pivem) ukončili pátek.
V sobotu se Zbyněk bohužel opět probral s bolením hlavy (i ty 4 piva jsou moc! :), takže jsme dlouho přemýšleli nad následujícím plánem dne. Rozmýšleli jsme se nad návštěvou Znojemského vinobraní nebo cyklistickým výletem do Moravského krasu. Protože nás další pití alkoholu nelákalo, kolo vyhrálo. Trochu mě zlobila doba, za kterou se byl Zbyněk schopen vůbec vypravil, až v poledne jsme vyjížděli z Brna.
Nasedli jsme na vlak do Blanska a pak už jeli po trase k Macoše a Punkevních jeskyní, kde byl zákaz vjezdu aut a kde jsme potkávali jen chodce a další cyklisty. Bylo to moc příjemné, opět všude kolem byl pouze les, zeleň a skály. Dojeli jsme až do Sloupu kolem Šošůvsko-sloupských jeskyní, sluníčko svítilo a i když byl chladnější vzduch, bylo na jízdu ideálně. Přes Šošůvku (a asi největší kopec) jsme se pomalu "vraceli" k Macoše přes Holštejn a kolem Kateřinské jeskyně. Maličko nás začal trápit hlad, takže jsme se usnesli, že si v některé z menších městeček dáme obědo-svačinu. Nejdřív jsme se rozhodli pro Olomoučany, bohužel byl to zakouřený pajzl, kde se nevařilo, následně nás poslali do Rudic, kde prý se vaří. Takže jsme se vraceli do Rudic. To už jsme za sebou měli 45km a u mě se dostavila krize. Kopec z Olomoučan jsem musela vyjít a spořádat další čokoládovou tyčinku, abych měla energii. Bohužel ani v Rudicích se v hospodě nevařilo, takže jsme projeli kolem Rudického propadání a směřovali jsme do blízkých Jedovnic, kde bylo jídlo jisté. V ověřené restauraci jsme si dali výborné výživné jídla, trochu jsme se rozseděli, protože příprava jídla jim trvala 35 minut a moc už se nám pokračovat nechtělo. Rozhodli jsme se dojet do Adamova a pokračovat do Brna zpět vlakem. Začalo se totiž blížit k sedmé hodině, stmívalo se a nožičky už i při malém kopci bolely. Ale dojeli jsme (ukrutným tempem) do nádraží a na minutu stihli vlak. Pak už jsme jen projeli Brnem, potupně jsem raději nastoupila do busu 53 a nechala se svézt až na koleje a před 21 hodinou se 77km v nohách padla do postele.
Dnes mě kupodivu nic nebolí a za chvilku vyrážíme i s Kristou a jejím Ondrou do brněnského lanového centra vyzkoušet si trochu adrenalínu ve výškách. :-) Takže pro příště si slibuji plánovat výlety kolem 45km, abych si i dojezdy domů ještě užívala. A děkuju Zbyněčkovi, že mě občas popostrkoval a pomáhal mi do kopců a že byl trpělivý v trasách, které jsem vybírala. :-)

Svatba v Daňkovicích

2007-08-28T11:01:00.000+02:00

Díky sboru (opět) jsem se dostala na mimořádnou víkendovou akci a oslavila s kamarády svatbu "sborového páru" Viktora a Jany. O tom, že sobotní událost, která se protáhne i s přespáním do neděle, bude výjimečná, nebylo sporu už při pozvání. Naši novopečení manželé si už v červnu vymysleli svatbu na jejich oblíbeném místě, ve vesničce Daňkovicích na Vysočině. Bylo tam vážně malebně, byla jsem malinko rozmrzelá, když jsme šplhali na kopec mezi pichláčky a kopřivami, kde se měl konat obřad, ale výhled i celková romantika stála za to. Čekám na pěknou fotku páru, nevěsta byla krásná a netradiční. Sukni měla bílou, ale top byl lesklý fialový a pěkně odvážný. :-)

Doprovázeli jsme celý obřad písněmi, které si pár předem vybral a ačkoli nás nedirigovat náš Honza, i zástupce to zvládl bez větších chyb. Mi u první písničky vypověděly hlasivky službu, protože se těžko roní slzy a zpívá. Ale pochlapila jsem se a držela jsem se, tak mi to přišlo krásné. Pak jsme poblahopřáli a z kopečka se skutáleli přímo k nachystanému občerstvení. Čekalo na nás prasátko, čepovalo se pivo a kofola a další dobrůtky se nosily ani nevím odkud. Přijela také cimbálovka v užším složení, takže jsme si zabékali s nimi, ti méně unavení kolem půlnoci i tancovali.
Úrazem mého večera byla chladnička, ke které nás někdo zavedl, a ukázal nám, kde se chladí volně dostupné panáčky tvrdého alkohol. Ochutnávali jsme, ochutnávali, až jsme zjistili, že nejlepší je tam slivovice a už jen pár dalších štamprliček na zdraví a štěstí ženicha a nevěsty některé z nás zahnalo brzo do postele. Já jsem odpadla tak kolem půlnoci a naštěstí jsem měla tak dobré kamarády, kteří mě dovedli i do postýlky. :-)
Protože už nejsem nejmladší a vím, co se mnou dělá větší množství alkoholu další ráno - holt tělo už toho tolik nezvládá, vzala jsem si předtím "chlastací prášek". :-) Je to doplněk stravy Anti-ethanol a předchází potížím po konzumaci alkoholu (zmírňuje kocovinu, zvyšuje aktivitu jaterních enzymů, urychluje odbourávání v játrech, vzkazuje antioxidační účinky atp.). Prostě výborná věc proti opici. Pravda, nejlepší lék na kocovinu je napít, takže ani mě ráno nebylo do tance. Ale na to, kolik jsem toho vypila, mi stačila vydatná snídaně, která na nás hned po probuzení čekala, a chvilka odpočinku posléze ve vlaku. U snídaně jsme ještě přemýšleli, co se sluníčkovou nedělí, ale z Daňkovic už jsme odvoz neměli a busy jezdily špatně, takže jsme jeli dopoledním autobusem do Žďáru, kde jsme se podívali na poutní kostel Zelená hora a kolem poledne už ujížděli do Brna. Ve vlaku jsem se prospala, takže přijela svěží.
Janičce a Viktorovi jsme děkovali a budem děkovat asi ještě dlouho, protože to byla opravdu krásná svatba a výborně zorganizovaná zábava. Dokonce v neděli při odjíždění svatebčanů všem nutili výslužky, vína, dorty, zůstalo jim spousta jídla i pití. My, co jsme byli odkázáni na státní dopravu, jsme jim bohužel nedokázali více pomoct, což mi bylo líto pouze kvůli Jančině utrápenému obličeji. Snad to nebudou jíst ještě celé září.
Je škoda, že jsem nemohla s příbuzenstvem na chatu a děkuji za pozdravy, které mi po Evičce poslali, ale toho, že jsem akce zaměnila, nelituji. Takže se doufám brzo potkáme na hřibech. ;-)

Fotky ze svatby si můžete prohlédnout v Ondrově fotogalerii zde. Mají popisek, tak snad budou trochu vysvětlující. :)

A to je za měsíc srpen vše, přátelé, doufám, že nebudu plakat, protože mi končí "prázdniny" a již první zářijové úterý se dozvím, co mě všechno čeká v mém budoucím doktorském studiu.

Srpnová překvapení

2007-08-18T13:48:00.000+02:00

Srpen ještě ani neskončil, ale už zase "mám, co psát." Alespoň na kratší úryvek, aby to bylo čtivé. Už od začátku sprna se mi nějak daří ani nevím, čím jsem si to zasloužila.

První víkend jsme měli soustředění se sborem v nedalekém Jevíčku, je to prima městečko, klidné, malé, nenáročné. Týdenní soustředění jsme tam strávili již před děmi lety, kde se nám moc líbilo a i když se obsada lidí trochu změnila, tak se nás tam sešlo pěkné zastoupení a udělali jsme kus práce. Tentokrát nás čekalo jen čtyřdenní soustředěné nacvičování Mozartova Requiem na listopadový koncert, který budeme dělat ve spolupráci s výborným orchestrem Musica Bohemica s dirigentem p. Krčkem. Dělali jsme s nimi i Handlova Mesiáše a moc se mi to líbilo. Ale možná to je jen dobře napsaným dílem. :) Dále jsme nacvičili pár kousků, které se budou zpívat na svatbě "sborovému páru" Viktorovi a Janičce příští víked. Moc se na tu akci těším, oba je mám moc ráda, i když jsem kvůli tomu musela oželet rodinnou sešlost v Beskydech. Ale oslavy ještě budou, kdežto svatba je jednou za život (anebo dvakrát, třikrát atd.). :)
A největším zápřahem bylo ono milé překvapení zkoušek navíc italských oper. Tím, že někteří ze sboru zpívali muzikál Hradby a operku Ruddigore, jsme se vepsali do podvědomí sborů, které spolupracují i na jiných projektech. A tak se stalo, že při příležitosti zahraničního projektu si agentura vzpomněla na nás a doporučila nás ke spolupráci. Jde o mezinárodní festival oper v německém Bamberku od 24. září do 10. října a již na konci jara jsme se nezávazně zapisovali, kdo by měl zájem. Na soustředění přišel sbormistr Honza s přesnějšími pokyny, namnoženými notami a začal výběr z přihlášených. Eliminovali se Ti, kteří chyběli na více sborových akcích, na zkouškách apod. až bylo vybráno 8 zpěváků, 2 z každého hlasu. A já se ani nemusela moc tlačit a dostala jsem se na privilegované místo v altu. :-) Paráda!
Takže jsme kromě zpívání se sborem měli ještě extra zkoušky navíc, což mě osobně ještě spolu s drobnou organizací, vybíráním peněz apod. pěkně vyčerpávalo. Takže soustředění pro mě nebylo dovoleou ani omylem. Ale byli tam prima lidi, jednou jsem stihla i koupaliště, pajáda. :-) Na fotky je možno mrknout na Ondrově rajčeti. :-) (Upozorňuji, že jde o fotky, které asi neznalému moc neřeknou, takže jen pokud by se někdo chtěl podívat, jak mohou vypadat sboristi. :-) )
Toto úterý nás přijel navštívit pan dirigent z Německa, od kterého jsme netušili, co čekat. Opery jsou v italštině, takže výslovnost jsme zvládli, ale to je tak asi všechno, melodie nás sbormistr naučil, ale trochu jsme se báli, aby nám nebylo sděleno, že jsme nic neudělali a že nikam nejedeme. Očividně byl ale Caspar připraven, že s námi obě opery projede a pořádně nám důrazy, výslovnost, dynamiku i výraz vtluče do hlavy. Tak jsme dva dny šest hodin seděli v nevětratelné aule a zpívali s klavírem pořád dokola... Naštěstí byl v pohodě, večer jsme s ním zašli na zahrádku, na jídlo, na pivo, vzpomněla jsem si na angličtinu a byla pohodička. Další den jsme mu ještě po obědě udělala průvodce po Brně, prošli jsme si Špilberk a kasematy, také procházku po historických a významných budovách v centru a zdálo se, že byl spokojen. Na zkoušce nás ale nijak nešetřil. :-)

Dalším překvapením bylo, když se mi minulý týden ozvala paní z České televize, že na ČT24 dělají podvečerní krátké relace věnované seniorům a kromě některých významných osobností (p. Saudek) či lidí z Univerzit třetího věku by rádi mluvili i s námi, kteří se staráme o portál Třetí věk.cz. Vše šlo velice rychle, domluvili jsme se na natáčení, které muselo být tento týden a protože šéfová už měla naplánovanou cestu mimo ČR, dopadlo to tak, že ona bude na telefonu a já ve studiu. Paní z Prahy byla moc milá a řekla nám, na co si asi připravit odpovědi. Já jsem však seděla v brněnském studiu, kde jsem byla už 25 min před vysíláním, takže mě napudrovali, strčili do ucha sluchátko, ať slyším moderátora a posadili do světel. Avšak pan moderátor vůbec netušil, kdo tam sedí, takže mi celou dobu říkal paní Sehnalová a zdálo se mi, že to sám moc připravené neměl. Jednak se ptal na úplně něco jiného než bylo domluveno a jednak jsem byla stejně nervózní jak pes. :) Při první odpovědi jsem se slyšela s ozvěnou, takže mě to pěkně pletlo a od pana kameramana jsem měla příkazy, ať se nevrtím a koukám přímo do kamery. :-) No sranda, kdo nezažil živý přenos, nepochopí... Takže se klidně smějte, já se zasměju s vámi a autogramy rozdávám zdarma. :-D

Poslední překvapení mě čekalo včera, Zbyněk zavelel: "Dnes jdeme nakupovat." Už dlouho shání pohory, páskáče... znáte to, člověk má pořád něco v plánu. Takže jsem myslela, že mu jedu dělat společníka. Jenže se ukázalo, že JÁ přece nemám pořádnou bundu ani batoh, takže jsem byla oblékána do bund a zkoušela batohy, až jsem z toho byla celá unavená. :-)

Výsledkem je, že mám krásnou skvělou nepromokanou prodyšnou děsně drahou a určitě nesmrtelnou bundu s membránou Gelanots. A jako bonus mi k ní Zbyněk koupil batoh (45l). Ale asi si za to můžu sama, protože jsem pořád fňukala, že jsme v Brně, že bych ráda někam vypadla, daleko od počítačů, od internetu z města... Takže do úterka nejsem v Brně, jedeme se Zbyňkem na jižní Moravu, na hody, do přírody, ... na začátku září pak na chvilku na Slovensko a na konci září, tradááá dělat operu. :-D

Snad i já jsem překvapila někoho jiného než jen sama sebe. Pro Zbyňka mám dnes taky překvapení, i když prý narozeniny neslaví, čeká už na něj dáreček, dobrá večeře, výborné víno a vlastnoručně dělané domácí Tiramisu. Co myslíš, bude mu chutnat? :-) Měj se moc pěkně, papáá.

Víkendové odpočívání

2007-07-30T10:45:00.000+02:00

Jelikož jsem o víkendu byla "sprdnuta", že na blog dávám málo fotek, musím se trochu polepšit a při té příležitosti napíši, jak si užívám "prázdninové nicnedělání". V týdnu se po práci většinou hrnu na nějaký ten sportík, protože Zbyňa řádí na písku se svými kolegy-profesionály, já se domlouvám s obyčejnými smrtelníky-kamarády na podobné beachové pinkání. Taky se zase musím pustit do squashe, protože nohy začínají lenivět a nechtějí reagovat... nebo že by to byl mozek, který nestíhá dávat příkazy? :) Lužánecký bazén je bohužel zavřený, takže mi zbývá jen kolo, posilka a squash. A s Julčou jsme minule zrušily badmintonové pálky, i když jsme hrály ve větru. ;-)
Když přijedu domů, tak se obvykle maličko nudím, protože sedat k počítači se mi opravdu nechce. Takže si hraju na paní kuchařku a snažím se potěšit Zbyňka svým kuchařským uměním a různými experimenty. :-) (Maso používám méně, takže se mu chudáčkovi v práci smějí, že ho trestám...) Před spaním si čtu Sinuheta, ale zatím mě to nenadchlo tak, jak by mělo, protože už jsem většinou unavené a nevnímám.

Hlavně na víkendy se těším jako malá holka. Zajímavé, že poslední dva víkendy jsem trávila vždy jeden den s Ondrou :) ale asi je to tím, že je "mým vrchním fotografem!. :-) Ondrovi děkuji za to fotografování, zatím je to spíš náhoda, ale další víkend spolu budeme taky... na sborovém soustředění. ;-)
Předchozí víkend jsem strávila na Boskovickém festivalu, který byl podle médií mimořádně podařený, ale já jsem s bratry Rapantovými prošla hlavně historické památky a okolí v přírodě.

Festival jsem okoukla zdálky, spíš jsem nasála atmosféru vytvořenou z občerstvení, stánků s tretkama, pohodových až divných lidí a černohorského piva. Všechny fotky, kterými je autor Ondra, můžete najít zde. Tentýž víkend v neděli jsme si pak se Zbyňou udělali výlet po Brně, resp. po přírodním parku Baba. Není nad to, když člověk vypadne z města do přírody, zbaví se davů lidí a regeneruje. :)

Tento víkend byl ještě zajímavější, protože jsem byla na sobotu pozvána do Zbyňkova rodného města - Podivína. Ačkoli jsem z města viděla jen nádraží, dvě hospody a pár ulic, líbilo se mi tam kvůli onomu "venkovskému rázu" města. Snad budu časem seznámena i s významnějšími stavbami a památkami a Podivín se i pro mě stane městem. :) Bylo o mě moc pěkně postaráno, pivo bylo za lidovku velmi dobře vychlazené a večer jsem strávila se Zbyňkovými kamarády s koštováním vín a společenskými hrami. Na to, kolik jsem toho zmixovala a jak málo spala, byla pak neděle skvělým pokračováním víkendu. Hned ráno jsme vyrazili do Popic, kde jsme se setkali s Ondrou, Pavlem a Kristou a vyrazili směr Pálava (můj první přechod ;-D).

Úsek cesty po asfaltce jsme si museli zkrátit alespoň slovním fotbalem. Po první zastávce (a prvním pivu) jsme se dostali pod Dívčí hrad, kde jsem se snažila udržet tempo s chlapama... Ondra je prostě "divně rychlý", takže jsem si udělala alespoň rychlý výšlap v rámci tréninku a pak už jsem se další celou cestu kochala a užívala si procházky. :) Výhledy na Nové mlýny, Pavlov a další byly parádní. Také následná trasa přes hřeben s vysílačem, Sirotčí hrádek a Stolovou horu byla prostě uchvacující.

Ondrovi se fotky moc povedly...

Moc se mi tam líbilo, počasí nám přálo, ani jsem nezaregistrovala, že sluníčko tak pálí, chladil nás vítr a protože už se krémem nemažu, mám pěkně o(při)pálené ramena. :-) Závěrečná trasa do Mikulova už utíkala rychle, se Zbyňou jsme naši skupinu jistili zezadu, sbírali plody přírody, zpívali si a těšili se na zaslouženou večeři. V Mikulově jsme pak vybrali první slušnější hospodu, dali si pívo a něco do žaludku a čekali na večerní vlak zpět do Brna. Humoru nám i přes unavené nohy neubylo, takže se s velkou randou a malou sázkou Pája snažil sníst suchý rohlík za 1 minutu... a prohrál pivo. :) V buse jsme klimbali a v Brně nás pak některé stihl pořádný liják, který nás stihl předumýt. :-) Všechny ostatní fotky od Ondry najdete zde.

Bylo to strašně fajn, chytla mě cestovatelská touha, takže snad nám vyjde dovolená... kterou ale zatím nebudu prozrazovat, abych něco nezakřikla. ;-)

Viva la Italia

2007-07-12T10:05:00.000+02:00

Sluníčko, moře, opalování, palmy... všechno výborné. Bohužel se prodloužený víkend stal pouze výletem se zpíváním. I když jsme se snažili a docvičovali ještě na místě, ona výzva postavená na zpívání povinné skladby a vícesborových partů v málo lidech nevyšla. Sice jsme si dokázali, že dokážeme v extrémně krátkém čase nacvičit ve vysoké soutředění těžkou skladbu, ne však natolik, abychom vyhráli. Vyrazili jsme ve středu večer z Brna a ve čtvrtek ráno jsme se ubytovali v ubytovně, kde se o nás staraly jeptičky, bydleli jsme po jednom a každý měl nad sebou Ježíše a vedle sebe bibli... naštěstí jsme se tam zdržovali minimálně.
Ve čtvrtek jsme vyrazili na prohlídku Terstu, který jsem neshledala nijak mimořádným

a asi po dvouhodinové prohlídce jsme se přesunuli na nejbližší pláž, kde následovala zasloužená pauza na oběd a na opláchnutí po náročné cestě v moři. :-)

V pátek jsme měli soutěžení v první kategorii vícesborových skladeb, soutěž se konala v malém městečku poblíž Gorizie se krásným jménem Aquileia (bohužel poblíž byl jen nějaký akvapark, moře ne). Basilika, kde jsme zpívali měli úžasnou akustiku a byla ohromná i se svou atmosférou přežitých staletí, podlaha byla dochována dokonce ze 4. století a aby ji návštěvníci neporušovali, chodili jsme po skleněných chodníčcích nad touto památkou. Obávaná skladba se nám povedla, bohužel jsme nepředvedli excelentní výkon u další skladby a to nám asi ubralo body. Sobota byla věnována prohlídce Gorizie, akustickým zkouškám a nácviku a přípravě na poslední soutěžní den. Ani v sobotu jsme si ve volné chvilce neodpustili návštěvu moře a kdekdo byl pěkně červeňoučký od sluníčka.
V neděli jsme pak absolvovali maraton tří dalších katerogií: povinná skladba se nám moc nepovedla, obsahovala dost sólových partů, na které náš sbor není moc zvyklý, takže se na kvalitě interpretace podepsala nervozita, ostatní kategorie se povedly pěkně, bohužel ohodnocení porotců asi bohužel nestačilo na ostatní sbory, které nás předčily jednak počtem zpěváků a jednak vzdáností, kterou na festival museli urazit... co se dá dělat.

Ale všichni jsme to vzali sportovně, nemuseli jsme "tvrdnout" až do vyhlášení a odpočatí jsme se vydali na cestu zpátky do rodné vlasti. Já jsem byla spokojená, protože jsme si udělali zase v některých věcech ve sboru jasno :), byla jsem s lidma, které mám moc ráda (jen Kristýnka nám chyběla) a dostala jsem se (asi poprvé a naposled v tomto roce) k moři.

oblíbená a nejoblíbenější obsada (zprava nahoře Julča a já, dole Ondra a jeho brácha Petr)
a mezi námi bas Ondra

Parádně jsem si odpočinula, už mám konečně pocit, že mi začaly prázdniny. Tedy v rámci možností, pořád mám práci, ale dělám ji většinou z domu, takže si můžu dopoledne udělat pauzu na to, abych si udělala kafčo a napsala přispěvek na blog. :) Odpoledne se pak flákám někde na sportu a večery se snažím věnovat tomu nejmilejšímu (počítač to není! :-) ).
Přeji všem, se kterými se neuvidím, krásně strávené letní měsíce (chcete-li prázdniny). :-)

"Nový život"

2007-07-02T07:26:00.000+02:00

Fotky z promoce lze prohlédnout webu Ecards, který založila mamka (to je ale šikovná, že?) :).

Zdravím v novém měsíci jako čerstvě titulovaná. Promoce byly fajn, a i když jsem je mnohokrát viděla z pozice hosta, pocity promovaného jsou jiné. Sice jsem stála vedle Petra, takže jsme dělali blbinky a já se pořád křenila, ale pak přišlo slibování a to jsem byla tak trochu v jiném světě. Člověk se soustředí, aby přísahal správnou rukou, pronesl ono slovo dostatečně hlasitě a taky aby třeba neuklouzl v podpadcích po linoleu. :) Pak jsem ještě měla projev, poděkování... o 2 dny před mou promocí jsem byla na promoci Ondry a pak prorektor Fiala měl pěkný projev, ve kterém se mi zalíbila část s obejmutím těch nejbližších, kteří nám pomáhali, tak jsem na to takovou drobnou narážku udělala i já v pátek. A překvapeně jsem pak zjistila, že máme totéž zastoupení Magnificence jako Ondra. Projev měl stejný, tak to potom vypadalo, že jsme byli domluveni. :-)

Po velkém focení a přijímání blahopřání jsem se s rodinou odebrala do restaurace Aura (nekuřácká používající biopotraviny, strašně příjemná i s přijatelnými cenami) a nestačila jsem koukat, jak si mě jako inženýrku hýčkají. :-) Dostala jsem spoustu dárků, které jsou perfektní! Děkuju moc! A taky mi mamka objednala dort jako překvapení. Ke kafíčku po zdravém obědě byl mňam mňam. :)

promovaní inženýři - skupina VTI B-S :-))
(děkuji Škorpíkovi za fotky)

Víkend byl poněkud rušnější, protože jsme v pátek stěhovali Zbyňka, v sobotu jsem měla celodenní soustředění se sborem a v neděli jsme stěhovali mě... Než se odhodlám k tomu, abych zase polovinu nepotřebných věcí vyhodila, tak už si na menší prostor asi spíš zvyknu. Dnes ještě budu vybalovat, ale pak už to bude prima. :)

A plán na nadcházející červencové dny? Ve středu odjíždíme se sborem do Itálie do města Gorizia na soutěž, kde soutěžíme ve čtyřech kategoriích. Veselé je na tom to, kolik nás jede a troufáme si zpívat vícesborové skladby. :) Občas je v hlase jeden člověk... Ale aspoň je to výzva. Pak jsem už jen v Brně a mám spouuustu času, protože během dopoledne budu dělat do práce (ale z domu, takže v klídečku) a odpoledne a večery mám volné. Konečně doženu všechny resty a snad se potkáme na tom pivu, na kole nebo kdekoli jinde. :-)

Oznámení

2007-06-27T18:05:00.001+02:00

Aneb sranda musi byt!

Rozklikněte pro více informací :-).

OslAvujeme, voláme!! Inženýři :-)

2007-06-21T23:13:00.000+02:00

Hurááá, děkuji všem, kteří na mě mysleli. Určitě to byla ona magická síla vycházející z vás než vědomosti z intenzivního měsíčního učení a strádání, která mi pomohla získat titul. :-D

Byla to úúúleva, nebudu popisovat, jak to probíhalo, jen stručně:
- u obhajoby mě moc neposlouchali, vyřizovali papíry, ťukali si na počítači apod. Pak jsem ale začala o metodě, která je NEJLEPŠÍ (na řešení algebraických rovnic pomocí direfenciálních ;-)) a začalo je to zajímat, tak se pak i ptali a byli překvapeni, jak to všechno krásně funguje. Já jsem to nevyzkoumala, jen ověřovala a dělala rozhraní. ;-) Obhájila jsem za A.
- jednu otázku jsem měla nadrcenou, takže zkoušející viděl, že jsem se to učila a i když jsem měla u jednoho algoritmu okno a nevěděla jsem přesně, jak funguje heuristika, dal mi za A.
- oříškem byl externista, který se chtěl dozvědět něco o paralelismu u procesů a událostí, o příkazech specializované knihovny na simulaci diskrétních systémů apod... trochu narazil. Chytala jsem se jen v teoretických věcech, ale při každé možné chvilce, kdy se mi nesnažil pomoct jsem házela pojmy, které s tím souvisely. Nakonec mi dal známku C.

Pak se komise poradila, netrvalo jim to dlouho, já se mezitím schovala Zbyňkovi pod sako, protože se mi děsně chtělo brečet, jak už jsem to měla za sebou a sdělili mi teda výslednou známku za B (stupnice je od A - nejlepší po E - ještě prolezl :-)). A to už jsem vyšla a všechno ze mě spadlo, radostí jsem si pobulela, rozeslala SMSky a šla na panáky.

A dneska jsem stihla připravit se na zítřejší přijímací zkoušky, které už snad budou jen formalitou, zajít se Zbyňkem na squash (a všechny svaly mě budou bolet, jak nejsou zvyklé) a zmenšit si počet absencí ve sboru. A už se těším až si užiju trochu klidu a nicnedělání, protože teď je pořád jakési vyřizování, zítra je derniéra (již třetí) muzikálu Hradeb a ještě to pořád musím zapíjet... :-) snad si odpočinu o víkendu na chatě s rodinou. Už se těším.

Takže ještě jednou dík za podporu a...
Promovaní inženýři, sinus, kosinus, deskriptíva,
promovaní inženýři, kdo je tu inženýr, ať s námi zpíváááá, lalalala lalalááááá.
:-D

Poslední zápis před bitvou...

2007-06-20T08:55:00.000+02:00

Na dnešek jsem spala dobře. Večer jsem se přidala k partě oslavujících inženýrů, kteří získali titul v pondělí a v úterý, dala si dvě piva a spala jak špalek. Dnes v šest hodin jsem otevřela očičko a už mi zase v hlavě začaly skákat multiplexory, řadiče a klasičtí skřítkové informatiků = nuly a jedničky. Teď jsem dotáhla obhajobu diplomové práce, napsala si kartičky, kdybych měla výpadek dat, které mám v normálním stavu uloženy permanentně, ale chybou systému si na ně prostě nevzpomenu. :) A zopáknu pár informací, které se mi rády pletou a vyrazím na fakultu.
Nepříjemný pocit, šimrání v žaludku a zvýšený tep mám, ale už jsem si odbyla hysterické chvilky, kdy jsem třeba při hledání halenky vyházela všechny věci ze skříně, protože jsem ji nemohla najít. V pondělí jsem vstřebala atmosféru na fakultě mezi potícími se studenty na chodbě před zkouškovou místností a tehdy mě to dost vzalo. Uklidňující byl můj vedoucí, za kterým jsem šla prodiskutovat poslední změny v obhajobě. Včera jsem strávila půlden v oné samé části fakulty jako podpora Zbyňkovi. To jsem musela být uklidňujícím prvkem já. Slyšela jsem, že když si něco říkáte dlouho, po chvíli tomu začnete věřit. Takže jsem uklidňovala, uklidňovala, až jsem uklidnila i sama sebe a dnes se celkem těším až jim to tam začnu všechno povídat.
Doufám, že nebudu mít okno jako se to stalo Zbyňkovi. Jedna otázka moc pěkná, učili jsme se ji... ale nevzpomněl si na pojmy, přesné definice a už to jelo. S druhou otázkou měl smůlu, protože mladej borec z komise (známý dusič) se projevil. Začal s ním probírat něco, co jsme v povinných předmětech probírali okrajově, žádné hlubší aplikace a souvislosti v praxi jsme nepromýšleli. Borec se tím zabývá, takže to zná a holt Zbyněk vařil z vody, jak se dalo. Každopádně ať to nenatahuju, diplomku měl pěknou, to mu nechali za B, a z ústní prošel taky.

O víkendu jsme už opravdu měli krize, pořád jenom učení a učení, Zbyněk ztratil 5 kg svalů, já jsem 5 kg přibrala (ne svalů) :-))) a pořád převládala beznaděj, že nás vykoupou. Ne, přeháním, jen to, že jsem se 2 týdny nehýbala a dělala pořád stejnou činnost, bylo psychicky únavné. Přeneslo se to i fyzicky, hodina spánku během dne nebyla ničím výjimečným.

Takže toť o stavech a pocitech před bitvou. Děkuji všem, kteří mi drží palce, kteří na mě myslí a kteří mi věří... doufám, že nezklamu ani je, ani sebe. Svědomí ohledně přípravy mám čisté. Dám vědět, jak to dopadlo. :-)